vaše tvorba

Poryvy vichru vás hryžou do tváří a listí směšně tleje pod vrstvou bláta. Svátky skončily a novoroční předsevzetí se válej ve smetí. Zase. Do školy se (bohužel?) v nejbližší době nepodíváme. Umělecké listí (naštěstí?) neutlelo, ani naše redakce na Nový rok nevodešla na otravu alkoholem, tudíž vás může přivítat u nového vydání vašeho oblíbeného Uměleckého listí, ve kterém zveřejňujeme a komentujeme vaši tvorbu. Někteří z vás jsou natolik posedlí psaním, že i přes vánoční svátky, jste nás zásobovali svými texty. Rozumíme vám. Co jinýho, pokud nechcete zešílet, něž se ponořit do psaní. Pokračujte, rádi se prohrabujem a proplouváme vaši povedenou tvorbou. Tentokrát jsme nezvykle vybrali texty, na kterých by se dalo ještě zapracovat – ale právě proto je publikujeme. Chceme vám poskytnout zpětnou vazbu a ukázat vám směr, kterým byste se mohli vydat. Věříme, že těm, kteří literaturu milují a myslí to s ní vážně, pomůžeme… Takže – jaké listí k nám zanesl vítr tento týden?

Do dnešního vydání Uměleckého listí přispěli tři autoři.První (a novou) přispěvatelkou je autorka, která se skrývá za pseudonymem Černá dáma. V básni se lyrický subjekt potýká s vnitřní rozpolceností a pocity marnosti či nenaplněnosti vlastní existence. Báseň končí ironickým konstatováním, že ,,všechno“ (život) byla jenom zbytečná sranda. Po stránce formální bychom autorce doporučili zaměřit se na práci s rytmikou a lepším výběrem slov, na škodu by nebyla ani vetší ucelenost a redukce textu. Druhá autorka se v Uměleckém listí už objevila… Vystupupuje pod pseudonymem unknown author. Její první báseň se tématem drží motivu nešťastné lásky (o čem jiném by mladičké básnířky měly psát?). U prvního textu autorce také doporučujeme zaměřit se na práci s rytmikou verše a pokusit se o jeho redukci. Druhá báseň je tematicky podobná té první. Moc se nám líbí motiv loučení ve verších ,,Světla zhasínáme, už není nic, jen my dva“ . Třetí báseň nám dialogem tematicky zakončuje motiv nenaplněné lásky. I tady autorce doporučujeme lépe pracovat s rytmikou a významovou stránkou verše, popřípadně volit lepší rýmy. I tak nás její verše moc baví. Posledním příspěvkem je černobílá minimalistická kresba od Vivien Lackové z 2.D, která zakončuje první vydání Uměleckého listí v tomto roce.

Jsem ztracena ve vlastních myšlenkách,
už nevím, co je reálné a co ne.
Pomozte mi prosím z toho, ať to přestane! 
Chci, aby to zůstalo jen v mých snách.

Každý den se spánkem bojuji,
představám se oddaluji.
Jen zavřít oči, nechat vše být.
Jednou to snad musí vyjít. 

Nevím, kdy mám přestat.
Nevím, kdy je to dobře.
Jestli to někdo ví, že 
když se to začne srát,
přestane to být normální. 
Jenže v tom jsme všichni ztracení.

Nedokážu udržet pozornost,
nedokážu se soustředit.
Vzala jsem si toho dost,
víc než dokážu vyřadit.

Ať už to prosím skončí!
Moje tělo z toho vlčí.
Nejsem taková jako dřív, 
bez toho všeho by mi bylo líp. 
Ale teď bez toho nemůžu být, 
nejde s tím jinak žít.
Můžu jen snít,
že normální život mohu víst. 

Nechala jsem to zajít moc daleko, 
už není cesty zpět.
Nechápu, co to má být jako?
Co je to za divný svět? 

A co bude jako dál?
Tohle to je ta náplň asi.
Ten nahoře mi celou dobu lhal
a tahal mi z hlavy vlasy.

Kolik toho ještě bude?
Co tu ze mě zbude? 
Nikdo si na mě nevzpomene,
zapomenou, že jsem tu kdy byla.
Na ty moje sračky zapomeneme.
Nakonec se tomu zasmějeme, 
pěkná sranda to byla.

Černá dáma

Přišel jsi znenadání jen tak,
jako na bojiště neřízená střela.
Jako spožděný do stanice vlak,
v tu chvíli jsem se ničeho nebála.
Na list papíru psávala jsem ti emoce,
o tom všem, co ráda bych s tebou dělala.
Jak přála bych chodit ruku v ruce,
bohužel sama sebe jsem zklamala.
Už necítím tu dokonalou vůni tvoji,
ani teplo těla tvého na tom mém.
Vím, že nemůžeme být svoji,
akorát nechápu, kde byl problém. 
Ta palčivá zlost ve mně dřímající,
nedá mi spát - jen chtíct utéct.
Jen pro mě poznatek spalující,
jak mohla jsem se tak moc splést.
Spalte mé tělo v tichu nad ránem,
očistěte mou duši slunce východem.
Ať každý je mnou uchvácen,
alespoň před mým odchodem. 

unknown author 

Je temno a ticho, dokonalá noc,
oba víme, že jsme toho vypili moc.
Každý tvůj polibek ve mně oheň probouzí,
pro jednou mě nic nemrzí.
Světla zhasínáme,
už není nic, jen my dva.
Touhou a chtíčem se do jiného světa unášíme, 
bereme si to, co chceme oba dva.
Postel jen skřípe, naříká a vrže,
za to my jsme spokojeni.
Nějakým zvláštním poutem propojeni,
říkajíc jak božské toto lože.
Prý jako anděl vypadám
a božské to pohyby mám.
Jen ukazováček na rty mu dávám
a jeho tělu se poddávám.
Už ten pocit blaha přichází,
my jen na postel jako listí padáme.
Zrychleně to dýcháme
a já jen vidím, jak rychle zase odchází.

unknown author 

Ty o lásce vykládat mi chceš,
když ani nedokážeš milovat sám sebe.
Ty o lásce vykládat mi chceš,
když ani v pravdě neotevřeš mi sebe.
Ty o lásce vykládat jí chceš,
přitom já moc dobře znám tebe.
Ty o lásce vykládat jí chceš,
když nedovedeš rozsvítit jí noční nebe.
Jaká neskutečná zrada, 
když přešel jsi z růže na pampelišku.
To snad nemůže být pravda,
že ještě pocit viny uvízl mi na hrudníku.

unknown author 

Vivien Lacková 2.D

Děkujeme dnešním přispěvatelům! Chcete publikovat svoji tvorbu (texty, ilustrace, fotky, videa, kresby?) Kontaktujte nás na našem instagramu nebo napište na mail casak.list@seznam.cz. Na vaši práci se budeme těšit v dalším vydání Uměleckého listí!