LIST
Studentský časopis SŠPGHS Litoměřice
6. 4.
život
Být tebou tak to řeknu.
Být mnou tak to nerozdejcháš.
Mrzí mě to, já vím, že je to k ničemu.
Respektuji to.
Potřebuju víc.
Už dost, moc to bolí, co mám dělat, mami?
Co mám dělat…
To je holt nevýhoda surovejch osobností.
Hele, když se otevřou okresy myslíš, že se budeme moc vidět a pokecat?
Děkuju.
Mám hroznej hlad.
Já už nemůžu, nemůže, nemůžu!
Rozjebaný klouby.
Zůstala bych venku na pořád.
Sráči, přijď.
Možná si dám další.
Mám na sobě lesnickou bundu a černou čepici.
B.
S LODÍ JEŽ SE ZASEKLA V PRŮPLAVU
I. Chtěl jsem vyjet do ciziny poznat taky kraje jiný a exotický A tak jako vždycky neboť mi byl shůry rozum dán vymyslil jsem chytrej plán U převaděče jsem si zájezd koupil a to jsem neprohloupil Převaděč mě vleče přes pole přes louky po kopcích a přes blata Já dělám kouky kouky abych viděl panorámata Dyž jsme natrefili na strážníky ty maj voči jako fíky hráli jsme si na lišky co hledaj svý pelíšky Pak jsme vyšli za lesem už v jinym okrese Rozhlíd jsem se a pravil Jémine tak takhlenc to vypadá v tý cizině
II. Nechodim do práce sedim doma o samotě jako hovno na lopatě a to nejni legrace Na policii už mám pěkný seznam Moc piji a zákony neznám Platim pokuty Jsem celý ohnutý pod tíhou dluhů a to nejde k duhu Ale s rukou v ruce s tim de exekuce Snažim se neskácet Sedim doma o samotě jako hovno na lopatě a to nejni legrace
III. S lodí jež se zasekla v průplavu už nikam nepoplavu
IV. Modrobílá peřina a brambory v rendlíku Pověs šaty na kliku lásko moje jediná Přece všechny postele za nás někdo ustele Pověs šaty na kliku bez smutku a bez vzlyku Vždyť v tomhletom pokoji co bolí se zahojí Blues o holce Zdeptanej du ulicí jako můra bloudící šilhá za lucernou A s mou holkou věrnou klopýtám se neštěstim Jo jsem smutnej To je tim že zavřely výčepy Mý holce jsem nalepil černý slzy na řasy Šklebí se mi Říká si Úzkostlivá A přesto je laskavá když objetim uspává moji těžkou hlavu Vim že neuplavu nejsem světlo na moři jež se jinde vynoří Jsem smutnej Jo náramně vždy když ona svírá mě a šeptá mi s úsměvem Jsem tvoje Jen tvoje jsem Úzkostlivá Táhnem těsnou ulicí a nad náma bloudící měsíc kulhá nebem Líp to nedovedem bez sebe i spolu jsme sami Žádnej neuzme co nás život naučil Tak houpe mě v náruči a já chraptim úděsem Jsem smutnej Fakt smutnej jsem Úzkostlivá
Stejně jako skončil Blatný, tak končí dnešní vydání Záznamů přeživších. Pokud ještě nesledujete náš instagram, tak to honem běžte napravit. Ať vám neunikne žádnej novej článek. My se na vás budeme těšit příště!
Nezvalo dětství se neslo v tom nejlepším duchu, rád na něj vzpomínal a pravidelně se na moravský venkov do Biskoupek u Brna během svého pozdějšího života vracel. Narodil se v roce 1900 do rodiny řídícího učitele, a právě podpora otce byla pro jeho umělecké ambice důležitá, otec ho podporoval v různých uměleckých projevech a Nezval začal psát, maloval, hrál na klavír, komponoval hudbu a sám ji interpretoval.
Na konci 1. sv. války byl odveden, avšak po dvou měsících byl zase propuštěn, do armády se nedostal. Nejprve studoval práva v Brně, zakrátko se však vydal na filosofickou fakultu do Prahy. V Brně však stihl poznat např. básníka Jiřího Mahena, který na Nezvala velice zapůsobil a inspiroval ho. Později tvrdil, že Mahen pro něj byl jeden čas druhým otcem. Filisofickou fakultu také nedokončil, čas trávil raději psaním a debatováním s přáteli v kavárnách a vinárnách. Na to ve svých memoárech vzpomínal:
,,Mám dobře v paměti, jak jsem se jednou večer blízko vyšehradského nádraží vyznal téměř s pláčem otci, že nechci dodělat filozofickou fakultu, že se mi protiví nudné studium filologické a že bych se nejraději věnoval literatuře, a jak otec místo ostrého protestu, který se dal za takových okolností očekávat, mně řekl v hospůdce, kam jsme zašli něco pojíst, že mě nenutí, abych se věnoval věcem, které nemám rád... "
Zkraje dvacátých let se svými přáteli zakládá Devětsil. Jeho prvotina Mosty z roku 1922 byla napsána ještě pod vlivem proletářského úmění a jeho myšlenkových východisek. Již za krátkou dobu však spolu s přítelem teoretikem Karlem Teigem sepisují první (básnické) manifesty, které poslouží jako základní stanoviska a hlavní pilíře nového úměleckého směru – poetismu.
