LIST
Studentský časopis SŠPGHS Litoměřice
KAMČA: TY SE MĚ BOJÍŠ? – TAKY KAMČA
Tím bych naše dnešní kotle ukončila. Jaký meme se vám líbil nejvíc? Nebojte se nám to napsat do komentářů, či můžete poslat zpětnou vazbu – s dalším vaším vtipem;)) – na náš Instagram. (@listizpedaku)
Naše první svěží autorkou je Renata Čermáková ze 2.E, která nám zaslala hned dvě básně. Pod jejím jménem můžete v našem časopise najít pár skvělých knižních recenzí, ale že má Renata básnické střevo, to nikdo z redakce netušil. V její křehké lyrice si jistě každý z vás najde to své. A naším druhým a zároveň posledním přispěvatelem je autor skrývající se pod pseudonymem Baud de Laire, který se s námi podělil o svou niterní lyriku.
Všem přispěvatelům moc děkujeme a přejeme vám příjemné (č)umění!
Zlatý kanárek Zlatý kanárek zavřený v kleci, touží být herečkou ve filmu. Všichni chcem to, co nemáme přeci, hlavně tu naději neber mu. On sní a bez snů není noci, kdy v klidu spí, odpočívá. Tak nech ho, ať si myslí cosi, o tom, co zítra ho přivítá. Tichý rozhovor Vidět tě smát se je to, co se myslí štěstím. Zeptám se, co bychom mohli být, kdybys byl jen mým. Ale ty jsi jinde, jsi pryč. Tohle nevyjde, je to jen kýč. A tak sním o tvých rtech, o objetí,- co budu smět v představě, že jsi víc než teď. A že mezi náma není žádná zeď z tvých citů A tak mluvím, a ještě jsi tu... Renata Čermáková
Kmín Když se světlo odráží ve stínu a špína se třpytí v louži, dá se životem jen ploužit, a voníš pak jako kousek kmínu. Na dně hrnce vroucí vody, co tvoji matku studí - hodného nepálí, Potom je těžké zase vyšlapat schody, čekáš jen, než tě někdo odpálí. Renata Čermáková
do hlavy bodá mě tisíc včel každé bodnutí bolí jinak. hrabu se v sobě, tam měl bych se vyznat. jsem ztracen. beztak mě tělo donutí si myslet, že je to moje vina. Baud de Laire
Jak by řekl do Vltavy hozený klasik: Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Kdybyste se chtěli objevit v dalším vydání, tak se nám ozvěte na náš ig (@listizpedaku). Sbohem a šáteček!
Oscar Wilde se narodil 16. října 1854 v Dublinu. Byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Dům Wildových byl lékařským a kulturním střediskem, který navštěvovalo mnoho známých osobností.
Studoval s výborným prospěchem klasickou filologii, kde se věnoval především starořecké literatuře. Poté přešel na školu v Oxfordu a tam upoutal pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním. Zásadní vliv na jeho životní postoj i pozdější tvorbu měla filozofie jeho profesora, který byl propagátor čisté krásy v umění a stoupence hnutí estetismu.
Oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v luxusu. Oscar Wilde byl citlivým a milujícím otcem dvou synů. Poté, co byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací kvůli jeho intimnímu přátelství s lordem Alfredem Douglasem, manželka se od něj odvrátila a nechala sebe i syny přejmenovat. Homosexualita byla v Anglii ilegální.
Oscar Wilde po propuštění z vězení odjel do Francie, kde se stýkal jen se svými nejvěrnějšími přáteli. Změnil si jméno na Sebastian Melmoth a většinu času trávil na cestách. Jeho tvůrčí elán vyprchal. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím 30. listopadu 1900 v Paříži. Výdaje na jeho pohřeb zaplatil lord Alfred, který se ho také zúčastnil.
