Koutek (č)umění
Malý princ
11. října jsme se s domovem mládeže vydali na divadelní ztvárnění Malého prince do mosteckého divadla. Já jsem si celou dobu naivně myslela, že jedeme na představení bez hudby. Dokud nepřišla první písnička…
Můj pohled plný zděšení mluvil za vše. Hudebně mě písničky nezaujaly, do děje také moc nepřidaly, přišly mi zbytečné. Možná jsem divná, možná jsem jen moc náročný divák, ale ani srdceryvné texty mě nezaujaly ( „Stromy listy nemají, přesto se dotýkají. Lidi, co se hledají, se nemají“.) Wow, nemám slov!
Moje milá, elegantní, tak krásně naivní růže, v divadle v Mostě tě ztvárnili jako prvotřídní blbku. Omlouvám se za krutost, ale její ztvárnění mě opravdu zklamalo nepovedeným charakterem.
Ikonický moment si vybral král. Herec doslova přijel v zhruba 4 metrovém kostýmu. Bylo to úžasné, bylo to fancy. Jeho herecké výkony se mi moc líbily. Také malý princ byl skvěle zahraný, a to je důležité, obzvlášť, když je v hlavní roli.
Mrzelo mě, že pro pijáka nechali v představení asi dvě věty, zasloužil si víc prostoru. Zato lampář se mi hrozně líbil. Asi nejvíc ze všech postav. Herec, který ho ztvárnil, to udělal přesvědčivě, a kostým i kulisy byly krásné.
Škoda jen pozměněných textů, které měly působit vtipně (záměna slov bobky a sopky), nebo prostě jen jinak (Země má modré, hnědé, zelené oči a barevnou pokožku.)???? To ani nemluvím o tom, že Místopisec vypadal jako Brumbál a na konci tancoval a točil vousy. Kinda funny!
Představení není nejlepším ztvárněním Malého prince, ale pořád jsem našla věci, které se mi líbily. Znovu bych se na něj však nepodívala. Bylo to často absurdní, a právě proto jsem se tolik smála. Pro někoho hezky strávený večer, pro někoho blbost. To záleží na vás.
PRVOŘÍJNOVÉ LISTÍ
Než stačilo ze stromů opadat, droplo nám ještě jedno listí z peďáku! Je to přesně měsíc, co nám začal další rok, tak se pojďme společně podívat, co se za ten měsíc studentům nashromáždilo v hlavách.
A další tu máme sekci básní, dokonce delší než je zvykem! První není nikdo nový, opět je to student pod pseudem smrtihlav, který nám zanechal báseň jménem „Dorian Gray“, inspirovanou dílem Oscara Wilda. Dnes naše redakce však narazila i na básníka z řad studentů lyceí – Ondřeje Friče ze 3.D, a po něm naše Renata Čermáková ze 3.E, která přišla s hlubokou myšlenkou pohozenou na papír – no, uvidíte sami!
Čekali jste, že to bude všechno? Zdaleka ne! Druhé a první ročníky mezi sebou také našli několik kreativců.
Dorian Gray
v cigaretový kouř,
já zaprodal svou duši ďáblu.
sebral ženám jejich ženskost,
omámený opiáty a sklenkou ginu,
jak hnáty bys jim zpřelámal a to..
za to já nesu vinu.
byť bohem se nazýval,
však k němu se zády stočil,
užíval si rozkoše a vínem hodoval každý večer s jiným.. jinou.
pozdě si uvědomil krásu věcí, které před očima minou.
pozdě na to, abych činy odčinil.
jaký odkaz po mém bytí zbyl?
pár soudných očí, na plátno malované,
to, má milá, se tak občas stane.
smrtihlav
Houpačka
Náš vztah je jako na houpačce,
střídá se jaro, léto, podzim, zima.
Když vstanu, zůstaneš na sedačce –
a naše slova změní klima.
Renata Čermáková
Stáří
Čas plyne jak voda, všichni dobře ví,
jeho nedostatek v hlavě nám tkví.
Každému jindy určí svou krásu,
je příčinou kdejakého stresu.
