LIST

Studentský časopis SŠPGHS Litoměřice

učitelé

Díky

by Leave a Comment

Na závěr „roku jedna“ chci vyslovit neumělé, ale srdečné a co největší DÍKY redaktorům!
A taky všem dalším lidem, kteří se jakkoliv rozhodli podílet na chodu prvního ročníku tohoto našeho „šíleného školního projektu“ (ŠŠP). Protože vždycky je to o rozhodnutí, trochu kroku do nejistoty, trochu strachu z lidí, nebo ze sebe… 😊

Pořád je pro mě trochu záhadou, jak se vlastně LIST objevil na světě! V temnotě mých vzpomínek (pravda, těžce poznamenaných půldruhým rokem fárání ve štolách distanční výuky) matně vyvstává podivný chaos zrození: Fanda Saša Klárus Lucius Anne – mračna, blesky, voda, vichřice… – střih – šepot vánku, slunce, úsměvy, stisky rukou, setkání očí. Nadšení, nadšení, nadšení! – střih – Covid-temno!
Pak znovu vření, Kačí, Šárí, Vikius i Matheus, blesky odhodlání, vichr nadšení… dotek zrození! Oslňující záře – časopis je na světě! Lidi píšou o sto šest a nezastaví se po měsíci nebo dvou… jedou po celý školní rok!

OK, vraťme se zpátky na zem! Úplně takhle to nebylo, samozřejmě… Všichni přece víme, jak to bylo doopravdy. Jak časopis skutečně (bez těch poetických efektů, blesků, světla apod.) vznikl…

Jasně že vylezl z mořské pěny (jako všechno krásné), anobrž vyskočil z hlavy Dia! Ano, nemohlo to být jinak! Šmitec!

——————————-

Takže… Děkuju!
Děkuju za vaše nadšení!
Za vaši píli a snahu. Překonávání překážek. Trpělivou práci! Vizi! Zavření očí a krok do neznáma.
Za vaše spory! Úpornost a tvrdohlavost! Radost. Toleranci. Naslouchání. Přátelství.

To vše (pevně věřím) zdobilo a zdobí naši redakci. Je to redakce radosti, tvůrčího zápalu… a taky víry… třeba v to, že moje básnička někoho potěší, posílí, rozesměje…, že můj článek někoho zaujme vtipným stylem, fakty, že někoho inspiruju, něco změním atd. atd.

Speciální vřelý dík však na tomhle místě musím a chci vyjádřit čtvrťákům (bohužel už bývalým)!

Bez Saši, Lucky, Báry, Aničky by se LIST rozjížděl o mnoho pomaleji… a vypadal by asi dost jinak.

Saša se vrhl do své šéfredaktorské funkce s obrovskou (obrovskou!) chutí, kterou bezpochyby nakazil i ostatní. Myslím, že všem tak trochu ukázal cestu, jak je možné časopis vést – psal úvodníky, perexy, korekturoval, korekturoval, korekturoval… Ale hlavně chrlil básně… a (velmi) zasvěcené články o poezii a hudbě – hluboká poklona!

Lucka do toho šla hned od začátku, věděla, že chce něco dělat! A dělala to, psala všechno: povídky, poezii, články. Všechno po svém, a originálně! Poklona, Lucko!

Anička byla neviditelný grafik za scénou, vymyslela nám logo a většinu z toho, čemu se dnes říká tím děsným slovem – vizuál. Díky, Anne!

A Bára? Případ sám pro sebe! Vždyť ji znáte. Nespoutaná a upřímná až na kost! A takový byl i její sloupek. Až neuvěřitelně dobrej! A když si domyslíte karikatury učitelů, které chrlila na úvodní stránku, dojde vám, že… ano, její otisk byl hodně výrazný!

Takže milí čtvrťáci,
za sebe vám chci jen říct, že mi bylo ctí vás poznat, sdílet s vámi své nadšení pro dobrou věc a společně pracovat v jednom týmu… Byl to pro mě speciální zážitek! Díky za vše! Byli jste skvělí!

Druhý ročník LISTU už bude bez vás a my to budeme muset nějak zvládnout. We will miss you so much a budeme brečet! Ach jo! Ale takovej je život!

