Souhrn toho nejzajímavějšího z naší školy. Pokud vás nezajímá, co se zrovna děje, čtěte dál - máme toho mnohem víc! Jak vypracovat čtenářák? Jak si napsat omluvenku? Jak okecat každý ústní? Pro nás žádný problém! Jen nikomu neříkejte, kde jste k tomu přišli... rozumíme si?

Už to bude nějakej ten pátek, co se naše (spánkem nedotčené) hlavy vrátily z edukační exkurze v Krakově a Osvětimi. Nechte mě vám tu nastínit menší sneak-peek toho, jak vlastně celej tenhle bláznivej výlet probíhal.

Druhá hodina ranní odbila, lampa ještě svítila a naši studenti se shromažďovali před autobusem, dohadující se, jestli si zavazadla (konkrétněji řečeno – ten jeden malej batůžek) nechat v úložním prostoru, či si je vzít s sebou do autobusu. Někteří vyhráli život, jelikož vše potřebné měli vždy po ruce, jiní mručeli, že se pro nejdůležitější museli vracet do úložního prostoru.

Tak či onak vyjelo se poměrně rychle. Jestli byla cesta dlouhá a unavující? Zbytečná otázka, soudě podle vytuhlých obličejů, naskládaných jeden na druhém v řadách za sebou (lze vidět na pořízených záběrech níže) Avšak nechme cestu cestou – ta zpáteční bude stát více za řeč, a přesuňme se rovnou na naši první zastávku – WIELICZKA, údajně nejkrásnější solný důl v Evropě!

Po příjezdu do Wieliczky bylo stádo stále rozespalých studentů na několik okamžiků rozpuštěno. Jestli se na určené místo srazu dobelhali společnými silami, či se doplazili sólo, bylo jedno, hlavní bylo, že nikdo nechyběl a my se mohli rozdělit do dvou skupin – na maturanty z angličtiny, kteří měli průvodce anglického původu a na maturanty z matematiky, kteří měli průvodce, jenž ovládal český jazyk. Klasicky se rázem všichni stali zdatnými studenty čísel a znamének, ale jelikož měla drtivá většina studentů na angličtinu Mr. Bakera, museli přiznat barvu. Dolů do dolů (asi 135m pod zem) nás dostalo zhruba 400 točitých schodů, po kterých když jste šli, měli jste pocit, že jste postava ve videohře, která se právě sekla. Každá jedna zatáčka vypadala naprosto stejně a nehorázně se z toho motala hlava. 

    Samotná exkurze v solných dolech se stala zajímavou hlavně v bodě, kdy paní zmínila, že si každý smíme odnést 5 kilogramů soli, když se nám je podaří někde sehnat, a že smíme sůl ochutnat. Samozřejmě jsme se všichni zrovna dvakrát nehrnuli do toho olizovat někde zdi, ale našli se i tací jedinci. Celý kolektiv měl zrázu náladu o stupínek ještě výše. Solné stěny byly sem tam podsvícené, vytvářejíc všelijaké obrazce (byl to pocit, jako byste byli uvězněni v obrovské solné lampě, věřte mi.) Vzniklo první společné foto a to v kapli sv. Kingy, kterou se tyto doly pyšní. No posuďte sami.

Naše cesta poté zamířila do Krakova, rovnou k našemu úžasnému Green hostelu! Autobus stavěl přímo před ním, takže nikdo neměl remci, že by musel tahat bágly. Přeskočme část, kde se všichni štěkali o rozdělení do pokojů a pojďme se pozastavit u designu těchto skvostů. Nelze popsat slovy. Kdo neviděl, nepochopí.

S klidem v duši a rukou vztyčenou tu před vámi všemi přednesu, že na tyhle nástěnné samolepky nezapomenu, dokud ještě živa budu, ale jinak to bylo útulné a jako bonus – téměř v centru města, které jsme hned běželi navštívit! Pouliční živá hudba, estetické staré budovy, masivní hejna holubů, kostely kam se podíváš.. Takovej je Krakov. Ono město zaslíbené. Tedy až na fakt, že jsme se jím vláčeli půl dne, díky našemu panu průvodci (jenž nás mimochodem doprovázel od samého počátku výletu až do konce, a nejen studenti z něj měli nervy v kýblu) Komu se už večerní cestu zpět nechtělo šlapat, drandil si to na koloběžce, kterou bylo možno si zapůjčit. To bylo štěstí. 

Druhý den jsme shlédli hrad Wawel, nějací delikventi si dokonce i zabimbali ve věži na zvon a hurá do Osvětimi. Dorazili jsme v pořádku, přestože jsme měli dojem, že z nás ostré zatáčky udělají kaši. Na kontrolách nás zdrželi kvůli dvěma malým kapesním nožíkům (stáli jsme za vámi, pan učitel!), ale pak už šlo všechno hladce. Tuny vlasů, bot, fotek a obrázků – na psychiku to byl mazec, když teď budeme mluvit chvíli vážně (divím se, že to ještě umím.) Přistihla jsem i pár jedinců slzu uronit, a dokonce nebyla jen moje. O takovém místě nemůžete říct, že bylo hezké, avšak jako zážitek a poznání blízké minulosti si to nemůžete nechat ujít.

Uplynul i druhý den a po této výjimečné zkušenosti se nám podařilo dostat k autobusu. Nechci rozebírat příčiny do detailu, ale někteří už málem lezli přes plot, aby u našeho odvozu byli rychleji. Jen co si všichni posedali, začala něco jako kulturní muzická bitka českého rapu a Haničky Zagorové (tímto vyjadřuji dík všem přítomným učitelům, kteří to s námi vydrželi, poněvadž chvílemi vypadali, že je trefí) A nezůstalo pouze u učitelů, doslova trefilo i srnku, kterou pan řidič srazil. To bylo zakončení našeho výletu, který si minimálně paní učitelka Illichmannová bude hodně dlouho pamatovat.

Místo mých posledních slov, vám tu zanechám menší útržek z mého osobního zážitku ohledně zájezdu: