koutek (č)umění

Je poslední dubnový den – filipojakubská noc (někdy také Valpuržina) neboli pálení čarodějnic. Tak si holky dávejte bacha, ať neskončíte na hranici. Ale než odletíte na nějakej sabat, tak si nezapomeňte přečíst další vydání vaší oblíbené rubriky – Uměleckého listí, kde publikujeme a komentujeme vaši tvorbu. Tak co nám vyčarovalo úšklebek na tváři tentokrát?

Novou přispěvatelkou je autorka s pseudonymem akesó. Ta nám přispěla svými dvěma básněmi. První báseň se nese v magické atmosféře s motivem známé bohyně Hekaté, druhá báseň je krásný recept na věčnou krásu (Je na předpis?). Druhou autorkou je K. Gideon, která nám přispěla další pochmurnou básní. A jelikož je dnešní vydání speciální, tak jsme se rozhodli přidat jeden obraz a úryvek i od (ne)známých zahraničních autorů, které dnešnímu vydání dodají ten ,,děsivý nádech“. Obraz je od španělského malíře Francisca Goyi, který je známý pro své děsuplné malby. A jako poslední je tu úryvek ze sbírky Zpěvy Maldororovy od francouzského spisovatele a básníka Comte de Lautréamonta. Přejeme vám příjemné čtení a (č)umění!

slyším, že voláš
tvůj hlas tmou se nese.
to, že se touláš 
se svící v ruce
v lese
ti štěstí nepřinese.

hledat v úplňku Trojnou Bohyni
a z Knihy stínů jí číst
může tě svíst
na druhou stranu.

panna a matka se stařenou,
klečí na kolenou 
a každá se symbolem luny v ruce
vlekouce za sebou svůj vlastní stín
do jejich srdcí 
vrazí klín

akesó

nachová krev
a havraní peří.
mužský řev
a kosti zvěří.

v úplňku měsíc
a houkání soví,
černé krve dědic
nejlíp ti poví

že osvědčený lektvar
na věčnou krásu
je mrtvý milenec
u tvého pasu.

akesó

tvůj blížící se skon,
krví plnící se grál. 
křik, co zní jako zvon 
- lásky umrlců chorál. 

pekelný plamen, 
jímž tělo budeš mýt.
kosti budou ti čnít
jako pochodně.

K. Gideon

Zvedl jsem zděšená víčka výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, tělo zahalené do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá. Nohy měl ponořeny do rozlehlé kaluže kypící krve, nad jejíž hladinu se náhle zvedaly jako tasemnice z obsahu nočníku dvě nebo tři opatrné hlavy a hned se zas bleskurychle potápěly: kopnutí umístěné přesně na nosní chrupavku bylo známou odplatou za porušení pořádku, způsobené potřebou těch lidí nadýchnout se vzduchu: vždyť to konečně nebyly ryby! Plavali nejvýše jako obojživelníci pod povrchem té nečisté tekutiny… tak dlouho, až Stvořitel, jenž už neměl nic v ruce, popadl za krk prvními dvěma spáry na noze jako kleštěmi dalšího potápěče a vytáhl ho z červeného bahna – výtečné omáčky – do výše! Potom s ním naložil stejně jako s prvním. Nejdřív mu sežral hlavu, nohy a ruce, a nakonec trup, až nezbylo vůbec nic, neboť zchroupal i kosti. Tak to pokračovalo i v dalších hodinách jeho věčnosti. Někdy zvolal: „Já vás stvořil; mám tedy právo dělat si s vámi, co chci. Nic jste mi neudělali, to uznávám. Způsobuji vám utrpení a je to pro můj požitek.“ A pokračoval v krutém hodování, hýbaje dolní čelistí, která zas hýbala vousy na jeho bradě, plnými mozku. Ó čtenáři, nedostáváš z této podrobnosti laskominy? To není pro každého, takový mozeček, tak dobrý, docela čerstvý, teprve před čtvrt hodinou vylovený z rybníku!

Comte de Lautréamont

Kdo je vaším dnešním favoritem? Dejte nám vědět do komentářů. Můžete nás také sdílet na instagramu. A nezapomeňte nás tam označit! My se na vás budeme těšit zase příští týden v dalším vydání.