Schopnosti nám rozvine a pak zmírní,
určí, kdo jest inteligentní a senilní.
Učiní nás osobou samostatnou,
vyléčí nám bolest strašlivou.
Pozoruji, jak jsou bezbranní vůči času,
hledím na jejich tělo a barvu vlasu.
Lituji jejich nevyhnutelnou fázi,
tahle báseň není o mně, neodcházejte, prosím.
Ondřej Frič
Not a chicken but a cat
With the heavy breath
like boulders on my chest
suffering because of the lock on my heart
with combinations, yet to be count.
Unsure why the chicken crossed the road
unknowing of the vehicles in the path.
Unfazed by a vagon
brave like a dragon.
Should I walk the same ?
Even with this fear
of the world
and what lurks near.
Maybe I don’t appear
as someone who would crawl.
It’s the lack of strength
making me unable to stand.
Mind yet to be tested.
Body yet to be digested
by the power of this place.
By the power of something,
reducing me to nothing
Dan Smolík
Nikola Pilnajová
To si myslím, že pro dnešek uplně stačí – taky jste se u toho zapotily? Chceš-li i ty být součástí dalšího vydání, neváhej se nám se svým výtvorem ozvat na instagram: @listizpedaku !
Lifestyle jménem peďák
,,Vím, že nic nevím.“ – Pronesl jednou athénský filosof Sokratés. Studenti z našeho ústavu se s tímto tvrzením ztotožní raz dva (ostatně je nám to často připomínáno). Co ale doopravdy věděj je, že nás spojuje stejně špatnej humor, a tak tu máme další várku!
KAMČA: TY SE MĚ BOJÍŠ? – TAKY KAMČA
Tím bych naše dnešní kotle ukončila. Jaký meme se vám líbil nejvíc? Nebojte se nám to napsat do komentářů, či můžete poslat zpětnou vazbu – s dalším vaším vtipem;)) – na náš Instagram. (@listizpedaku)
Rozlétané listí
Čtvrťáci mají nervy v kýblu, se spánkovým deficitem nepomůže ani čtvrtý kafe a kruhy pod očima už jim asi nikdy nezmizí. Kdo za to může? Maturita. I proto se vaše oblíbená rubrika Umělecké listí někam rozlétla a dlouho se nevracela – komu by se taky do toho našeho ústavu chtělo vracet… Ovšem nové vydání je tu a spolu s ním tu pro vás máme i novou básnickou krev.
Naše první svěží autorkou je Renata Čermáková ze 2.E, která nám zaslala hned dvě básně. Pod jejím jménem můžete v našem časopise najít pár skvělých knižních recenzí, ale že má Renata básnické střevo, to nikdo z redakce netušil. V její křehké lyrice si jistě každý z vás najde to své. A naším druhým a zároveň posledním přispěvatelem je autor skrývající se pod pseudonymem Baud de Laire, který se s námi podělil o svou niterní lyriku.
Všem přispěvatelům moc děkujeme a přejeme vám příjemné (č)umění!
Zlatý kanárek Zlatý kanárek zavřený v kleci, touží být herečkou ve filmu. Všichni chcem to, co nemáme přeci, hlavně tu naději neber mu. On sní a bez snů není noci, kdy v klidu spí, odpočívá. Tak nech ho, ať si myslí cosi, o tom, co zítra ho přivítá. Tichý rozhovor Vidět tě smát se je to, co se myslí štěstím. Zeptám se, co bychom mohli být, kdybys byl jen mým. Ale ty jsi jinde, jsi pryč. Tohle nevyjde, je to jen kýč. A tak sním o tvých rtech, o objetí,- co budu smět v představě, že jsi víc než teď. A že mezi náma není žádná zeď z tvých citů A tak mluvím, a ještě jsi tu... Renata Čermáková
Kmín Když se světlo odráží ve stínu a špína se třpytí v louži, dá se životem jen ploužit, a voníš pak jako kousek kmínu. Na dně hrnce vroucí vody, co tvoji matku studí - hodného nepálí, Potom je těžké zase vyšlapat schody, čekáš jen, než tě někdo odpálí. Renata Čermáková
do hlavy bodá mě tisíc včel každé bodnutí bolí jinak. hrabu se v sobě, tam měl bych se vyznat. jsem ztracen. beztak mě tělo donutí si myslet, že je to moje vina. Baud de Laire
Jak by řekl do Vltavy hozený klasik: Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Kdybyste se chtěli objevit v dalším vydání, tak se nám ozvěte na náš ig (@listizpedaku). Sbohem a šáteček!