Básně: Balada o žaláři v Readingu, Básně v prose
Povídky: Cantervillské strašidlo a jiné prózy
Pohádky: Šťastný princ a jiné pohádky
Poprvé byl za zády Wilda cenzurován a publikován jako úvodní příběh v časopise Lippincott’s Monthly Magazine. Tehdejší verze měla 13 kapitol. Později jej Wilde přepsal, několikrát pozměnil a novou verzi poté vydalo nakladatelství o délce 20 kapitol.
Děj: Krásného Doriana Graye portrétuje malíř Basil Hallward, který je Dorianovým vzhledem uchvácen a naivně si myslí, že sličný mladík je a vždy bude ztělesněním dobra. Uzavřený malíř se přátelí s lordem Henrym, ten je povahově zcela jiný. V každé společnosti je Henry ozdobou, oslňuje hlubokomyslnými úvahami, nemá žádné morální zábrany. Na bohatého sirotka Doriana, původně stydlivého a nezkaženého mladíka, má Henry zničující vliv. Henry Dorianovy připomíná, že jeho krása je věčná pouze na Hallwardově obrazu. Doriana ta představa poleká natolik, že si přeje, aby místo něho zestárl jeho obraz.
Obraz Doriana Graye je výjimečná kniha. Hned, jak jsem ji začala číst, zaujal mě neobyčejný styl, kterým je napsána. Jako by to bylo jedno dlouhé líčení. Obsahuje spousty hezkých kouzelných slov, metafor a hlavně krásných věcí. Zahrada plná šeříků, Basilovy obrazy, Dorianův dům, vyzdobený vším možným. Celá ta představa mi dávala obraz lesku.
Každý si představuje u čtení něco jiného. Pro někoho může být Obraz Doriana Graye temným zákoutím mysli, ale mně se příběh třpytil. To se mi děje, když čtu líčení napsané tak, jak to mám ráda. Občas jsou pro mě vzorová líčení nucená a nezajímavá. Pak si místo třpytu dokážu představit jen 50letého profesora s brejličkami, který si vezme brko, kalamář a píše hrozně suše, naučené fráze. Psát by se mělo od srdce. V tom by mohl Oscar Wilde inspirovat nás všechny.
Oscar Wilde také perfektně vystihl lidské vlastnosti. Díky němu jsem si uvědomila, jak naše vlastnosti ovlivňují okolní svět. To, jakou povahu máme, z části ovlivňuje i to, co říkáme. Právě slova jsou darem, který autor knize dal. V příběhu sledujeme Doriana Graye, který je velmi krásný šlechtic. Ostatní mu to nezapomínají připomínat, a tak po nějaké době začíná být povýšený a namyšlený. To ukazuje, jak moc velkou sílu slova mají. Tohle téma je dneska aktuální. Momentálně probíhají volby. Za svého prezidenta si vybíráme někoho, kdo svou řečí ovlivní řadu lidí.
Kromě toho jsem narazila i na vlastnosti, které jsem si nikdy na ostatních neuvědomovala. Třeba ješitnost. Ješita je člověk domýšlivý, samolibý, příliš se zakládající na svém egu a v případě kritiky přehnaně urážlivý. Kdy v dnešní době někdo o někom řekne: „Τy jsi ješita?“ Přitom bych spousty lidí takto nazvala.
Hlavní postava se v průběhu celé knihy vyvíjí. Ačkoli vidíme, jak přemýšlí stále hůř a hůř a postupně se stává být nesnesitelnou, byla to pro mě záhada. Já si vlastně ani nedokážu pořádně představit, jak se stane, že je člověk tak zkažený. Jak se z malého nevinného dítěte stane například sériový vrah? Lze toho dosáhnout jen pomocí slov a vlivu okolí? To je pro mě nepředstavitelné. Ovšem tahle kniha takový příběh vypráví. Dost postav je navíc z vyšší společenské vrstvy (Lord Henry – vzdělanec, filozof, psycholog, Basil – malíř).