K nejvýznamnějším sbírkám z tohoto poetistického období patří Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Abeceda, Papušek na motocyklu, Akrobat, Edison… V roce 1924 jako většina jeho levicově smýšlících přátel vstupuje do KSČ. Nezvala víra v komunismus neopustila do konce života. Ve dvacátých letech vystřídal několik povolání, mj. byl tajemníkem v redakci Masarykova slovníku naučného či dramaturgem Osvobozeného divadla. Velmi rád cestoval, s Karlem Teigem a Jaroslavem Seifertem navštívil Francii. Byl okouzlen prostředím a atmosférou Paříže, velice si oblíbil pařížské šantány a nevěstince. Navštívíl i Itálii, Řecko a opakovaně (i později po 2. sv. válce) Sovětský svaz.
Edison (úryvek) Naše životy se nikdy nevrací umíráme v troskách iluminací jako jepice a jako blesky hromů už se vznáší světla mezi listím stromů už se chvěje v sněhu elektrický drát už se blíží doba světlých promenád už se budou hledat duše pod rentgenem jako ichtyosauři pod neogenem už se blíží k ránu zlatá rafije už jsme svědky kinematografie už nám budou zaháněti vypínače strašidelné stíny hazardního hráče už se nesou výkřiky a tleskání už se Edison svým hostům uklání
Na svých cestách se seznámil s několika světovými umělci (např. Pablo Picasso, francouzští surrealističtí básníci André Breton a Paul Eluard). A právě tyto známosti měly velký vliv na jeho další uměleckou tvorbu. V roce 1929 se totiž rozpadá Devětsil, definitivně končí éra poetismu, několik jeho přátel (Jaroslav Seifert, Vladimír Vančura) je po podepsání Manifestu sedmi vyhozeno z KSČ a Nezval zažívá první velkou krizi, jak v uměleckém, tak i v soukromém životě. V 30. letech začíná psát plně pod vlivem surrealismu, který chápal jako přímé a navazující pokračování skončivšího poetismu (jak se vyjádřil v antologii Moderní básnické směry). První stopy surrealistické poetiky nacházíme ve sbírce Skleněný havelok z roku 1932. K jejímu napsání ho inspiroval právě Bretonův surrealistický manifest. V roce 1934 zakládá Skupinu surrealistů v ČSR. Typickými surrealistickými sbírkami Vítězslava Nezvala jsou Žena v množném čísle, Absolutní hrobař a Praha s prsty deště.
Muž který skládá z přemětů svou podobiznu (Absolutní hrobař, úryvek) Sklonil hlavu nad zašlý okenní rám Hlava Kaktus Pokrývaly jej bodliny Drásavých myšlenek Čím rychleji postupoval večer tím bylo jistější Že nenajde nikdy klidu Dobře vysoustruhovaného kachního vejce S jeho hlavy odletěla poslední mandelinka V podobě sedmitečné slzy Slzy dotčené bodnutím sedmi žahadel
Další velkou krizi prožívá v roce 1938. Pro vnitřní politické neshody (Nezval obajoval stalinistický režim třicátých let) teatrálně rozpouští surrealistickou skupinu… Ve skutečnosti však skupina pokračovala ve své činnosti i po Nezvalově odchodu. Ztratí mnohé ze svých přátel (např. s Karlem Teigem, kterého v roce 1951 k smrti uštvala tajná policie, nikdy už společnou řeč nenajde) a na dveře klepe 2. sv. válka. Tu Nezval přečkal v moravské domovině, v náruči svého domova, kde se cítil bezpečně. Za protektorátu mu není umožněno publikovat. V básních z této doby se vrací do dětství, na venkov, vzhlíží k české historii, ke vlasti a národu (což byla v té době v poezii hromadná tendence). Vrací se k malování a píše dramata (pro Burianovo D 40 napsal slavou Manon Lescaut).
Manon Lescaut (úryvek) Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže hozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě. Manon je plavovláska. Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu.