Ztělesnění zla aneb Dorian Gray
Obraz Doriana Graye je mysteriózní dílo pojednávající o lidských mravech, kráse a zkaženosti člověka, stojícícho v nejvyšší společnosti. Jak se z lidí stávají nestvůry? Jaký vliv mají slova? Stojí krása na vrcholu všeho? Abyste mohli získat odpovědi na tyto otázky, měli byste přečíst Obraz Doriana Graye.
Oscar Wilde
Oscar Wilde se narodil 16. října 1854 v Dublinu. Byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Dům Wildových byl lékařským a kulturním střediskem, který navštěvovalo mnoho známých osobností.
Studoval s výborným prospěchem klasickou filologii, kde se věnoval především starořecké literatuře. Poté přešel na školu v Oxfordu a tam upoutal pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním. Zásadní vliv na jeho životní postoj i pozdější tvorbu měla filozofie jeho profesora, který byl propagátor čisté krásy v umění a stoupence hnutí estetismu.
Oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v luxusu. Oscar Wilde byl citlivým a milujícím otcem dvou synů. Poté, co byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací kvůli jeho intimnímu přátelství s lordem Alfredem Douglasem, manželka se od něj odvrátila a nechala sebe i syny přejmenovat. Homosexualita byla v Anglii ilegální.
Oscar Wilde po propuštění z vězení odjel do Francie, kde se stýkal jen se svými nejvěrnějšími přáteli. Změnil si jméno na Sebastian Melmoth a většinu času trávil na cestách. Jeho tvůrčí elán vyprchal. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím 30. listopadu 1900 v Paříži. Výdaje na jeho pohřeb zaplatil lord Alfred, který se ho také zúčastnil.
Dílo Oscara Wilda
Básně: Balada o žaláři v Readingu, Básně v prose
Povídky: Cantervillské strašidlo a jiné prózy
Pohádky: Šťastný princ a jiné pohádky
Obraz Doriana Graye
Poprvé byl za zády Wilda cenzurován a publikován jako úvodní příběh v časopise Lippincott’s Monthly Magazine. Tehdejší verze měla 13 kapitol. Později jej Wilde přepsal, několikrát pozměnil a novou verzi poté vydalo nakladatelství o délce 20 kapitol.
Děj: Krásného Doriana Graye portrétuje malíř Basil Hallward, který je Dorianovým vzhledem uchvácen a naivně si myslí, že sličný mladík je a vždy bude ztělesněním dobra. Uzavřený malíř se přátelí s lordem Henrym, ten je povahově zcela jiný. V každé společnosti je Henry ozdobou, oslňuje hlubokomyslnými úvahami, nemá žádné morální zábrany. Na bohatého sirotka Doriana, původně stydlivého a nezkaženého mladíka, má Henry zničující vliv. Henry Dorianovy připomíná, že jeho krása je věčná pouze na Hallwardově obrazu. Doriana ta představa poleká natolik, že si přeje, aby místo něho zestárl jeho obraz.
Recenze
Obraz Doriana Graye je výjimečná kniha. Hned, jak jsem ji začala číst, zaujal mě neobyčejný styl, kterým je napsána. Jako by to bylo jedno dlouhé líčení. Obsahuje spousty hezkých kouzelných slov, metafor a hlavně krásných věcí. Zahrada plná šeříků, Basilovy obrazy, Dorianův dům, vyzdobený vším možným. Celá ta představa mi dávala obraz lesku.
