Hlavně neříkej nic, co by ti způsobilo problémy. Neodporuj nikomu a nech si ostříhat vlasy, když to tak maminka chce. Půjdeme na zmrzlinu, ale musíš být hodná, aby sis to zasloužila. Prosím tě, ty toho naděláš, dej strejdovi pusu, vždyť o nic nejde. Takhle mluví dáma? Ne, takhle mluví vztek. Už nechci být hodná holčička.
Není to dlouho, co jsem si projížděla Instagram, a narazila na pojem Syndrom hodného dítěte. Poté, co jsem zjistila, o co se vlastně jedná, bylo mi jasné, že se s ním potýkám celý můj dětský život. Byla jsem naučená poslušnosti. Nemyslím tu zdravou poslušnost, nýbrž tu, co vám nedovoluje projevit svoji osobnost. Bere vám štěstí. Myslím, že se v tom v různé míře motáme všichni, jen o tom většina ještě neslyšela.
„Naše Alenka, to je hrozně hodné dítě. Kam ji posadíte, tam zůstane, je taková tichá, ale chytrá, a ani ve škole nezlobí. Učitelka ji pořád chválí.“ Ne, my děti opravdu nejsme soutěžní exponát našich rodičů. Byly jsme vychovávány tak, abychom se zavděčily ostatním, jenže skutečně se nikdy nikomu nezavděčíte. Buď chytrá, ale ne příliš chytrá. Přiber pár kilo, ale nebuď tlustá. Máme dosáhnout ideálu, který nelze definovat. Prostě neexistuje. Místo toho, abychom poznávaly, co se nám líbí, co nás baví, co nás prostě dělá těmi, kterými jsme, známe nazpaměť touhy a názory ostatních. Jak můžeme někdy dosáhnout spokojenosti, dělat práci, která nás baví, rozvíjet svoji osobnost, když se nikdy neřídíme svými vlastními pocity? Místo toho, abychom věnovaly čas sobě, vypracováváme úkoly pro spolužačku, co nás pomlouvá za zády. Neumíme odmítat. Jsme ty hodné děti.
Poprvé jsem si toho všimla na základní škole. Někteří spolužáci mě využívali, a já je i přes to nikdy nedokázala odmítnout. Zkusila jsem si nastavit hranice. Už nechci být ta holka, co dává ostatním opisovat úkoly. Ta, po které se každý sveze, když má chuť se zasmát. Chci to změnit. Šlo to horko těžko, a jak jsem se tou myšlenkou začala zabývat, zjistila jsem, kolik věcí v mém životě je tvořených někým jiným. Můj šatník, volný čas, návyky. Zkrátka toho bylo spoustu. Naučila jsem se jedné věci. Pokaždé, když se za něčím ženu, mám pocit, že něco potřebuju, zamyslím se, nakolik jsou ty pocity moje. Například pokud si podávám přihlášku na vysokou školu a cítím se nejistě, položím si otázku – je to opravdu to, co chci já, nebo je to něco, co ode mě očekává okolí? Často totiž zjistím, že rozsvěcím všechny svíčky okolo sebe, jen ta moje je vyhaslá.
Jednou, až přijdete domů, vyslechněte se. Je těžké hledat štěstí, když nevíte kde. Dejte prostor sobě, protože vy jste jediný člověk, který vás k němu dovede.
Napsat komentář