Vítězslav Nezval do konce života věřil v komunistickou myšlenku. Po osvobození v roce 1945 přichází k moci komunistická strana a on se stává přednostou filmového odboru ministerstva financí. V oblasti umění je ale jediným povoleným směrem socialistický realismus, takže se v Nezvalově díle objevuje sbírka Veliký orloj a tituly jako Zpívám zpěv míru, Stalin či další verše, které oslavovaly soudruhy Gottwalda se Stalinem. Jak jsem napsal v úvodu, Nezval byl osobností rozporuplnou. Současně využil své pozice a zastával se autorů, kteří byli pronásledováni, nebo nesměli publikovat. Ostatně to začalo už těsně po válce, kdy byl ze spolupráce s nacisty obviněn katolický spisovatel Jakub Deml. Další, kterých se Nezval zastal, byli například Jaroslav Seifert, katolický básník Jan Zahradníček, katolický spisovatel a teoretik Bedřich Fučík, Karel Teige, experimentální básník Jiří Kolář…
Zpěv míru (úryvek) Aby si špatní počtáři spočetli miliony hlasů, tvořících nespočetnou masu, které se všecko podaří, zpívám zpěv míru. Zpívám zpěv míru! Volám vás, volám vás, lidé, k boji za mír, v němž ční jak nebetyčný Pamir Sovětský svaz, Sovětský svaz, zpívám zpěv míru.
A jak to bylo s onou předpovědí? Nezval si údajně už v mládí předpověděl, že zemře na Velikonoce. A skutečně. Po tom, co jeho žena Fáfinka odešla na nákup, si Vítězslav Nezval na Velikonoce 1958 lehnul na pohovku – a jako na povel – zemřel.
Devětsil – Avantgardní a levicové seskupení mladých pražských (později i brněnských) umělců. Mezi členy nebyli pouze literári, ale i herci, hudebnící a výtvarníci.
Proletářské úmění – Literární směr, jehož základy položil roku Jiří Wolker ve své stati Proletářská umění. Zobrazuje především dělnickou třídu, její útlak a vykořisťování. Typickými znaky je nenávist k válce, touha po spravedlivém světě. Proletářská poezie se chce stát kolektivní záležitostí, má agitační cíl.
Poetismus – Literární směr, který vznikl přibližně v roce 1923 v Československu a nikdy se nerozšířil za hranice země. Poetismus byl výrazně ovlivněn poetikou francouzského básníka G. Apollinaira. Básně jsou lehké, typickým znakem je jazyková hra a experimentování. Tematizují všední věci, lidovou zábavu, fotbal, džez, ale i exotiku, cirkus, cestování. Hlavní metodou psaní se stala tzv. asociační metoda. Poetismus se také snažil o multimediálnost úmění, tedy o spojení literatury s výtvarným uměním a hudbou.
Surrealismus – Umělecký směr, ale také životní styl, který usiluje o osvobození mysli, zdůrazňuje podvědomí. Snaží se o zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek. První impulsy surrealismus dostal od André Bretona, jeho prudký rozvoj umožnil Salvador Dalí. Teoretický a filosofický základ se opírá o učení Sigmunda Freuda.
Socialistický realismus – Ideologický umělecký směr, který měl za úkol oslavovat myšlenku socialismu nebo jeho osobnosti, socialistické hospodářství, budování socialismu, VŘSR… Hlavně v 50. letech to bylo jediné povolené umělecké východisko. Měl silně agitační a propagandistický cíl, s čímž ruku v ruce klesala kvalita.
Jak už jsem zmínil, Nezval byl komplikovaná a rozporuplná osobnost, ale jedno je zcela nezpochybnitelné, na českou literaturu 20. století měl zcela zásadní vliv. Ovlivnil (a do dnes ovlivňuje) několik básníckých generací (mj. Jiřího Kuběnu nebo Jiřího Suchého). Čím to je? Patrně jeho novátorstvím a jeho lehkým, nenuceným a plynulým stylem psaní, kdy čtenář přímo cítí s jakou elegancí a hravostí Nezval píše, jak můžeme vidět např. v jeho slavné básni Sbohem a šáteček:
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali bylo to překrásné a bylo toho dost Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali možná že nepřijdem že přijde jiný host Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám Polibek kapesník siréna lodní zvonec tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám Sbohem a kdybychom si neřekli už více ať po nás zůstane maličká památka vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice a trochu mámivá jak vůně pozlátka (... )
Nakonec si můžeme položit otázku, kdo Vítězslav Nezval byl?
