Již dříve jsme avizovali, že chceme v Mluveném slovu rozjet ,,četbu na pokračování’’. I podle vašich ohlasů jsme zvolili oblíbenou knihu od francouzského spisovatele a letce z povolání Antoina de Saint-Exupéryho. Jedenáctou a dvanáctou kapitolu v překladu Martina Saháka čte Petra Vališová z 3.D. Přejeme vám příjemný poslech.
Zpravodajství
Nejprve naděje, pak zmar aneb Rok 1968
Občas si říkám, že spousta lidí bere svobodu, demokracii a obecně současný politický stav za samozřejmost a nedokáže je dostatečně ocenit. Přitom jsme se vždycky neměli tak, jako se máme dnes. V dnešním článku jsem vzpomněl na ty časy, v nichž se takové hodnoty za samozřejmost rozhodně nepovažovaly a v nichž se za ně marně bojovalo.
Pražské jaro
Takzvané Pražské jaro bylo velmi krátkým obdobím liberalizace tehdejšího socialistického režimu v Československu. Celkově dali Pražskému jaru průchod dlouhodobé nálady ve společnosti a nespokojenost občanů, která se projevovala již od počátku tohoto režimu. Lidé byli nespokojeni s mnoha společenskými jevy: s cenzurou, s vykonstruovanými procesy, s zhoršující se životní úrovní ve státě, zkrátka s potlačováním svobod a práv. Také skutečnost, že se snahy některých slovenských členů KSČ na federalizaci Československa dočkaly negativní odpovědi od prezidenta Antonína Novotného, že jde o návrhy stoupenců buržoazních nacionalistů, nepřispěla k stabilizaci stavu v politice. Postupně se i v řadách vysokých funkcionářů komunistické strany Československa tvoří silná opozice vůči politice konzervativních komunistů. Na zasedání ústředního výboru KSČ 3.-5.ledna 1968 je výše
zmíněný Antonín Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a později odstupuje i z postu prezidenta (21.3 1968). Tímto zasedáním začíná tzv. polednový vývoj. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ je dosazen Alexander Dubček, do prezidentského úřadu je vybrán Ludvík Svoboda (bývalý brigádní generál, jenž se velmi významně účastnil v bojích na východní frontě), do premiérského křesla pak v dubnu Oldřich Černík a v čele Národního shromáždění ČSSR stojí Josef Smrkovský. Právě tyto čtyři osobnosti se stanou symboly Pražského jara. 5.dubna je rovněž přijato usnesení o vypracování tzv. Akčního programu (tím se odstartují mnohé reformy). Postupně je zrušena cenzura, od centrálně řízené ekonomiky se přechází částečně na tržní hospodářství, je garantováno právo na shromažďování. Také lze nově vycestovat do zahraničí atd. 29.března 1968 je obnovena činnost skautů a dokonce 31.března 1968 vzniká Klub bývalých politických vězňů, jenž čítá 80 tisíc členů! Pro všechny tyto a další změny se polednová politická reprezentace těšila enormní popularitě, nicméně našlo se i několik skalních komunistů, kteří s těmito progresivními návrhy nesouhlasili. Bohužel tento stav se neudrží příliš dlouho…
Zničení vize socialismu s lidskou tváří
Bylo přirozené, že zdejší dění neuniklo ani našim „spojencům“, kterým to samozřejmě nevyhovovalo. Zájmy těchto našich „bratrů“ navíc vřele podporovali některé osoby. Na konci ledna se Alexandr Dubček rozhoduje navštívit Sovětský svaz a zde ujišťuje Sověty, že politika ČSSR nebude namířena proti nim. Když se 4. března 1968 u nás ruší cenzura, v SSSR to vzbudí vlnu nevole, A. Dubček opět musí (tentokrát telefonicky) vysvětlovat, že situace je v pořádku a vše je pod kontrolou. 27.června se v mnoha denících a novinách objevuje provolání Dva tisíce slov, jež vyzývá k dalším reformám v politice a zároveň otevřeně kritizuje některé kroky KSČ po nastoupení k moci. Pod tímto manifestem je podepsána spousta známých osobností (např. Jan Werich, Rudolf Hrušínský, Jaroslav Seifert, Věra Čáslavská, manželé Zátopkovy atd.), ale i ostatní občané republiky, a celková cifra tak činí ohromných 150 tisíc podpisů. To ovšem nepotěší ani reformní politiky komunistické strany, neboť dobře vědí, že bude tento dokument pochopen v Moskvě jako hlas pro kontrarevoluci. Ve Varšavě se 14. a 15. července koná schůze zástupců pěti států Varšavské