Mám ráda filozofii. Postavy se jí ve svých promluvách často zabývaly. Pokud si chcete Obraz Doriana Graye přečíst musíte počítat s tím, že z dialogů se stává spíš střídání monologů. Týká se to hlavně Henryho Wottona. Proto musíte mít trochu rádi žvatlání, ale jako zajímavý žvatlání. Téměř všechny postavy ale byly někdy na zabití. Začala jsem si potom k tomu, co říkají, dělat vykřičníky. Říkala jsem tomu “idiotmetr“. Myslím si, že to, že mě to občas naštvalo, patří k dobré knize. Líbilo se mi, že kniha často nezobrazuje jen jeden názor na věc, ale názory postav se liší. Ty špatné, kterým Dorian podléhal často symbolizoval Lord Henry. Ten krom toho vyhrál mojí soutěž na idiotmetru.
Charaktery postav mají velkou psychologickou hloubku. Já to miluju. Navíc s nimi mám společnou jednu věc. Stejně jako já milují literaturu a umění. Uměním je kniha přímo protkaná. V dnešní době je málo knížek, které by se tomu mohly rovnat. Je těžké dát život postavám se silným charakterem, ale Oscar Wilde to dokázal perfektně.
Konec mě mrzel, protože byl rychlý. Knížka se četla pomalu a já si to užívala. Smrt ale není plánovaná. Někdo zemře ve spaní. Předtím jeho život plynul pomalu, užíval si to, a pak se to najednou stalo. Konec mě tedy zamrzel spíš proto, že mě kniha bavila a nechtěla jsem ji už opouštět.
Do knihy byl skvěle zařazen hororový, fantasy prvek. Bylo to naprosto nenucené, zajímavé a dodávalo to čtení atmosféru tajemna. Obrazu Doriana Graye nemám co vytknout, moc se mi kniha líbí. Hodnocení 5/5.
Dnešnímu vydání vládnou básně. První autorka, Linda Rambousková z 1. D, nám přispěla básní s názvem Zacuchané myšlenky. Druhým naším přispěvatelem je anonymní básník, ten nám zaslal dvě básně, které nás dostávají do časů undergroundu a dobrýho piva. Všem našim přispěvatelům moc děkujeme. Přejeme vám příjemné čtení!
Zacuchané myšlenky Jak libozvučně myšlenky v mé hlavě znějí, ačkoliv po vyslovení, jakoby slova ztrácela význam, možná že já sama ho jen neznám. Vše se prolíná, to nadlidský úkol mou mysl popsat, vskutku já snažím se, však píšu tuto báseň, třebaže mohla bych ji opsat. Neprokrvené, mrazivé prsty ubírají se v rytmu mého srdce, v záchvatu psaní necítím své ruce. Načež vím, když zeptáš se mne , jaký nádech mé myšlenky mají, raději řeknu že překrásný žlutavý neboť náležitá slova pro ten komplikovaný odstín nemohu najít. Linda Rambousková
už jsou to tři týdny, co jsem ležela nahá na operačním stole, pořád nevim, jestli mi operovali ledvinu nebo básnický střevo. neměla bych tolik pít a už vůbec ne tolik kouřit, stejně nemá smysl se hroutit. posledním dechem si objednám jen další pivo. a pak sepíšu závěť nedopalkem, - když už, tak už - stylové sbohem. anonymní básník
v momentech kdy nemusim přemýšlet nad gramatikou, nacházím útěchu v kráse českého jazyka. se spánkovým deficitem se prohlubují city a moje kruhy pod očima. ve tři ráno ti promluvim do duše a druhý ráno si na to snad nevzpomenu. už jen jednu cigaretu a půjdu spát. do očí mě bije světlo denní. podobný výlevy už nemá cennu litovat, když noci se v ráno, a pak v dopoledne mění. jsem jako ježíš - z mrtvých vstání anonymní básník
Tak to by bylo pro dnešek všechno. Kdybyste se chtěli objevit v dalším vydání, tak se nám ozvěte na náš ig (@listizpedaku). My se na vás budeme těšit příště!
Johan Wolfgang von Goethe (28. 8. 1749 – 22. 3. 1832)
Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině císařského rady.