Každý si představuje u čtení něco jiného. Pro někoho může být Obraz Doriana Graye temným zákoutím mysli, ale mně se příběh třpytil. To se mi děje, když čtu líčení napsané tak, jak to mám ráda. Občas jsou pro mě vzorová líčení nucená a nezajímavá. Pak si místo třpytu dokážu představit jen 50letého profesora s brejličkami, který si vezme brko, kalamář a píše hrozně suše, naučené fráze. Psát by se mělo od srdce. V tom by mohl Oscar Wilde inspirovat nás všechny.
Oscar Wilde také perfektně vystihl lidské vlastnosti. Díky němu jsem si uvědomila, jak naše vlastnosti ovlivňují okolní svět. To, jakou povahu máme, z části ovlivňuje i to, co říkáme. Právě slova jsou darem, který autor knize dal. V příběhu sledujeme Doriana Graye, který je velmi krásný šlechtic. Ostatní mu to nezapomínají připomínat, a tak po nějaké době začíná být povýšený a namyšlený. To ukazuje, jak moc velkou sílu slova mají. Tohle téma je dneska aktuální. Momentálně probíhají volby. Za svého prezidenta si vybíráme někoho, kdo svou řečí ovlivní řadu lidí.
Kromě toho jsem narazila i na vlastnosti, které jsem si nikdy na ostatních neuvědomovala. Třeba ješitnost. Ješita je člověk domýšlivý, samolibý, příliš se zakládající na svém egu a v případě kritiky přehnaně urážlivý. Kdy v dnešní době někdo o někom řekne: „Τy jsi ješita?“ Přitom bych spousty lidí takto nazvala.
Hlavní postava se v průběhu celé knihy vyvíjí. Ačkoli vidíme, jak přemýšlí stále hůř a hůř a postupně se stává být nesnesitelnou, byla to pro mě záhada. Já si vlastně ani nedokážu pořádně představit, jak se stane, že je člověk tak zkažený. Jak se z malého nevinného dítěte stane například sériový vrah? Lze toho dosáhnout jen pomocí slov a vlivu okolí? To je pro mě nepředstavitelné. Ovšem tahle kniha takový příběh vypráví. Dost postav je navíc z vyšší společenské vrstvy (Lord Henry – vzdělanec, filozof, psycholog, Basil – malíř).
Mám ráda filozofii. Postavy se jí ve svých promluvách často zabývaly. Pokud si chcete Obraz Doriana Graye přečíst musíte počítat s tím, že z dialogů se stává spíš střídání monologů. Týká se to hlavně Henryho Wottona. Proto musíte mít trochu rádi žvatlání, ale jako zajímavý žvatlání. Téměř všechny postavy ale byly někdy na zabití. Začala jsem si potom k tomu, co říkají, dělat vykřičníky. Říkala jsem tomu “idiotmetr“. Myslím si, že to, že mě to občas naštvalo, patří k dobré knize. Líbilo se mi, že kniha často nezobrazuje jen jeden názor na věc, ale názory postav se liší. Ty špatné, kterým Dorian podléhal často symbolizoval Lord Henry. Ten krom toho vyhrál mojí soutěž na idiotmetru.
Charaktery postav mají velkou psychologickou hloubku. Já to miluju. Navíc s nimi mám společnou jednu věc. Stejně jako já milují literaturu a umění. Uměním je kniha přímo protkaná. V dnešní době je málo knížek, které by se tomu mohly rovnat. Je těžké dát život postavám se silným charakterem, ale Oscar Wilde to dokázal perfektně.
Konec mě mrzel, protože byl rychlý. Knížka se četla pomalu a já si to užívala. Smrt ale není plánovaná. Někdo zemře ve spaní. Předtím jeho život plynul pomalu, užíval si to, a pak se to najednou stalo. Konec mě tedy zamrzel spíš proto, že mě kniha bavila a nechtěla jsem ji už opouštět.
Do knihy byl skvěle zařazen hororový, fantasy prvek. Bylo to naprosto nenucené, zajímavé a dodávalo to čtení atmosféru tajemna. Obrazu Doriana Graye nemám co vytknout, moc se mi kniha líbí. Hodnocení 5/5.
Nejnovější komentáře