smlouvy (budoucích okupantů), bez přítomnosti Čechoslováků, kde státy kritizují vývoj v ČSSR. Devadesát devět zaměstnanců automobilky Praga sepisuje dopis, ve kterém vyjadřují znepokojení nad zdejšími událostmi, ten se dostává 23. července do Moskvy. Sověti jej využijí pro svou propagandu a psaní se objevuje 30. července na titulní straně deníku Pravda. Významným náznakem toho co se bude nevyhnutelně dít bylo vojenské cvičení nazvané Šumava, které začalo již 20. června, avšak vojáci Varšavské smlouvy zde pobývali ještě po jeho ukončení až do 3.srpna. Historici dnes naznačují, že šlo o přípravu na budoucí intervence. Na přelomu července a srpna (29.7-1.8) se v Čierné na Tisou pořádají jednání mezi naší stranou a stranou sovětskou. Tady nás zastupují Alexandr Dubček, L. Svoboda a další, kteří hájí reformační procesy a slibují, že bude Československo bojovat s protisocialistickými tendencemi ve společnosti, nicméně také zde dochází k tomu, že je Leonidu Brežněvovi předán tzv. zvací dopis, pod kterým jsou podepsáni příslušníci konzervativní části KSČ (Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Drahomír Kolder). V Bratislavě se scházejí 3. srpna zástupci států Varšavské smlouvy a zde podepisují Bratislavskou deklaraci, ve které vyjadřují loajalitu myšlence komunismu a zavazují se bojovat proti antisocialistickým tendencím. Tak zvaná Varšavská pětka na schůzi v Moskvě 18.srpna rozhoduje o vojenské intervenci Československa. V noci z 20. na 21.srpna překračují vojska Varšavské smlouvy (mimo Rumunsko a Albánii, které se odmítali účastnit) naše hranice. Vedení KSČ se proti tomu postaví a učiní prohlášení, jež odsuzuje tuto okupaci. Napříč republikou se konají protesty, jenže ty už nic nezvrátí.
Následující události a závěr
Ve večerních hodinách 21. srpna byli do Sovětského svazu odvezeni Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, František Kriegel a další funkcionáři. Prezident Svoboda poté odletí do Moskvy, kde chce jednat o propuštění internovaných politiků. 27. srpna drtivá většina z politiků podepisuje Moskevský protokol, který v podstatě legitimizuje okupaci a dává průchod tzv. procesu normalizace (jediný kdo nátlaku odolá je František Kriegel). Všichni Čechoslováci jsou zklamaní. Po těchto událostech do roku 1989 z našeho území dobrovolně či nedobrovolně emigruje zhruba 250 tisíc obyvatel (např. v rámci tzv. akce Asanace). Mezi nimi i spousta slavných osobností např. Karel Kryl, Miloš Forman, Milan Kundera a další. Své životy v protestu hrdinsky ukončili Jan Palach (20 let), Jan Zajíc (18 let) a Evžen Plocek (39 let). Po pražském jaru přichází období normalizace a lidé přichází o naději na demokratizaci, kterou zahnaly tanky a zbraně.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“
Jan Palach
Tak a jsme u konce. Líbil se vám článek? Přinesl vám nějaké nové informace? A co si vůbec o celé události myslíte? Napište nám do komentářů!
LITR: Spalovač mrtvol
Dnes bych vám ráda představila jednoho z předních českých autorů druhé poloviny 20. století. Je jím Ladislav Fuks. Konkrétně se zaměříme na jeho slavnou novelu Spalovač mrtvol, kterou má mnoho z vás v povinné četbě. Fuks psal vlastním svébytným stylem. Každému čtenáři díky své osobité poetice sice nesedne, ovšem myslím si, že tento autor si zaslouží, abychom se o jeho tvorbě a životě dozvěděli více. Pokud se tedy chcete ponořit do ponuré atmosféry Fuksova textu, čtěte dál!
Něco o autorovi
Ladislav Fuks se narodil mezi první a druhou světovou válkou do poměrně chladného rodinného prostředí. Násilí pácháno na židech během 2. světové válce, kdy Fuks studoval, nesl velmi špatně, neboť mezi židy měl spoustu dobrých přátel. Motivy židovství se v jeho textech nezřídka objevují. Také se jako mladík musel vyrovnat s se svojí homosexualitou. Taky to byl jeden z důvodů, proč byl později schopen tak dobře popsat pocity obětí holocaustu, neboť si uvědomoval, že do koncentračních táborů nebyli posíláni jen židé a že i on mohl být režimem pronásledován.