Ať vám to ve světě dobře šlape a vyjde vám vše, co si přejete, kamarádi!

Díky!

NÁVRAT DO LAVIC

by Leave a Comment

A je to tu! Přichází čas schánění zápisků na poslední chvíli a s ním i vstávání v nekřeťanskou hodinu. Paní ředitelka nám díky didakťákům odložila termín návratu do školy. A právě o návratu do pekla bude dnešní vydání Záznamů přeživších. Jak na něj reagují studenti? Těší se, anebo se chtějí předávkovat ibalginem? Pojďme se na to spolu podívat!

Byli jsme dlouho doma a konečně nás pouští do školy. Je to super, těším se na kamarády i na učitele… Konečně vypnem veškerou elektroniku a budeme žít zase normálněji. Jenže si říkám, proč tam půjdem na jeden měsíc?! Sice bude fajn se se všemi vidět, jenže… Co když si zhoršíme známky na vysvědčení nebo něco jinýho. Pevně věřím, že nám ve škole učitelé nebudou dávat žádné testy a že si společně užijeme poslední měsíc, který strávíme třeba výletováním. Tato doba byla jak pro žáky tak pro učitele velmi těžká a myslím, že si všichni zasloužíme chvilku odpočinku.

Celý rok čekám, 
zápisky zatím nemám, 
spoustu nových nařízení, 
bezmyšlenkovitě vymyšlených. 

Respirátor nosím, 
přesto do školy musím, 
přišlo to náhle,
tušení nemám stále, 
jak to vlastně bude. 

Praxe mě čekají, 
učitelé testy přesto plánují,
testovat se musíme, 
peníze za to utrácíme. 

Snažím se vše dokončit, 
naděje mě musela opustit, 
moje snahy jsou zbytečný, 
koronavirus je silnější. 
Bojím se změny, 
ponořím se do pěny, 
dělám, že se nic neděje, 
dobře mi je.

Ti muži ze Strakovky 
opět zaplňují obrazovky 
dnes se zas bojím co vyplodí 
na nic pozitivního už to nevidím 

Co říkáš, brzo do školy? 
skepsí oplývá má mysl 
hnedka došlo mi 
co je tohle za nesmysl 

Rok už se urputně šrotím doma
rád jsem, ale už v tom nevidím užitek 
množství nesmyslných opatření
shora
zničí nám z posledního měsíce
zážitek

Nikdo neví co a jak
připomíná to strašlivou anarchii 
z toho co přijde máme strach 
má to tolik děr jako sýry ve Francii 

Na hubě rouška 
v rypáku test 
jako života zkouška 
jako boží trest

A co vy? Těšíte se do lavic, nebo se děsíte té představy? Napište nám to do komentářů. My se na vás budeme těšit příští týden!

DENÍKY PŘEŽIVŠÍCH #2

by Leave a Comment

První jarní den se nám blíží, jenže místo ptáků vám skřehotají do mikrofonů kantoři… My jsme tady s dalším vydáním Záznamů přeživších. Dnes se opět podíváme na bolístky a nadávky studentů zaznamenaných v jejich denících. Dnešními autory jsou druháci, kteří byli na naší škole dohromady asi půl roku. Šťastlivci. Tak se jdem podívat na co si stěžujou tentokrát. Přejeme vám příjemné čtení!

10.3.2021

Dnešní ráno mě nebudí budík, ale otravná kreatura bez kapky rozumu – sestra. Křičí přes celej barák, jak kdyby ji na nože brali. Zvednu se z postele a šourám se do kuchyně. Během toho, co si dělám kafe obdržím poznámku na můj zjev v podobě věty ,,Vypadáš, jak kdyžs prolítla křovím.“ Ignoruji to a otevřu svůj mobilní emitor. Zavalí mě vlna zpráv od myšlenkových omezenců, kteří chtějí poslat úkol. Pousměju se a řeknu: ,,Až opadá listí z dubu.“ Připojím se na hodinu, vezmu si sluchátka, abych se na nich mohla později oběsit a hned u první věty, co vypustí třídní mluvka obracím oči v sloup.

