diplom

Po dlouhé době jsme měli možnost setkat se ve škole. Stalo se tak v pátek 30. dubna, kdy jsme se sešli v aule při příležitosti předávání cen Literární soutěže o cenu časopisu List. Přítomna byla paní ředitelka Pavla Matějková, dále pak zástupci redakce (Klárka Fabianová a já), naše fotografka Barča Čapková a samozřejmě vítězové jednotlivých soutěžních kategorií. Jak celé předávání probíhalo?

Komorní atmosféra

Vzhledem k platným vládním nařízením, jsme se před příchodem do auly museli všichni povinně otestovat, přítomno mohlo být pouze šest osob a pedagogický doprovod. Předávání začalo asi v 10 hodin dopoledne. Po mém rychlém úvodním proslovu, ve kterém jsem poděkoval paní ředitelce za umožnění celé akce a také vedení školy za poskytnutí finanční odměny vítězům soutěže, se slova chopila paní ředitelka.

Zdůraznila, že si váží zájmu a tvořivosti všech soutěžících, zvlástě pak vítězů, popřála mnoho sil studentům prvních ročníků do dalších let jejich studia a přítomných maturantům popřála štěstí při skládání maturitních zkoušek. Přiznala také, že ji velmi chybí normální prezenční výuka a že těší, až se do školy vrátí studenti a s nimi i život, který je pro školu natolik nezbytným. Poté jsme přešli k vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií. Po vyhlášení a předání cen jsme vždy přečetli vítězný text. Nutno podotknout, že komorní atmosféra celého předavání, zvlástě při čtení vítězných textů, napomohla k setření prvotní nesmělosti a většímu spojení mezi námi a vítězi, kteří seděli v první řadě. Přednášené texty pak měly vetší schopnost zaujmout a vtáhnout do sebe všechny přítomné. (Čemuž nepochybně napomohl i náš přednes, hehe.)

Vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií

Jako první jsme vyhlásili vítěze kategorie BÁSEŇ. Tím se stala Alisa Gertsovskaja z 1. D s lyrickou básní Vlak. Od redakce našeho časopisu dostala diplom (jehož autorkou je Rozka Vraná) a pamětní sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostala finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a několik předmětů s tematikou naší školy (sportovní vak, pexeso, kalendář, propisky a samolepky).

Vítězný text Alisy Gertsovské:

VLAK

Jak srdce krví
Se okna vlaku stávají
Kapkami deště. 
Ještě? 

Není to prvý
Den, kdy mi blízcí mávají
Spoutáni temnou
Ne mnou. 

Na rozpálených kolejích
Vidíš, jak krásně mizí sníh. 
Sníh, malinký syn zimy, 
Která nás pouty svými 
Drtí. 

Jak vlasy dívky
Bude mé já vlát ve větru, 
Cizí tvář němá,
Ne má. 

Tenké přikrývky 
A pár tvých propáchlých svetrů
Hřát přestávají, 
Tají. 

Na opuštěných kolejích
Nevidíš, jak se ztrácí smích. 
Smích, rozkošný syn lásky, 
Která nás svými pásky
Škrtí.

Na Alisině textu jsme ocenili zvláště práci s rytmikou a melodikou (kumulace samohlásek) verše, kdy se Alisa snaží o rytmickou pravidelnost, kterou ale záměrně narušuje posledními (dvouslabikovými) verši ve strofách. Dále se nám líbila práce s rýmy. Alisa vytvořila zajímavé rýmové schéma, které v návoznosti prvních dvou strof můžeme zapsat takto: abcc abdd. V dalších strofách Alisa opouští rýmy i rytmickou pravidelnost (na kterou ale záhy opět naváže), což společně s odlišným rýmovým schématem napomáhá k rozbití pocitu pravidelnosti, který je přítomen na začátku textu. Společně s návratnými motivy (zima, láska) a variujícím se ,,refrénem“ (Sníh, maličký syn zimy… / Smích, rozkošný syn lásky… ) tvoří křehkou a emotivní atmosféru celého textu, ve kterém se ale objevují i drsnější obrazy (krvavé srdce, rozpálené koleje, drtící pouta, škrtící pásky), ovšem Alisa je spojuje s takovou přirozeností, že odlišnost motivů je sice zvýrazněna, ale nenarušuje celkovou výstavbu a atmosféru básně, naopak ji podporuje. Alisa již v Listu jednu báseň publikovala. Přečíst si ji můžete zde.

