zamyšlení

16. 3.

Světy ve kterejch žijem. Pocity, který máme. Lidi, který vidíme. Opravdu je to všechno tak skutečný?

Občas mě napadne myšlenka, hlavně, když vyjdu ven, že žiju v nějaký velký krabici s nebem. Nevím jestli to někdy cítíte taky, ale venku je tolik energie. Když jsem dneska šla z Billy, koukala jsem na nebe a představila si tu krabici a to nekonečný množství možností, které máme. Představovala jsem si, jak se můžu dotknout toho konce, toho stropu krabice, a jak daleko to asi je. Venku se cítím všudepřítomná. Hudba mě odnáší úplně jinam a pak se zamyslím, že jdu do takový malý krabice, v který je teplo. Že vlastně všichni chodíme do takovejch teplejch krabic. Zamyslela jsem se, kolik takovejch krabic asi existuje.

Možná je to tím vším, že už nic jiného nevídám, než ty samé ulice, stromy a krabice. Pokud to jen trochu půjde, běžte zejtra (nebo až to budete číst) ven, dejte si sluchátka do uší. Pusťte si hudbu, co nejvíc nahlas, čepici na hlavu, nebo jinej kus oblečení, kterej zbožňujete, nazujte si boty a běžte zejtra někam jenom existovat a buďte na chvíli jenom v tom vašem vesmíru. Plnejch krabic, bez toho všeho. Na chvíli zas buďte těmi malými dětmi a pokud jste neměli hezký dětství, tak si jenom představte, že můžete na světě cokoliv. Že když se rozběhnete, doběhnete až tam, kam vás nohy donesou… a ještě dál. Posílám vám to nejvíc vřelé objetí, které jenom přes písmenka dokážu poslat.

17. 3.

Dneska hádka. Telefon neustále zvoní, nepřestává to kvílení drásající všechny přítomné. Všemi přítomnými myslím sebe a občasné, stejně otravně hlučné, kolemjdoucí turisty. Kéž bych se mohla stočit do klubíčka. Tak, abych na chvíli zmizela. Jak mě vysávají jednoduchý kecy, lidi hrající si s mým vesmírem. Já sama sebe, že se jimi nechávám vláčet. Kolik ještě kroků k ničemu? Možná mi poradí ten mrtvej kapr, plácající se v něčem, čemu se u nás říká řeka.

A stejně se budu muset vrátit a vyřešit to. Všechno nevyřešitelný se řeší. Proč? Kvůli minulosti, kvůli patetickému strachu tonoucích. Kvůli neschopnosti vzít zodpovědnost za svoje chování. Jak nesprostě se dá napsat tak sprostý verdikt. Kurva práce.