12.3.2021

Konečně pátek! Člověk by si řekl, že už bude mít svatej klid – leda tak, kdyby si zlomil vaz. Provedu svůj ranní rituál v podobě neustálého vrčení a nadávání na školu. Sednu si k počítači. Záda mě bolej jak strarou šedesátnici a vrže mi v nich jak ve starejch dveřích vod kostela. Připojím se na matematiku a počítám minuty do mého skonu. Když zazní moje jméno, tak ze sebe vykoktám cosi přípomínající větu obsahující pár čísel. Pak už jenom sedím a zírám na čísla, který se množí na monitoru. Pak vše utichne a na mě vejrá nápis ,,Snažíme se vás dostat zpět do schůzky.“ Znenadání se malým domem rozezní věta ,,Do prdele práce!“

11.3.2021

Tak si tak večer hezky sedím na posteli, zachumlaná v dece, v ruce čaj a chystám se si pustit nějakej fajn biják. V tom uslyším mým uším dobře známé cinknutí. Otráveně protočím očima, protože ty přiblblé Teamsy řvou už od božího rána. Stejně ten telefon do ruky vezmu a podívám se, kdo zas co chce. Píše mi spolužačka. 

,,tobe uz prislo hodnoceni ty seminarky????“ 

Zarazím se. Nepřišlo. To samé tedy i odpovím. Otázka mi ovšem uvízne v hlavě. Proč jí ta výsledná známka přišla… a mně ne? Chvíli přemýšlím a jen koukám do blba. Že by na mě učitel zapomněl? Možná se mu ten mail ztratil někde v poště. Možná tu práci otevřel a trefilo ho, tak nestihl odepsat. Variant bylo spoustu, ovšem ta poslední, která se mi vkradla na mysl, ta byla nejhorší. Najednou se mi stáhl žaludek a pohltil mě pocit úzkosti. Rychlostí blesku otevírám Outlook, kurzorem najedu na dvě prostá slova (ze kterých se mi momentálně dělá dost šoufl): odeslaná pošta a hledám. Hledám jako smyslů zbavená ten jeden jedinej debilní mail, který se měl odeslat. Po několika minutovém pátrání zjišťuji, že:

 ,,Doručení tomuto příjemci se nezdařilo.  Kontaktujte příjemce jiným způsobem.“ 

A kurva. 

Tak to je pro dnešek vše. Chtěli byste Deníky přeživších #3, nebo byste zase chtěli něco od našich (m)učitelů? Dejte nám vědět v komentářích. Těšíme se na vás příští týden s dalším vydáním Záznamů přeživších!

VE JMÉNU STUDENTŮ

by Leave a Comment

Andrej nás chce všechny zavřít, kantoři si imrvére stěžujou, studenti jakbysmet… no – nalej čistého vína, pokrytče – všichni bysme se na to chtěli nejradši vy… Ovšem nezoufejte, než si hodíte mašli, tak si můžete přečíst další milované Záznamy přeživších. Dneska nebudeme rozebírat naše (m)učitele, nýbrž jejich mučedníky – studenty. Tak pozvedněte kordy (ve vašem případě myši od kompu), válka začíná! 

Doušek zoufalosti 

sice už nevstávam v 6:20
ale i tak mě prudí 
že mě ten votravnej budík budí.
vstávej, ty hovado líný!
tak vomeju si obličej 
a setřu z tváře zaschlé sliny.
dovleču se k přístroji,
kterej za trest někdo vytvořil.
Uhelný prázdniny byly lepší.
problesklo mi hlavou,
když mi další kantor znetvořil
představu o poklidném ránu.
,,Nezapomeňte se usmívat!”
ozývá se z repráku hlas.
zapnu mikrofon.
,,Já se usmívám, pančelko.”
vypnu mikrofon.
,,To ráda slyším.”
zapnu mikrofon zas. 
,,Dokud se sem nepřipojim.”
jenže úsměv se nevrátí ani potom
když už vo tom teda mluvíme. 
projíždím assigments a zoufám si.
úkol, diktát vod Svěráka, test,
sloh, deset maturitních otázek,
běh na dvacet kilometrů
a třicet stránek do seminárky.
no to mě poser, to si dělaj legraci?
naleju si do sklenice trochu minerálky,
(magnesku, bohatou na hořčík)
ale vim, že by to chtělo něco vostřejšího.

aspoň si za odměnu budu moct začít říkat
středoškolák. 

naruby 

Oběť č. 631981 

Nesmutním, nepláču,
radostí neskáču.