Poslechněte si rozhovor s Alisou, ve kterém se vyjadřuje ke své účasti v soutěži a také ke své literární inspiraci:

Poté přišlo na řadu vyhlášení vítěze kategorie ÚVAHA. Tím se stal Matyáš Sahula z 1. D s úvahou Náš život . Od redakce našeho časopisu dostal diplom a stejnou pamětní sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostal také finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a stejné předměty s tematikou naší školy.

Vítězný text Matyáše Sahuly:

Náš život

Každý člověk si v určité melancholii položí až filozofickou otázku: Co je smyslem žití? Proč jsem zde? Jaký je účel mé existence? V nedávné době jsem si podobnou otázku položil také a ujasnil jsem si pár zajímavých faktů. Ač jsme všichni z jiného těsta a konkrétní odpovědi musíme hledat právě u sebe, došel jsem aspoň obecných závěrů platících pro všechny.

Domnívám se, že smysl žití musíme objevit ve svých cílech a práci, protože bez nich jsme jako nepopsané listy. Cíle si musíme stanovit, snad ani není zbytí, neboť bez nich budeme bloudit životem a jen a pouze přežívat jako zbyteční lidé.

Naše cíle a priority se postupem času vyvíjí. Nechtěli jste snad ve svém raném věku být astronautem, monarchou nebo veleúspěšným podnikatelem s hromadou peněz velkou jako Mount Everest? Důvodem toho, že jsme zmírnili naše očekávání je realističtější nahlížení na svět, také by se tento pojem mohl možná přeložit jako strach a stres z práce, která je před námi vytouženým cílem.

Není takový strach, stres a malé sebevědomí vrahem snů a vizí? Určitě nás přivedou na rozcestí, ale na nás je jak s nimi naložíme a zdali se vydáme dobrou nebo špatnou cestou životem. Jediná zbraň proti těmto pocitům je dobrá motivace a naše vůle jít k cíli. Motivace a vůle jsou jakýmisi tažnými koňmi naší práce. Myslím si, že člověk dokáže, co chce, pokud má vůli a motivaci pracovat, protože práce dovede člověka, kam jen si bude přát, ať je cesta sebesložitější a zamotanější, vždy je způsob, jak se dostat na její konec. V životě narazíme na mnoho problémů, které nám budou stát v této cestě, velkých i malých, nicméně soudím, že ačkoliv v době jejich řešení jsme stresováni, z dlouhodobého hlediska jsme jejich překonáváním posíleni a připraveni lépe na další várku. Krom toho nám překonání jednotlivých překážek činí až dokonce takové vnitřní uspokojení. Co je toto vnitřní uspokojení? Předpokládám, že ono vnitřní uspokojení je signálem, že jsme na svou odvedenou práci patřičně pyšní a dává nám smysl. Vždyť co bychom dělali, pakliže by toto koření života nebylo na každodenním menu? Kdybychom nebyli nuceni nic řešit, jaký by měl život smysl?

Musíme přiznat, že Matyášova práce po obsahové stránce neměla konkurenci. Ve své úvaze se skutečně efektivně zamýšlí nad jednou ze základních otázek lidského života. Ovšem Matyáš nezůstává jenom u teoretického uvažování, nýbrž přichází s vlastními opodstatněnými východisky, která podpírá logickými fakty a argumenty. Na začátku textu nám stručně nastíní obsah, poté ho rozvede a nakonec přijde s vlastním řešením, což z textu, přihlédnutím k tomu, že Matyáš je student prvního ročníku, dělá opravdu dobrou práci.

Co nám o sobě prozradil Matyáš? Kde bere inspiraci? O čem píše nejraději?

Zbývalo nám již jen vyhlásit vítěze poslední kategorie POVÍDKA. Tím se stala Barbora Hieková, mj. autorka Barbořiných sloupků, z 4. D s textem Ukázka z knihy Časem. Jedná se o úryvek z knihy, kterou Bára nedávno dopsala. Od redakce našeho časopisu dostala také diplom a sošku ve tvaru javorového listu. Od vedení školy dostala finanční odměnu v hodnotě 1000 Kč a taktéž několik předmětů s tematikou naší školy.