Knižně debutoval až ve 40 letech. Po úspěšném přijetí svého prvního románu v roce 1963 se věnoval výhradně literatuře. Předtím byl například odborníkem ve Státní památkové správě na zámku Kynžvart. Přibližně od poloviny 70. let se podvolil tlaku komunistického režimu a veřejně ho podporoval. To se také promítlo do jeho pozdější tvorby, jež nesla prvky socialistického realismu (např. knihy Pasáček z doliny nebo Křišťálový pantoflíček). Přesto ho pravidelně navštěvovala tajná policie. O jejich návštěvách si vedl deníkové záznamy. Jeho literární dílo je obecně charakterizováno jako silně psychologické, jelikož si ve svých textech rád hraje s představami, sny či halucinacemi, které se prolínají do skutečného světa. Při čtení jeho knihy občas dělá problémy tyto představy odlišovat od skutečného světa a pochopit jejich smysl. Většina jeho textů obsahuje autobiografické prvky.
Spalovač mrtvol
Fuks v tomto díle popsal přerod hlavní postavy Karla Kopfrkingla z milujícího otce a manžela (i když to byl tak trochu podivín) na vraha a udavače, jehož mysl je pod vlivem sílící pronacistické propagandy (která na protagonistu doléha zvláště prostřednictvím jeho přátel). Kdybych měla tuto postavu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slizký. Tato postava na mě působí odpudivě. Je druhem hlavních postav, které zkrátka od začátku nemáte rádi. Asi je to i tím, jak zvláštně se vyjadřuje. Sám se považuje za velkého milovníka umění i své ženy, kterou oslovuje zvláštními přívlastky (nebeská, čarokrásná). Fuks dle mě dokonale zachytil dobovou tísnivou atmosféru. V knize málokdy mluví někdo jiný než právě pan Kopfrkingl, který se zřejmě moc rád poslouchá. On sám je německého původu. Díky svému příteli Willimu Reinkeovi začne věřit v nadřazenost německého národa. Zde je dokonale zobrazeno, jak člověk může přijít pod vlivem ideologistického nátlaku o zdravý rozum. Nakonec pan Kopfrkingl usmrtí svou ženu i děti kvůli jejich židovskému původu.
Celá kniha je tak trochu zvláštní a možná si při čtení řeknete: ,,Sakra, co to je?“, ale nakonec uznáte, že tato kniha má určité poselství, které je výstižně podáno. Přesvědčovací metody pana Reinkea jsou dokonalé a opravdu můžu říct, že tento muž, i když smyšlený, by dokázal každého přesvědčit o čemkoliv. Musím i přiznat, že jsem některé věci v knize nejdříve nepochopila, neboť se ke konci knihy objevovaly různé sny a halucinace, kterými hlavní hrdina trpěl. Zvláštní je, že pan Kopfrkingl byl do poslední chvíle přesvědčen o své pravdě a myslel si, že všechny zachránil, spasil a tak vůbec. Jediné, co bych za sebe knize vytkla je, že jsem neměla možnost podrobněji poznat žádnou jinou z postav. Je vidět jasný záměr autora. Celá kniha na mě působí jako jeden velký popis přeměny člověka na monstrum. Kniha je kratšího rozsahu. Kdybych ji také měla popsat jedním slovem, bylo by to nejspíše zvláštní, protože taková zkrátka je.
Ponaučení ? Měli bychom mít vlastní hlavu a nenechat se na ledacos ukecat. Snad se vám dnešní vydání LITR líbilo. Můžete napsat komentář, zdali jste knihu četli a jak byste pana Kopfrkingla charakterizovali vy!
Předávání cen za výhru Literární soutěže o cenu časopisu List
Po dlouhé době jsme měli možnost setkat se ve škole. Stalo se tak v pátek 30. dubna, kdy jsme se sešli v aule při příležitosti předávání cen Literární soutěže o cenu časopisu List. Přítomna byla paní ředitelka Pavla Matějková, dále pak zástupci redakce (Klárka Fabianová a já), naše fotografka Barča Čapková a samozřejmě vítězové jednotlivých soutěžních kategorií. Jak celé předávání probíhalo?