Studoval práva v Lipsku a později ve Štrasburku, kde se seznámil s básníkem a filosofem Herderem – jejich setkání bývá považováno za počátek hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor).
Pracoval u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, kde poznal svou lásku Charlottu Buffovou, která ho inspirovala k napsání Utrpení Mladého Werthera.
Přestěhoval se do Výmaru, stal se tajným ministrem radou a byl povýšen do šlechtického stavu.
Zemřel ve Výmaru v 83 letech jako uznávaný německý básník.
Tolikrát jsem se vrhl na zemi a prosil Boha o slzy, jako rolník o déšť, když nebe nad ním je olověné a země kolem něho umírá žízní.
Příběh, který je psán formou dopisů a začíná tím, že se mladý malíř Werther přestěhuje do malého města Waldheim, kde se seznamuje s venkovským životem.
Ztotožňuje se s přírodou, přemýšlí o přátelství, o lásce, nechá nás zamýšlet se nad filosofickými otázkami smyslu života, smrti, nejistoty v životě a o štěstí, které je tak snadné ztratit. Werther zdůrazňuje důležitost vzdělanosti a nechává se vést vášnivostí mladistvého věku.
Poté co pozná Lottu, jejíž srdce však patří jinému, jeho láska se postupně mění v zoufalství. Cítí, že je to on, kdo ji rozumí a kdo může nechat její srdce růst, na rozdíl od jejího snoubence Alberta, který je mrzutý, praktický a nudný.
Jeho vnitřní nestabilita ho vede stále k horším a horším myšlenkám, které !SPOILER ALERT! končí sebevraždou.
Traduje se, že po vydání této knížky následovala vlna sebevražd, kdy oběti byly nalezeny s knihou Utrpení malédo Werthera v rukách.
Lidé se s Wertherem ztotožňovali, nacházeli v něm sami sebe a krejčí nestíhali šít ikonický styl à la Werther, modrý jezdecký kabát s mosaznými knoflíky, žlutá vesta, kalhoty a hnědé kožené boty, který nesměl chybět v šatníku žádného mladého muže.
Mnoho studentů si Utrpení Mladého Werthera vybírá k maturitě kvůli nízkému počtu stran. Jenže ačkoli je délka knihy lákavá, myslím, že to není tak jednoduchá volba.
Kniha je kombinací románu v dopisech a románu-deníku. Spousta čtenářů upřednostňuje kratší kapitoly, takže v tomto směru je Utrpení mladého Werthera více než uspokojivé. Nečetlo se mi to však tak rychle. Autor často píše v dlouhých souvětích a složitých metaforách. Stalo se mi třeba, že jsem přečetla menší odstavec, který tvořila jen jedna věta a vzhledem k počtu přístavků, vedlejších vět a neucelenosti myšlenek, mi za chvíli začal unikat význam věty. Musela jsem se na čtení dost soustředit a některé pasáže číst vícekrát. Je to také proto, že u knihy musíte dost přemýšlet. Někdy je těžké vyznat se ve Wertherových pocitech, přemýšlet trochu víc filosoficky, nebo se vyznat v tom, jak Werther píše. Na druhou stranu občasná neucelenost jeho myšlenek nebo volba slov dodává jeho dopisům reálnost.
Poměr příběhu a Wertherova rozjímání o životě je minimálně 1:2, takže kdo z vás to nemá rád, vyberte si jinou knihu. To co posouvá děj kupředu je postupný a pomalý vnitřní rozklad Werthera. Kniha ho ukazuje předtím, než poznal Lottu, a jak se na ni postupně upoutal jako ke smyslu života, stal se závislý na její osobě a možná spíš na tom pocitu, co mu dávala jeho láska. Ta závislost přerostla v něco nebezpečného. Možná, že všechny závislosti by se měli léčit, protože spousta z nich může být stejně nebezpečná jako závislost na návykových látkách nebo alkoholu. Taky končí smrtí.
