Zpravodajství

Přijde mi šílené a vlastně až úžasné, že jsou v dnešní době prostředky k tomu, abychom byli uspáni v deseti sekundách. Doslova.

Anestezie, o té mluvím! V pondělí jsem byla poprvé v životě v nemocnici a napadl mě tento článek. Říkala jsem si, že vlastně podstupuji operaci, kdy mě někdo uspí do stavu řízeného bezvědomí, bude se mi hrabat v puse (vytrhne mi sedm zubů) a já se pak prostě probudím? Uff…

Nechejte mě proto, prosím, Vám říct něco k mému zážitku s anestezií. Myslím si, že by to mohlo pomoci alespoň pár lidem, kteří mají strach z trhání zubů moudrosti, nebo jakéhokoli jiného intenzivního zákroku.

Představte si, jak se ráno probudíte, přijde na váš nemocniční pokoj sestřička a donese zvláštně vypadající punčochy. Řekne vám, ať jste v klidu, a před zákrokem si je oblečete. Podotýkám, že vám kručí v břiše, protože jste od včerejšího odpoledne nic nejedli ani nepili a ještě dlouho nebudete moct.

Přijde lékař, řekne vám, že na sál půjdete nejspíše jako třetí, v půl desáté. Tyhle informace vás uklidnily. Máte už alespoň přehled, ne?

No, pozor – ZMĚNA! Mají tam nějaké akutní případy, tak odložili slečnu před vámi a jdete na sál už za dvacet minutek. Nervozita se stupňuje, ale sestřička vám naštěstí poskytne dávku uklidňujících opiátů. Takže se vlastně trošku sjedete už před operací a je vám alespoň trochu lépe. Musím říct, že jsem si myslela, že je budu cítit více…

Převlékla jsem se do nemocničního ohozu a přelezla si na lehátko. Odvezly mě na chodbu, kde se mě ujala vrchní sestra, řekla mi, jak zákrok bude probíhat, a odvezla mě ještě o kousek dál na operační sál.

Ležela jsem na operačním lůžku přikrytá slabou dekou a začal si se mnou povídat sympatický, mladý a celkem pohledný doktor. Ptal se mě na to, jak se mám, kde studuji, a ještě se ujišťoval, zda má správné papíry k provedení operace. Zrovna když se naše konverzace stočila k tomu, jak bychom zlobili, kdybychom byli na internátu dívky i chlapci dohromady, mi sestřička zavedla kanylu (přes kterou se mi do těla dostala uspávací látka) a druhá mi pomalu nasazovala obličejovou masku, skrze kterou jsem vdechovala kyslík a anestetika. Myslím si, že jsem vnímala ještě maximálně deset sekund a pak už vůbec nic.

Po celý čas zákroku jsem spinkala, jako v té nejjemnější peřince, a nic jsem necítila. Nepamatuji si, jak nebo kdo mě vzbudil a skoro ani to, jak jsem se dostala na pokoj. Vím jen, že jsme jeli zase stejnou chodbou a na „mém“ nemocničním pokoji jsem přelezla z jednoho lůžka na druhé.

Když jsem se s pomocí sestřičky přikryla, uvědomila jsem si, jak strašně moc jsem slabá a unavená. Asi tak, jako když se vzbudíte uprostřed noci, dojdete si na záchod, a pak zase s radostí zalehnete do postele. S takhle těžkými víčky jsem zvládla jenom podat ruku sestře, aby mi změřila tlak. Měla jsem ho strašně nízký a ona se netvářila úplně nadšeně… Chodila mě každou chvíli kontrolovat a přeměřovat. Za nějaký čas se mi ale srovnal.

Hned jak jsem mohla, jsem zavřela oči a spala. Necítila jsem vůbec žádnou bolest, pouze jsem musela jednou za čas vyplivnou trošku krve. Myslím si, že tak půl hodiny po zákroku mi začaly otékat tváře a pravé oko. Vypadala jsem hrozně… 🙂

Později jsem se dozvěděla, že z původních čtyřiceti minut na sále se vyklubaly skoro dvě a půl hodiny. Všechno ale proběhlo v pořádku a bez komplikací. Byla jsem propuštěna už druhý den.

Věc, se kterou byste měli počítat po tomto zákroku: nic nerozkoušete. Ani banán. NIC. U mě období kaší a krémových polévek trvalo minimálně týden.

Doporučuji nic neuspěchat a čistit rány tak, jak to půjde. Hodně spěte, protože spánek je lék a myslete na to, že všechno zase bude v cajku. Po vytrhnutí zubů moudrosti určitě nebudete hloupější!!!