Komorní atmosféra
Vzhledem k platným vládním nařízením, jsme se před příchodem do auly museli všichni povinně otestovat, přítomno mohlo být pouze šest osob a pedagogický doprovod. Předávání začalo asi v 10 hodin dopoledne. Po mém rychlém úvodním proslovu, ve kterém jsem poděkoval paní ředitelce za umožnění celé akce a také vedení školy za poskytnutí finanční odměny vítězům soutěže, se slova chopila paní ředitelka.
Zdůraznila, že si váží zájmu a tvořivosti všech soutěžících, zvlástě pak vítězů, popřála mnoho sil studentům prvních ročníků do dalších let jejich studia a přítomných maturantům popřála štěstí při skládání maturitních zkoušek. Přiznala také, že ji velmi chybí normální prezenční výuka a že těší, až se do školy vrátí studenti a s nimi i život, který je pro školu natolik nezbytným. Poté jsme přešli k vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií. Po vyhlášení a předání cen jsme vždy přečetli vítězný text. Nutno podotknout, že komorní atmosféra celého předavání, zvlástě při čtení vítězných textů, napomohla k setření prvotní nesmělosti a většímu spojení mezi námi a vítězi, kteří seděli v první řadě. Přednášené texty pak měly vetší schopnost zaujmout a vtáhnout do sebe všechny přítomné. (Čemuž nepochybně napomohl i náš přednes, hehe.)
Vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií
Jako první jsme vyhlásili vítěze kategorie BÁSEŇ. Tím se stala Alisa Gertsovskaja z 1. D s lyrickou básní Vlak. Od redakce našeho časopisu dostala diplom (jehož autorkou je Rozka Vraná) a pamětní sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostala finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a několik předmětů s tematikou naší školy (sportovní vak, pexeso, kalendář, propisky a samolepky).
Vítězný text Alisy Gertsovské:
VLAK Jak srdce krví Se okna vlaku stávají Kapkami deště. Ještě? Není to prvý Den, kdy mi blízcí mávají Spoutáni temnou Ne mnou. Na rozpálených kolejích Vidíš, jak krásně mizí sníh. Sníh, malinký syn zimy, Která nás pouty svými Drtí. Jak vlasy dívky Bude mé já vlát ve větru, Cizí tvář němá, Ne má. Tenké přikrývky A pár tvých propáchlých svetrů Hřát přestávají, Tají. Na opuštěných kolejích Nevidíš, jak se ztrácí smích. Smích, rozkošný syn lásky, Která nás svými pásky Škrtí.
Na Alisině textu jsme ocenili zvláště práci s rytmikou a melodikou (kumulace samohlásek) verše, kdy se Alisa snaží o rytmickou pravidelnost, kterou ale záměrně narušuje posledními (dvouslabikovými) verši ve strofách. Dále se nám líbila práce s rýmy. Alisa vytvořila zajímavé rýmové schéma, které v návoznosti prvních dvou strof můžeme zapsat takto: abcc abdd. V dalších strofách Alisa opouští rýmy i rytmickou pravidelnost (na kterou ale záhy opět naváže), což společně s odlišným rýmovým schématem napomáhá k rozbití pocitu pravidelnosti, který je přítomen na začátku textu. Společně s návratnými motivy (zima, láska) a variujícím se ,,refrénem“ (Sníh, maličký syn zimy… / Smích, rozkošný syn lásky… ) tvoří křehkou a emotivní atmosféru celého textu, ve kterém se ale objevují i drsnější obrazy (krvavé srdce, rozpálené koleje, drtící pouta, škrtící pásky), ovšem Alisa je spojuje s takovou přirozeností, že odlišnost motivů je sice zvýrazněna, ale nenarušuje celkovou výstavbu a atmosféru básně, naopak ji podporuje. Alisa již v Listu jednu báseň publikovala. Přečíst si ji můžete zde.
Poslechněte si rozhovor s Alisou, ve kterém se vyjadřuje ke své účasti v soutěži a také ke své literární inspiraci:
Poté přišlo na řadu vyhlášení vítěze kategorie ÚVAHA. Tím se stal Matyáš Sahula z 1. D s úvahou Náš život . Od redakce našeho časopisu dostal diplom a stejnou pamětní sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostal také finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a stejné předměty s tematikou naší školy.
Vítězný text Matyáše Sahuly:
Náš život Každý člověk si v určité melancholii položí až filozofickou otázku: Co je smyslem žití? Proč jsem zde? Jaký je účel mé existence? V nedávné době jsem si podobnou otázku položil také a ujasnil jsem si pár zajímavých faktů. Ač jsme všichni z jiného těsta a konkrétní odpovědi musíme hledat právě u sebe, došel jsem aspoň obecných závěrů platících pro všechny.
Domnívám se, že smysl žití musíme objevit ve svých cílech a práci, protože bez nich jsme jako nepopsané listy. Cíle si musíme stanovit, snad ani není zbytí, neboť bez nich budeme bloudit životem a jen a pouze přežívat jako zbyteční lidé.
Naše cíle a priority se postupem času vyvíjí. Nechtěli jste snad ve svém raném věku být astronautem, monarchou nebo veleúspěšným podnikatelem s hromadou peněz velkou jako Mount Everest? Důvodem toho, že jsme zmírnili naše očekávání je realističtější nahlížení na svět, také by se tento pojem mohl možná přeložit jako strach a stres z práce, která je před námi vytouženým cílem.
Není takový strach, stres a malé sebevědomí vrahem snů a vizí? Určitě nás přivedou na rozcestí, ale na nás je jak s nimi naložíme a zdali se vydáme dobrou nebo špatnou cestou životem. Jediná zbraň proti těmto pocitům je dobrá motivace a naše vůle jít k cíli. Motivace a vůle jsou jakýmisi tažnými koňmi naší práce. Myslím si, že člověk dokáže, co chce, pokud má vůli a motivaci pracovat, protože práce dovede člověka, kam jen si bude přát, ať je cesta sebesložitější a zamotanější, vždy je způsob, jak se dostat na její konec. V životě narazíme na mnoho problémů, které nám budou stát v této cestě, velkých i malých, nicméně soudím, že ačkoliv v době jejich řešení jsme stresováni, z dlouhodobého hlediska jsme jejich překonáváním posíleni a připraveni lépe na další várku. Krom toho nám překonání jednotlivých překážek činí až dokonce takové vnitřní uspokojení. Co je toto vnitřní uspokojení? Předpokládám, že ono vnitřní uspokojení je signálem, že jsme na svou odvedenou práci patřičně pyšní a dává nám smysl. Vždyť co bychom dělali, pakliže by toto koření života nebylo na každodenním menu? Kdybychom nebyli nuceni nic řešit, jaký by měl život smysl?
Musíme přiznat, že Matyášova práce po obsahové stránce neměla konkurenci. Ve své úvaze se skutečně efektivně zamýšlí nad jednou ze základních otázek lidského života. Ovšem Matyáš nezůstává jenom u teoretického uvažování, nýbrž přichází s vlastními opodstatněnými východisky, která podpírá logickými fakty a argumenty. Na začátku textu nám stručně nastíní obsah, poté ho rozvede a nakonec přijde s vlastním řešením, což z textu, přihlédnutím k tomu, že Matyáš je student prvního ročníku, dělá opravdu dobrou práci.
Co nám o sobě prozradil Matyáš? Kde bere inspiraci? O čem píše nejraději?
Zbývalo nám již jen vyhlásit vítěze poslední kategorie POVÍDKA. Tím se stala Barbora Hieková, mj. autorka Barbořiných sloupků, z 4. D s textem Ukázka z knihy Časem. Jedná se o úryvek z knihy, kterou Bára nedávno dopsala. Od redakce našeho časopisu dostala také diplom a sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostala finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a taktéž několik předmětů s tematikou naší školy.
Vítězný text Báry Hiekové:
2016 srpen, chata, věk 15 let Cesta je děsně dlouhá. Jedeme někam do hor, okolo nás je zelená krajina. Z rádia zní zvuk Valdemara Matušky, kterého má táta rád. Snažíme se všichni čtyři komunikovat. Občas se po cestě, o cestě, hádají. Přijde mi to komický. Ještě, když se do navigování přidá ségra. Takový machři na mapy. Jsem ráda, že jsem ta tichá osoba za řidičem, která si jen užívá cesty. Přemýšlím, co asi tak může dělat máma. Přejeli jsme odbočku. Ajaj. Najednou v autě zavládla divná atmosféra. Jsou takový vtipný, jak malý děti. S mamkou se takhle nikdy nehádali, nebo si to aspoň nepamatuju, asi jsem byla moc malá. Odbočka vpravo. Jeho novému autu to dává zabrat. Už vidím chatu. Je obrovská, okolo je samej les. Ségra si s nima povídá, baví se o škole, nebo o něčem jiným. Přemýšlím, jestli mám boty na běhání. Zastavujeme. Rychle vylézám z auta, z těch zatáček je mi na blití. Kinedril jsem měla, ale i tak. Týden před náma. To půjde, to bude dobrý. Chvilku vyndáváme věci do předsíně. Až teď si uvědomím, že je tu další auto. Zvláštní, nejspíš to budou majitelé, co nám mají předat klíče, a nebo si ještě nezabalili minulí návštěvníci. Má to i balkón, hustý. Ještě batůžek a z kufru to bude všechno. Táta si nás k sobě zavolá. Vypadá šťastně je to asi poprvé co s ním takhle jedeme. Docela se i těším. Budeme si tu dělat co chceme.
