audio kniha

Francouzského renesančního bouřliváka, fanfarona a darebáka asi není třeba obšírněji představovat. První moderní evropský básník. Archetyp bohéma, zatracence a prokletého básníka, v jehož díle se snoubí vysoký lyrismus s popěvkami o pařížských prostitutkách a plně se v něm odráží jeho rozevlátá povaha a dobrodružný život… Vraždy, krádeže, hlad, bída a posměch. Poslechněte si Baladu o jazycích klevetníků ze slavné Závěti z roku 1461. Z překladu Otokara Fischera čte Rozálie Vraná z 2. B. Příjemný poslech!

Villon zcela nezapadal do konceptu středověkého umělce, jenž jakožto geniální indivudualita svým dílem slouží společnosti, která ho patřičně obdivuje a pokládá mu vavřínové věnce na hlavu. Jakoby chtěl Villon prožít na vlastní kůži všechny polohy života. Studoval na Sorbonně. Nedostudoval. Zaplétal se s zloději, vrahy, prostitutkami. Byl členem několika protistátních organizací. Několikrát byl vyhnán z Paříže a několikrát byl ve vězení. Za vraždu kněze byl odsouzen k trestu smrti, ale na poslední chvíli mu byla udělena milost. Byl tulákem, nikdy se neusadil. Po sérii krádeží, kdy mj. loupil i na Sorbonně, byl opět vyhnán z Paříže. Od té doby je považován za ztraceného. Tuto ambivalenci přenesl i do svého díla, které je sice plné hrdosti, jež pramení z pocitu osobní svobody, ale i existenciální úzkosti a obav o živobytí. Na jedné straně moudrost a náboženská lyrika, na druhé vulgarita a satira… Já u pramene jsem a žízní hynu… A co nám k Villonovi řekne Rozka? ,,Francois Villon – jméno, které by vám jistě mělo utkvět v paměti. Určitě jste o něm slyšeli od své profesorky češtiny. Předchůdce prokletých básníků, který žil stejně jako oni bohémským životem. Byl zapojený do různých rebelských spolků, vášnivě miloval, pil, rval se a skrz růžové brýle se na svět a tehdejší společnost rozhodně nedíval. Své verše psal pod pseudonymem Vaillant. Nejznámnější jsou jeho balady. Ty jsou složené ze čtyř slok, z čehož první tři mají sedm až dvanáct veršů, poslední jich má pět. Tato forma se užívá dodnes, říká se jí Villonská balada. Villonova poezie je sarkastická, ironická a nechybí v ní značná dávka cynismu. Vysmívá se společnosti, smrti, dokonce i sobě samému a své vlastní bídě. Jiná není ani Balada o jazycích klevetníků. Hlen z malomocného, žluč z vlků nebo krev… To vše se nachází v receptu na vývar, jenž autor vaří pro všechny, které kdy napadlo šířit pomluvy. Že vám to přijde přehnané? Nechutné? Tak snad si na Villona vzpomenete, až jednou budete chtít sami klevetit.“

Pokud máte rádi francouzskou poezii, neváhejte si poslechnout další francouzské autory, které v Mluveném slově najdete.