Synek z moravského venkova, do konce života měl velmi silný vztah s matkou (prý byl silnější než mnohá milostná vzplanutí). Hédonistický požitkář, který si dávál záležet na svém životním stylu, na stylu oblékaní, na tom co jedl a co pil. Měl rád komfort peníze, dárky, honoráře (po roce 1948 nechával tisknout své knihy co možná největšími písmeny a mezerami, protože se platilo za jednu stránku). Užíval si svého postavení a z toho plynoucích benefitů. Ve 20. a 30. letech zejména kulturního, později společenského a celostátního. Byl to člověk přelétavých a nestalých názorů. Například ve svém surrealistickém období, ve kterém nemohl (podle surrealistických stanovisek) psát pevnou formou, publikoval básně pod pseudonymem Robert David:
Balada dvacátá čtvrtá, O zběhlém studentovi Když bylo mně tak patnáct let a když jsem ještě studoval, začal mě náhle těšit svět. Žel, tenkrát jsem jej špatně znal. Jakýsi zvláštní stesk mne jal... Rok před maturitou jsem zběhl. Můj zvláštní stesk však trval dál. Ó, kéž bych mu byl nepodlehl! Když utratil jsem svých pět set, tu jsem se na řemeslo dal. Býval jsem postrachem svých tet a často pod mosty jsem spal. Čas od času jsem básně psal. Mistr mě přes koleno přehl a pak mi ještě jednu vťal. Ó, kéž bych mu byl nepodlehl! Jednou, když nakládal jsem led a když jsem za to nedostal svých sedm korun dvacet pět, tu sám jsem si je z tašky vzal. A když se se mnou strážník pral, když málem pod autobus vběhl, já jsem ho, hlupák, litoval. Ó, kéž bych mu byl nepodlehl! Poslání: Dával jsem občas, občas bral, a ač jsem se dost dlouho střehl, přece se ze mne tulák stal. Ó, kéž bych mu byl nepodlehl!
Kusem osobnosti byl také provokatér maloměšťáků a postrach konvencí. Nebál se pohoršovat například spoluprácí s Erotickou revui malíře a básníka Jindřicha Štýrského a malířky Toyen:
Lístek z památníku Úžasná noci jsem tvůj, hle, jak hvězda se řítím do bláta, zemřít je osud můj - dřív však vyprázdním do dna svá varlata (v Praze 26. I. 29)
Byl to inteligentní a vzdělaný člověk s širokým kulturním přehledem a jazykovým talentem. Překládal z francouzštiny, italštiny, španělštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny i bulharštiny. Byl nadchnutý francouzskými básníky, kteří na jeho dílo (hlavně v začátcích) měli velký vliv.
Večerní modlitba Jsem jako anděl v rukou kadeřníka a držím džbánek piva se žlábky, mám v ústech dýmku, světlo bliká, nebe je jako plachta kocábky. Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka, mně tvoří sladké připáleniny a ze srdce mi něžná pěna stříká jak temné zlato z květu kaliny. Když snědl jsem své snění ke chlebu a když jsem vypil dvacet třicet džbánků, chystám se na malou potřebu. A milý jako bůh ve svatostánku, močím do výše a kupředu se souhlasem slunečnic a vánků. (Arthur Rimbaud, přel. Vítězslav Nezval)
Byl to milovník žen s několika milenkami, které mu jeho žena snášela. Excentrik a extrovert, který dokázal každou chvíli vybuchovat nadšením a radovat se jako malé dítě. Bonvián, který po nocích hýřil v hospodách a nevěstincích. Měl nevlastního syna, kterému předpovědel šťastnou budoucnost – bohužel, tato věštba se nenaplnila – jeho syn Robert spáchal v šestnácti sebevraždu. Byl to sensuál, člověk přecitlivělý a silně emocionální, někdy uzavřený, bojácný a úzkostlivý. Byl zblázněn do všeho snového, iracionálního, uváděl se do hypnózy, propadnul zvěrokruhům a věštbě. Po roce 1948 to byl režimem protěžovaný autor, který psal na zakázku.
Byl oslovovaný zásadně titulem Mistře… Ale to mu zazlívat nemůžeme. Byl to celoživotní komunista se (alespoň v mládí) sociálním citěním a smyslem pro spravedlivost. A jestli to dělal z vypočítavosti? (Svému příteli Konstantinovi Bieblovi měl údajně jednou říct: Tak já jim toho Stalina vybliju!) To už se nedozvíme.
To byl stručný vhled do díla a života Vítězslava Nezvala. Pokud vás čtení o literatuře a úmění baví, doporučuji k přečtení i jiné články z rubriky Post. Já se na vás budu těšit u dalšího článku.