Ptá se nás, jak se nám tu líbí, že kousek odtud je další penzion. Má v plánu nás zítra vzít na jeden výlet, když se nám bude chtít, a že klíče už máme uvnitř, protože je převzali její rodiče, kteří tu s námi ten týden budou. Co? Cejtim, jak ségra tuhne. Z chaty vyšly dvě staré osoby, které nás rychlím úsměvem pozdravily. Kurva já ho nesnášim. Dělá si prdel? Fuj, je to jako moje nevlastní babička a děda. To je tak nechutný. Cejtim jak mě to sebralo míň než ségru. Vypadá divně, nikdy jsem jí takovou neviděla. Tak a teď je to na mě. Říkám jim, že mě těší. Popadnu svůj batoh, ségru a snažím se ještě kufr, ale ten mi z ruky vezme táta s ochotným úsměvem, že to tahat nebudu. Ze slušnosti ho upozorním, že je těžkej, aby dával pozor. Prý nám to neřekl, že se bál, že nepojedeme. Ukáže nám zbytek chaty, že je tu dostatek jídla, a že si máme cokoliv vzít, že vše se dá dokoupit.
Je tak třetí den, vypadá, že všechno je v pohodě. Zvykly jsme si, jako vždycky. Její rodiče docela jdou, ale je to divný. Přemýšlím, co jim o nás táta řekl. Co jim o nás řekla ona. Zas toho vědí víc než my o nich, není to fér. Dneska ráno jsem byla běhat a teď snídám ovesnou kaši, kterou mě naučila jíst ségra. Dávám si tam ještě kakao a hroznový víno. Za chvíli bychom měli vyrazit na kánoe. Zbývají ještě dva dny, než uvidíme mamku. Napsaly jsme jí, co má dělat, aby doma nebrečela a každý den jí voláme.
Konec snídaně. Její rodiče jednou někam na výlet. Beru si plavky, mažu se. Ségra mi podává pití. Sedíme v autě. Já, ségra a táta. Posloucháme Matušku a mlčíme. Táta se nás ptá, jak se nám tu líbí a jestli se těšíme na kánoe. Už jsem na nich dlouho nebyla, naposledy asi jako malá. Vzpomenu si na dětství. Táta se usmívá. Vypadá trochu nervózně. Říká, že jí to teď ráno trochu trvá. Nechápavě na něho koukám. Dodá jíst, že jí ráno trvá teď trochu jíst. Ségra vypadá vážně. Co mi nedochází? Nervózně přidává věty. Dělá jí ráno problém jíst a trvá jí to, protože čekáme miminko.
Sedím připoutaná na sedačce za spolujezdcem a nemůžu uvěřit, co to právě řekl. Mám chuť zařvat, že mi ještě před dvěma měsíci říkal, že ona nikdy chtít děti nebude. Derou se mi slzy do očí. Cítím, jak na mě ségra kouká. Ona. Do auta vleze ta kráva, která mi zničila život. Nenávidím ho. Ona teď vypadá zmateně. On čekal radost. Čekal blahopřání. Dočkal se, aha. Celá atmosféra v autě je zbarvená do černa. Táta se snaží mluvit. Má utrápený výraz.
Seru ti na to, kreténe, vždyť si to slíbil. Nenávidím tě. Jak jsi mi to mohl udělat. Jak jsi nám to mohl udělat. Zní mi v hlavě. Pořád na mě kouká a pořád mluví. Ona jenom mlčí, ségra mě drží za ruku. Má vyděšenej výraz. Je mi to fuk. Pořád mluví, ať mu něco řeknu, ať na něho křičím, ať mu vynadám. Jediný na co se zmůžu, ať mi dá pokoj, ať na mě nemluví. Pláču, slzy už nemůžu udržet, je mi to jedno. Koukám z okna. Chci mámu. Chci k mámě. Utírám si oči. Zvedá se mi žaludek, mám pocit, že budu zvracet. Otevírám si okno, bolí mě hlava. Jsme na místě. Táta mi chce s něčím pomoc. Snaží se mě chytit za paži, ale já se mu vysmeknu a zdůrazním mu, ať na mě nesahá. Vypadá naštvaně, je mi to jedno. Beru kánoj, ségru a sud. O ostatní se nestarám, nemluvím. Pádluju, jak nejvíc to jde. Chci pryč, chci zmizet. Chci domů k mámě.
