studenti

Moje cesta do školy

Ach to ráno! Je 4:30 a můj den právě začal. Ačkoli bych byla radši v posteli, protože jsem unavená jako pes, musím vstát a začít se sebou něco dělat. Jdu do kuchyně a ulovím si kousek včerejšího rohlíku, pokud si myslíte, že ke snídani je to nic moc, tak pro mě je úspěch, když k tomu najdu ještě plátek šunky v lednici. Poté se vrhám do spárů koupelny, kde přenechávám své tělo hygieně. Následně můj šatník vyvrhne nějaké oblečení, a když je zrovna líný, pomůže mu šatník přítele. Make-up mi vytvoří dokonalou masku přes unavenou a smutnou tvář, která přirozeně vypadá jako celý můj životní příběh v jednom. Popadám tašku a běžím na autobus, protože přesně jako obvykle nestíhám. Pan autobusák je ze mě na nervy, jelikož platím dvoukilem a on mi musí vracet jako ve směnárně. Autobus smrdí jako tělocvična a prasečák dohromady. Každopádně přijíždím do Litoměřic, města historie, a vyhlížím, kde na mě čekají moji jediní kamarádi. Když je vidím, hned se mi zlepší nálada. Pozdravíme se a vyrážíme vstříc osudu. Přicházíme k semaforu a padá červená jako na zavolanou, asi vidí do mé hlavy a asi se mi snaží vyjít vstříc. Procházíme kolem lidí, kteří vypadají všichni podobně strhaní únavou. Naštvaní puberťáci a nedočkaví senioři, všichni mají ve tváři vepsané pocity, snad jen prváci se těší na nový den. Čím dál jdeme tím více bizarních lidí potkáváme. Koukám na ně a vidím zlost, šílenost a nepřátelskost. Potkáváme lidi bez domova, kteří mrznou ulaviček kolemjdoucí, kteří se chovají jako by se nic nedělo, snad ani pohledem o ně nezavadí. Někdy si říkám co společnost dělá špatně, jindy mě moje lítost přejde, když po mně vyjedou, zdali jim nedám „žváro“ nebo na pivo. No neříkejte, že byste nebyli naštvaní, když se je snažíte bránit? Na uklidnění si to „žváro“ dám! I když mi už bylo 18 let, je mi blbé v blízkosti učitelů, díky čemuž se dostávám k tomu, že jako špatnou náhodou proti nám jde naše třídní učitelka. To je ale černá cesta dneska. Pomalu, ale rychle se blížíme ke škole a zjišťuji, že ta kapka se mi vůbec nehodí. Ta kapka neštěstí, kterou mi při narození vpravili do žil. Když přicházím ke škole, vidím ty velké dřevěné dveře a zaráží se mi dech. Každopádně vcházím dovnitř, odhodím tenisky za pantofle, div se nerozpláčou. Ty schody mě jednou zabijí, prohodíme s kamarádkou a vycházíme po nich výše výše do nížin naší školy. Konečně naše třída! Sednu si do lavice a čekám na příchod učitele. ,,Doufám, že Vám přes Vaši cestu nepřeběhlačerná kočka, studenti, protože si jdeme napsat test!“ řekla učitelka, když vešla. No a v tu chvíli jsem myslela, že mě klepne!

Moje cesta do školy

Ráno oči otvírám,
z krásného sna se probírám.
Ze sna, kde jsou prázdniny,
tam, kde nemusíme furt do školy.

Jízda pražským autobusem,
jízda jako do pekla.
Jediným snad pozitivem,
že dnes není němčina.

Po krátkém spánku v zeleném busu,
vybíhám nádražím v mírném poklusu.
Nejsem v tom sám,
už se ke mně přidává,
můj spojenec a bojovník,
Kamča červenovlasá.

Smíšené myšlenky se honí nám hlavou,
co stane se asi tak za školní branou.
Po distanční výuce,
prázdno v hlavě mám.
Cítím pocit deprese,
snad se tomu nepoddám.