Musím říct, že se mi také moc líbila Lottina osobnost. Její milost, vstřícnost, odvaha, oddanost ke svým sourozencům a inteligence. Soucítím, Werthře, soucítím…
Naprosto zbytečná mi přišla část, kdy Werther předčítá svůj překlad zpěvů z Ossiana. Pro mě jako pro čtenáře tam bylo najednou moc postav a tím, že to bylo každou chvíli vyprávěné z pohledu jiné postavy, tak jsem byla zmatená a nemohla jsem se orientovat. Chápu, proč to v knize je, je to hezké a má to také tématiku sebevraždy, ale kdyby to tam nebylo, byla bych ušetřena spousty nervů. Doporučuju tuhle část přeskočit, pokud vám to nevadí.
Konec byl strašně rychlý. Čekala jsem na to celou knihu a nejednou bum bum bum a byla jsem na poslední straně. Když se nad tím zamyslím zpětně, tak se mi to vlastně líbí. Dodalo to scéně reálnosti a napětí. Přeci jenom špatné věci vidíme většinou zrychleně. Jakoby se všechno odehrálo tak strašně nekontrolovaně a rychle.
Co se mi už nelíbilo byla morbidnost té smrti. Kriste pane, proč to ten autor dělá? Já nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Asi bych knihu přejmenovala na Závislák Werther umírá abstinentskou smrtí a bylo by to zcela výstižné, uf.
Kdybych odešel z tohoto kruhu, cítili by to? Jak dlouho by cítili trhlinu, kterou tvůj odchod způsobí v jejich osudu? Jak dlouho?
Utrpení mladého Werthera bych doporučila těm čtenářům, kteří rádi přemýšlí, nebo mají rádi příběhy s psychologickou hloubkou. Osobně jsem si knihu moc oblíbila a ohodnotila bych ji 3,5/5.
Pokud míváte těžké dny, ve kterých se na vás všechno sype, máte hodně učení a kvůli svým známkám (Bakaláři všecko prozradí) nedostanete doma pomalu ani najíst, tak tahle divadelní hra je přesně pro vás!
Jak tvrdí divadlo na Vinohradech, je to galantní komedie plná náhod, která vás potěší lavinou komických situací. Například jeptiškou, která má potřebu vám sdělovat, že neumí francouzsky nebo Václavem Vydrou v saténovém županu. (To je ten, co propůjčil svůj hlas bizarnímu pořadu Prostřeno.) Jediná věc, která nám v hledišti chyběla byl smích pí. uč. Sobotkové, ale pančelka Illichmannová zachránila situaci. Děj není nijak náročný, takže se nemusíte bát toho, že si budete muset něco složitě domýšlet, a nebo že snad uvidíte vývoj charakteru některé z postav, to ne, to opravdu ne.
Hlavním hrdinou je Fadinard, který se má brzy ženit. Ovšem jeho kůň sežere klobouk dámy, která zde má velmi vášnivou ‘‘pochůzku‘‘ s důstojníkem Emilem. Avšak ona dáma je vdaná a bez klobouku domů nesmí, protože její muž je nesmírně žárlivý. No a protože má Fadinard před svatbou, nemůže si dovolit žádný skandál, a proto se dámě zaváže, že jí klobouk sežene. Celý příběh se tedy točí okolo shánění klobouku z té nejjemnější slámy, a že je sakra těžký ho v Paříži sehnat.
Tohle ,,francouzské peklíčko“ má dohromady okolo 130 minut, takže pokud zrovna nemáte nic lepšího na práci a máte jen tak ladem po kapsách 350 korun, tak rozhodně neváhejte ani minutu a kupte si lístek!
Na závěr bych chtěla dodat, že KMD je úžasná věc (teď odkládám štiplavou ironii stranou). Kultura je velmi příjemný způsob vzdělání a jsem moc ráda, že nás je v KMD tolik. Některá představení jsou skvělá, jiná ne. Záleží na vkusu diváka.
PS.: shout-out paní v hledišti, která si hrála na dirigenta a fotila Be real
Nejnovější komentáře