Na Bářině textu nás zaujala především bezprostřednost, autenticita a intimita se kterou nás seznamuje s příběhem a uvádí nás do něho. Této vypravěčské bezprostřednosti je podřízen i jazyk celého textu, ve kterém se Bára nebojí použít expresivní výrazy z hovorové češtiny, nespisovné a vulgární výrazy, kterými podtrhuje celkovou napjatou atmosfétu, jež je v textu akcentována a jež postupně graduje až k nevyhnutelnému sporu. Atraktivní na Bářině textu může být také to, že nezobrazuje žádný velký příběh s hrdinnými postavami, ale obyčejný příběh z obyčejného roddiného prostředí, který se může odehrávat v jakékoliv rodině. Postavy sužují běžné problémy, jakými jsou např. problémy v mezilidské komunikaci, problémy s vyjádření emocí, bariéra ve vztazích…
Co nám Bára prozradila o své knize? Co kromě psaní Báru naplňuje?
Ještě několik společných fotek s paní ředitelkou:
Hlavní část předávání cen skončila poté, co jsme se rozloučili s paní ředitelkou a zůstali jsme v aule sami… Zbylý čas jsme věnovali skupinovému focení, podrobnějšímu rozboru vítězných textů, pořizování rozhovorů a společné konverzaci. Přibližně v půl dvanácté jsme se rozešli.
Za sebe mohu říct, že se celý den nesl v uvolněné a pohodové atmosféře. Já jsem byl velmi rád, že jsme po takové době mohli vítězům předat ceny. Potěšilo mě se, že jsme se mohli vidět a popovídat si spolu. Velice si vážím tvořivosti a nadšení všech zúčastněných. Mrzí mě, že přítomni nemohli být všichni, kteří do soutěže zaslali své texty. Doufám, že jsem byl u vzniku tradice, která neskončí s mým odchodem ze školy, ale následující ročníký ji budou udržovat, a třeba se někdy dočkají i toho, že předávání cen Literární soutěže o cenu časopisu List bude na stejné úrovni jako školmí Poema.
Zapojte se i vy do příštího ročníku Literární soutěže o cenu časopisu List. Už teď se těšíme na vaše názory, pocity a postřehy!
MYŠLENKY NEZASVĚCENÝCH
Ve škole se výjimečně mihne nějakej maturant, ale převážně je tam prázdno jako v našich hlavách při hodinách matematiky. Zatímco někteří z vás vzpomínají na automat s kafem a jiní zase na bufet a bagety, někteří šťastlivci u nás pobyli sotva měsíc. Na co mají vzpomínat oni? Co si o naší škole myslí? Jaké to pro ně je? Tohle všechno se dozvíte v dnešním vydání Záznamů přeživších. Tak jak to mají ti naši prváci?
Pryč je rok téměř tomu nevěřím malý čtrnáctidenní vládní krok teď už ten čas ani neměřím. Jak dlouho zažíváme tuhle bídu? už uplynula spousta týdnů zmizela moje víra myslím, že za hranici učebnic a sešitů už se nepodívam. Vzpomínám na ty časy kdy chodbami naší školy linuly se moje kroky jak ty kroky téměř připomínaly radostné skoky kdy stresem jsem si netrhal mé vlasy ach ty dávné, krásné časy!
Už se to blíží, blíží a je to. Jsem tu světe! Zářím, zdravím, bojím se, ptám se a seznamuju. Učím se vstávat na... říkají tomu nulté. A usínám na tzv. odpoledkách. Stromy plakáty zdobím a po zemi čmáram obrázky. Najednou se zatáhnou šedivá mračna a všichni máme nařízeno zůstat doma se zamčenými dveřmi. Nemůžeme se venku ani pořádně nadechnout. V tom, co každý denně prožívá, já připadám si černobílá a zase začínám usínat. Něco mě štípne a já s radostí otevřu oči a běžím tomu naproti...