Avšak tento rok změna je,
čím nastanou nám galeje.
Školo naše, cos mi to udělala,
na jinou školu jsi nás přidělila...

Po ránu tu další šok,
v dálce jistá postava.
Moje oči vědí kdo,
„Ježiš to je Čejková..“.

A už je tady, vražedník nálady,
cesta vede do školy.
Vstupujeme s respirátory,
z nichž bolí nás jen nosy.

Před námi schody,
Snad nám síly stačí.
Nasazujeme smutné úsměvy, 
Vítězství! Zde naše cesta končí.

Moje cesta do školy

Cestou k vlaku mé malé oranžové auto značky KIA poskakuje po kolejích jako zajíc v lese po dlouhém zimním spánku. Ve vlaku si přisednu k velmi unaveným spolužákům. Mezi nás po chvíli vstupuje první ranní paprsek, který se jako jediný ze skupiny zvládl prodrat mlhou. Všechny ospalé jemně pohladí po tváři a rozjasní den. Výstup! Levá noha střídá pravou, žáci se zády shrbenými tíhou batohu se pomalu sunou směrem ke škole, jako každé ráno předtím. Semafore! Prosím, pusť nás tam, kam nikdo nechceme. Doufali jsme, že máme ještě čas, ale z ničeho nic zaslechneme křičící klíče učitelky. Snaha se schovat je marná, už vidíme tu budovu, která na nás všechny pohlíží zlověstně a povýšeně jako sup. My blázni se vrháme do jejího chřtánu a celá zem za nás truchlí. Najdeme jeho kamennou kostru a jako živé mrtvoly stoupáme s touhou po spáse.
Každý den je to stejné, nesnesitelně nekonečná cesta utrpení.

CESTA DO ŠKOLY aneb „cesta do pekel“

Ráno vstanu a vyrážím na autobusovou zastávku, jako neřízená střela, protože, jako obvykle, nestíhám. V autobuse na mě každé brzké ráno čeká kamarádka Anděla. Jedeme spolu a cestou koukáme z okna na jezdící auta, posloucháme hudbu, kterou nám řidič pouští z rádia a povídáme si o tom, jak je to ráno náročné. Jak tak koukáme z okna, občas zahlédneme nějakého mrzutého, spěchajícího člověka. Lidé bývají po ránu unavení. No, není divu, vždyť náš autobus vyjíždí už v 5:51 ráno. ,, No tak, autobuse, jeď pomaleji“, říkám si v duchu: ,,dej mi ještě 15 minut na spánek“. Když autobus naneštěstí dorazí na konečnou, kde vystupuji, v dálce zahlédnu kulhajícího učitele, jak za sebou vláčí berle. ,, Ejhle, on si zlomil nohu“. Říkám spolužákům, které jsem cestou do školy potkala. Chvíli si povídáme, pozdravíme se, a než se nadějeme, už je zase plno hodin, takže musíme přidat do kroku. I když jsou naše krůčky opatrné, plné očekávání a napětí, co se zas dnes ve škole bude dít, začneme utíkat, abychom stihli hodinu. Když už stojíme u školy, smutně si povzdechem : Škola pořád stejná, nehořící, jako dům přikovaný do země nezničitelnými hřebíky. Z donucení vcházíme do školy, kde si musím dát do uší sluchátka, abych se lehce uklidnila. Poslední dobou poslouchám Ektora – jeden z nejslavnějších českých rapperů mladé generace. Došla jsem ke schodům… k těm obřím, vysokým schodům. A protože jsem byla ještě v polospánku, ani jsem se po škole nerozhlédla. Až když ke mě promluvila kamarádka, zvedla jsem hlavu a co jsem neviděla… Stěny byly natřené zářivou, čistou bílou. Měla jsem z toho smíšené pocity. Byla to taková „krása v ošklivosti“… Vymalovali to sice krásně, ale pořád se mi v té budově nelíbilo. Nojo, co na to říct. Asi jen to, že „vchod do třídy je cesta do pekel“.