Dnes zde máme po dlouhé době dva nové přispěvatele. První autorka s pseudonymem antikrist poslala svou báseň s názvem (rodinná) seš lost, v níž nám odkrývá skutečnou podobu života v Praze. Další autorka je Alisa Gertsovskaya z 1.D, ta nám přispěla svou citlivou básní nesoucí název NOVÉ JÁ, ve které polemizuje se sebou a zamýšlí se nad lidským životem. A jako poslední jsem já. Přispěla jsem jednu svou kresbou s názvem Wendigo, která zobrazuje mýtické stvoření z algokinského folkloru. Všem přispěvatelům moc děkujeme! Přejeme vám hezké čtení a (č)umění.
(rodinná) seš lost V Praze je blaze, tam teče víno po podlaze. Kdepak! V Praze je draze, tam pod drn dostaneš se snáze. antikrist
NOVÉ JÁ Co když se zítra probudí Nějaké nové já? S tváří tak čistou jako duší A rukami, na nichž není krev Vybrečená z nejhlubšího nitra Zničené dětské lásky. Co když já už nemám být A najde se někdo lepší, Kdo tu roli zvládne hrát? Kdo přežije všechny rány, Kdo má sílu a vše, co chybí mně, Jestli vůbec ještě jsem. Co když se postupně zničím? Odpadnou všechny části srdce A duše se rozpadne na pár písmen N I C. Každá kapka slané vody s sebou nese Část mé nevinné mysli, Každá rudá kapka z jizev s sebou nese zas Část těla, co už nikdy nevinným nebude. Nechte mě utéct, To je vše, co chci. Dej mi, Bože, novou šanci. Novou lásku, nový úspěch, nové kamarády, Ale ne ty, co maj' natolik ohavný obličej, že ho skrývají pod maskou Přátelství, Blízkosti A štěstí, Které však nemaj' právo poznat. Nechte mě odejít z tohoto těla a světa Tam, kde mě budou milovat, tak silně, Jak to umím já. Zachraňte mě Kdokoliv Prosím. Alisa Gertsovskaya 1.D
Wendigo
Klára Fabianová 2.D
Šlus, ende. Pokud se vám dnešní vydání s novými autory líbilo, tak ho můžete sdílet na instagramu. A nezapomeňte nás tam označit! My se na vás budeme těšit příští týden s dalším listím!
Máte taky nějaké memes?.. Že se ptám – určitě máte. Pošlete nám je na náš mail nebo do directu. Budeme se na vás těšit příště s další várkou memes!
Jako první zde máme nám již známou anonymní autorku s pseudonymem K. Gideon, která nám opět přispěla svou básní, ve které se dozvídáme, jak to doopravdy bylo s Kristem. Další přispěvatelkou je Lucie Jurášová z 4.A. Lucka nám dnes přispěla citlivou básní. A na závěr zde máme naruby, ta nám zaslala intimní báseň, která je krásným zakončením dnešního vydání Uměleckého listí. Všem našim přispěvatelům mnohokrát děkujeme.Přejeme vám hezké čtení!
pekla brána, věrná vrána sedíc na trůně, čekajíc na mě. trnová koruna na mé hlavě. K. Gideon
Není všechno v pořádku, není úsměv úsměvem, odlupuji skořápku, konkrétněji válem. Střípky vzpomínek se snažím posbírat, řežou, pálí, bolí všude do těla. Rány a červená, můžem maliny obírat. Smíškovi a Sluníčku se také rána zanítila. Je to slabost? Přiznat city? Je to slabost? Rozbrečet se? Mé minulé já, chtělo city skrytý. Ale teď? Nevím, uvidí se. Chci se mít, ano, teď se nemám, teď mě má někdo cizí. Po duši dlouho pátrám, moly, mouchy si v ní hnízdí. Rozežírají na kousky, není jim to líto, pro ně jako pytel mouky, v životě to chtělo sýto. Byla jako nová, nepoškozená, měla čisté svědomí. A teď? Ztracená, rozežraná, přesto někdo vezme mi ji. Tohle není poezie, tohle není umění, tohle je pláč a bolest, která mění. Emoce na slova, slova na rýmy, rýmy na básně, vzpomínky nezahojenými. Lucie Jurášová
a když do ticha se ozve ,,Oh, yes daddy! Harder!” tak připadám si jak ten hadr kterej někdo nemilosrdně vyždímal a hodil zpátky do kbelíku naruby
Pokud byste se chtěli objevit v příštím vydání, tak se nám ozvěte na náš instagram, máme tam novou správkyni a ona nekouše. Teda jenom někdy, hehe. My se na vás budeme těšit příště!
Nejnovější komentáře