Vítězný text Báry Hiekové:

2016
srpen, chata, věk 15 let

Cesta je děsně dlouhá. Jedeme někam do hor, okolo nás je zelená krajina. Z rádia zní zvuk Valdemara Matušky, kterého má táta rád. Snažíme se všichni čtyři komunikovat. Občas se po cestě, o cestě, hádají. Přijde mi to komický. Ještě, když se do navigování přidá ségra. Takový machři na mapy. Jsem ráda, že jsem ta tichá osoba za řidičem, která si jen užívá cesty. Přemýšlím, co asi tak může dělat máma. Přejeli jsme odbočku. Ajaj. Najednou v autě zavládla divná atmosféra. Jsou takový vtipný, jak malý děti. S mamkou se  takhle nikdy nehádali, nebo si to aspoň nepamatuju, asi jsem byla moc malá. Odbočka vpravo. Jeho novému autu to dává zabrat. Už vidím chatu. Je obrovská, okolo je samej les. Ségra si s nima povídá, baví se o škole, nebo o něčem jiným. Přemýšlím, jestli mám boty na běhání. Zastavujeme. Rychle vylézám z auta, z těch zatáček je mi na blití. Kinedril jsem měla, ale i tak. Týden před náma. To půjde, to bude dobrý. Chvilku vyndáváme věci do předsíně. Až teď si uvědomím, že je tu další auto. Zvláštní, nejspíš to budou majitelé, co nám mají předat klíče, a nebo si ještě nezabalili minulí návštěvníci. Má to i balkón, hustý. Ještě batůžek a z kufru to bude všechno. Táta si nás k sobě zavolá. Vypadá šťastně je to asi poprvé co s ním takhle jedeme. Docela se i těším. Budeme si tu dělat co chceme.

Ptá se nás, jak se nám tu líbí, že kousek odtud je další penzion. Má v plánu nás zítra vzít na jeden výlet, když se nám bude chtít, a že klíče už máme uvnitř, protože je převzali její rodiče, kteří tu s námi ten týden budou. Co? Cejtim, jak ségra tuhne. Z chaty vyšly dvě staré osoby, které nás rychlím úsměvem pozdravily. Kurva já ho nesnášim. Dělá si prdel? Fuj, je to jako moje nevlastní babička a děda. To je tak nechutný. Cejtim jak mě to sebralo míň než ségru. Vypadá divně, nikdy jsem jí takovou neviděla. Tak a teď je to na mě. Říkám jim, že mě těší. Popadnu svůj batoh, ségru a snažím se ještě kufr, ale ten mi z ruky vezme táta s ochotným úsměvem, že to tahat nebudu. Ze slušnosti ho upozorním, že je těžkej, aby dával pozor. Prý nám to neřekl, že se bál, že nepojedeme. Ukáže nám zbytek chaty, že je tu dostatek jídla, a že si máme cokoliv vzít, že vše se dá dokoupit.

Je tak třetí den, vypadá, že všechno je v pohodě. Zvykly jsme si, jako vždycky. Její rodiče docela jdou, ale je to divný. Přemýšlím, co jim o nás táta řekl. Co jim o nás řekla ona. Zas toho vědí víc než my o nich, není to fér. Dneska ráno jsem byla běhat a teď snídám ovesnou kaši, kterou mě naučila jíst ségra. Dávám si tam ještě kakao a hroznový víno. Za chvíli bychom měli vyrazit na kánoe. Zbývají ještě dva dny, než uvidíme mamku. Napsaly jsme jí, co má dělat, aby doma nebrečela a každý den jí voláme.

Konec snídaně. Její rodiče jednou někam na výlet. Beru si plavky, mažu se. Ségra mi podává pití. Sedíme v autě. Já, ségra a táta. Posloucháme Matušku a mlčíme. Táta se nás ptá, jak se nám tu líbí a jestli se těšíme na kánoe. Už jsem na nich dlouho nebyla, naposledy asi jako malá. Vzpomenu si na dětství. Táta se usmívá. Vypadá trochu nervózně. Říká, že jí to teď ráno trochu trvá. Nechápavě na něho koukám. Dodá jíst, že jí ráno trvá teď trochu jíst. Ségra vypadá vážně. Co mi nedochází? Nervózně přidává věty. Dělá jí ráno problém jíst a trvá jí to, protože čekáme miminko.