Pokud patříte mezi prváky, tak se nebojte, my nekoušem… Možná jenom paní na vrátnici. Jestli se vám dnešní vydání líbilo, tak ho sdílejte mezi spolužáky. My se budeme těšit napříště!
ČARODĚJNICKÉ LISTÍ
Je poslední dubnový den – filipojakubská noc (někdy také Valpuržina) neboli pálení čarodějnic. Tak si holky dávejte bacha, ať neskončíte na hranici. Ale než odletíte na nějakej sabat, tak si nezapomeňte přečíst další vydání vaší oblíbené rubriky – Uměleckého listí, kde publikujeme a komentujeme vaši tvorbu. Tak co nám vyčarovalo úšklebek na tváři tentokrát?
Novou přispěvatelkou je autorka s pseudonymem akesó. Ta nám přispěla svými dvěma básněmi. První báseň se nese v magické atmosféře s motivem známé bohyně Hekaté, druhá báseň je krásný recept na věčnou krásu (Je na předpis?). Druhou autorkou je K. Gideon, která nám přispěla další pochmurnou básní. A jelikož je dnešní vydání speciální, tak jsme se rozhodli přidat jeden obraz a úryvek i od (ne)známých zahraničních autorů, které dnešnímu vydání dodají ten ,,děsivý nádech“. Obraz je od španělského malíře Francisca Goyi, který je známý pro své děsuplné malby. A jako poslední je tu úryvek ze sbírky Zpěvy Maldororovy od francouzského spisovatele a básníka Comte de Lautréamonta. Přejeme vám příjemné čtení a (č)umění!
slyším, že voláš tvůj hlas tmou se nese. to, že se touláš se svící v ruce v lese ti štěstí nepřinese. hledat v úplňku Trojnou Bohyni a z Knihy stínů jí číst může tě svíst na druhou stranu. panna a matka se stařenou, klečí na kolenou a každá se symbolem luny v ruce vlekouce za sebou svůj vlastní stín do jejich srdcí vrazí klín akesó
nachová krev a havraní peří. mužský řev a kosti zvěří. v úplňku měsíc a houkání soví, černé krve dědic nejlíp ti poví že osvědčený lektvar na věčnou krásu je mrtvý milenec u tvého pasu. akesó
tvůj blížící se skon, krví plnící se grál. křik, co zní jako zvon - lásky umrlců chorál. pekelný plamen, jímž tělo budeš mýt. kosti budou ti čnít jako pochodně. K. Gideon
Saturn požírající jedno ze svých dětí
Francisco Goya
Zvedl jsem zděšená víčka výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, tělo zahalené do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá. Nohy měl ponořeny do rozlehlé kaluže kypící krve, nad jejíž hladinu se náhle zvedaly jako tasemnice z obsahu nočníku dvě nebo tři opatrné hlavy a hned se zas bleskurychle potápěly: kopnutí umístěné přesně na nosní chrupavku bylo známou odplatou za porušení pořádku, způsobené potřebou těch lidí nadýchnout se vzduchu: vždyť to konečně nebyly ryby! Plavali nejvýše jako obojživelníci pod povrchem té nečisté tekutiny… tak dlouho, až Stvořitel, jenž už neměl nic v ruce, popadl za krk prvními dvěma spáry na noze jako kleštěmi dalšího potápěče a vytáhl ho z červeného bahna – výtečné omáčky – do výše! Potom s ním naložil stejně jako s prvním. Nejdřív mu sežral hlavu, nohy a ruce, a nakonec trup, až nezbylo vůbec nic, neboť zchroupal i kosti. Tak to pokračovalo i v dalších hodinách jeho věčnosti. Někdy zvolal: „Já vás stvořil; mám tedy právo dělat si s vámi, co chci. Nic jste mi neudělali, to uznávám. Způsobuji vám utrpení a je to pro můj požitek.“ A pokračoval v krutém hodování, hýbaje dolní čelistí, která zas hýbala vousy na jeho bradě, plnými mozku. Ó čtenáři, nedostáváš z této podrobnosti laskominy? To není pro každého, takový mozeček, tak dobrý, docela čerstvý, teprve před čtvrt hodinou vylovený z rybníku!
Comte de Lautréamont
Kdo je vaším dnešním favoritem? Dejte nám vědět do komentářů. Můžete nás také sdílet na instagramu. A nezapomeňte nás tam označit! My se na vás budeme těšit zase příští týden v dalším vydání.
Nejnovější komentáře