Sedím připoutaná na sedačce za spolujezdcem a nemůžu uvěřit, co to právě řekl. Mám chuť zařvat, že mi ještě před dvěma měsíci říkal, že ona nikdy chtít děti nebude. Derou se mi slzy do očí. Cítím, jak na mě ségra kouká. Ona. Do auta vleze ta kráva, která mi zničila život. Nenávidím ho. Ona teď vypadá zmateně. On čekal radost. Čekal blahopřání. Dočkal se, aha. Celá atmosféra v autě je zbarvená do černa. Táta se snaží mluvit. Má utrápený výraz.

Seru ti na to, kreténe, vždyť si to slíbil. Nenávidím tě. Jak jsi mi to mohl udělat. Jak jsi nám to mohl udělat. Zní mi v hlavě. Pořád na mě kouká a pořád mluví. Ona jenom mlčí, ségra mě drží za ruku. Má vyděšenej výraz. Je mi to fuk. Pořád mluví, ať mu něco řeknu, ať na něho křičím, ať mu vynadám. Jediný na co se zmůžu, ať mi dá pokoj, ať na mě nemluví. Pláču, slzy už nemůžu udržet, je mi to jedno. Koukám z okna. Chci mámu. Chci k mámě. Utírám si oči. Zvedá se mi žaludek, mám pocit, že budu zvracet. Otevírám si okno, bolí mě hlava. Jsme na místě. Táta mi chce s něčím pomoc. Snaží se mě chytit za paži, ale já se mu vysmeknu a zdůrazním mu, ať na mě nesahá. Vypadá naštvaně, je mi to jedno. Beru kánoj, ségru a sud. O ostatní se nestarám, nemluvím. Pádluju, jak nejvíc to jde. Chci pryč, chci zmizet. Chci domů k mámě.

Na Bářině textu nás zaujala především bezprostřednost, autenticita a intimita se kterou nás seznamuje s příběhem a uvádí nás do něho. Této vypravěčské bezprostřednosti je podřízen i jazyk celého textu, ve kterém se Bára nebojí použít expresivní výrazy z hovorové češtiny, nespisovné a vulgární výrazy, kterými podtrhuje celkovou napjatou atmosfétu, jež je v textu akcentována a jež postupně graduje až k nevyhnutelnému sporu. Atraktivní na Bářině textu může být také to, že nezobrazuje žádný velký příběh s hrdinnými postavami, ale obyčejný příběh z obyčejného roddiného prostředí, který se může odehrávat v jakékoliv rodině. Postavy sužují běžné problémy, jakými jsou např. problémy v mezilidské komunikaci, problémy s vyjádření emocí, bariéra ve vztazích…

Co nám Bára prozradila o své knize? Co kromě psaní Báru naplňuje?

Ještě několik společných fotek s paní ředitelkou:

Hlavní část předávání cen skončila poté, co jsme se rozloučili s paní ředitelkou a zůstali jsme v aule sami… Zbylý čas jsme věnovali skupinovému focení, podrobnějšímu rozboru vítězných textů, pořizování rozhovorů a společné konverzaci. Přibližně v půl dvanácté jsme se rozešli.

Za sebe mohu říct, že se celý den nesl v uvolněné a pohodové atmosféře. Já jsem byl velmi rád, že jsme po takové době mohli vítězům předat ceny. Potěšilo mě se, že jsme se mohli vidět a popovídat si spolu. Velice si vážím tvořivosti a nadšení všech zúčastněných. Mrzí mě, že přítomni nemohli být všichni, kteří do soutěže zaslali své texty. Doufám, že jsem byl u vzniku tradice, která neskončí s mým odchodem ze školy, ale následující ročníký ji budou udržovat, a třeba se někdy dočkají i toho, že předávání cen Literární soutěže o cenu časopisu List bude na stejné úrovni jako školmí Poema.

Zapojte se i vy do příštího ročníku Literární soutěže o cenu časopisu List. Už teď se těšíme na vaše názory, pocity a postřehy!