Ojebali mě sprostě.
Jakým způsobem? Prostě.

Otrok školního systému,
vše proti svolení mému.

Jen si píchni, kantore!
Jen si dopřej, Magore! 

Klára Fabianová 2. D

Úterý 12:00 – ideální čas na spáchání nežití. Připojuji se tedy na hodinu DVS. Dnešní téma: Strč si do huby, co můžeš. Je libo penál, židli nebo snad knihu? Hygienický návyky v tomhle časoprostoru neexistujou. Je to velká čakra plná organickejch zvuků, co zněj jako erotickej film z nějakejch pofiderních stránek. Už začínám pochybovat vo mym existenčním bytí. Rozbije to moment, kdy začnem křičet a s tím i bušit do země jako neandrtálci. Příště budem jíst emoce.  A co děláte na dramaťáku vy?

Klára Fabianová 2.D 

Co říkáte na občanskou válku? Přidáte se taky nebo jenom zůstanete u nepřítomného (č)umění? Napište nám do komentářů. My se na vás budeme těšit po prázdninách s dalším vydáním Záznamů přeživších!

A tak si žijem

by Leave a Comment

Nezáleží na tom, zdali jste nevyvinutý adolescent nebo snad chodící fosílie, asi už jste zažili nějaký ten životní stereotyp… Ať už se jedná o důchodce a jejich ,,za mých mladých let todleto nebylo“, nebo starý dobrý školní stereotypy, na který se dneska podíváme – každodenní trable a patálie naší SŠP… g…, zkrátka na naší škole. Co k tomu dodat… takhle si tam žijem. Přejeme vám příjemné (č)umění!

Jak se vám líbilo dnešní vydání (Meme)nta? Je libo víc memů? Tak to pošlete mezi kamarády, nebo nám napište do komentářů. Uvidíme se u dalšího vydání!

NÁŘKY UČITELŮ

by Leave a Comment

Určitě jste slyšeli o Zdi nářků, kam chodí poutníci z celého světa, aby zde vyslovili své modlitby. Vzhledem k probíhající pandemii asi nepodniknem žádnej výlet do Jeruzaléma, ale vaše nářky a modlitby nám můžete zaslat na náš Instagram nebo mail. V dnešním vydání Záznamů přeživších se podíváme na bědování a naříkání našich kantorů během distanční výuky. Na co naši učitelé nadávaj nejvíce?

Rozmazané postavy
hledí na mě z polohy
právě probuzeného ježka.

Stále živím naději,
že si pár hlav poradí. 
Otázka nebyla tak těžká.

Hurá, hurá, hola hej,
žlutá ruko zamávej,
ať mám dobrý pocit z dneška.

Mikrofony vypnuté,
moje nervy napnuté,
z mdlob mě křísí má dceruška:

Maminko! Už nepracuj!

DolceVita

Schovat se za monitor a ve škole chodit brečet na záchody. Máš v sobě alespoň trochu cti, indiferentní studente? Tvář schováš pod obrázek nebo roušku lží, sám sobě škodíš. Sám si dupeš na budoucnost. Pak budeš prosit o moje odpuštění a moji dobrosrdečnost. Jdi mi z očí, když mi do nich pravdu nepovíš. Hanit ostatní nepodepsán je lehčí, než se postavit v pravdy světlo a odhalit mi své jméno. Chodící faleš a ubohost. Stůj si za svým názorem, nos ho hrdě jako odznak, když máš tu odvahu ho vypustit přes klávesnici. Ámen ke všemu, co vede k ničemu.

Castillo

Dnes to bylo krátké, ale výstižné. Souhlasíte? Nesouhlasíte? Sedněte si za klávesnici a nechť válka započne! My se na vás budeme těšit u dalšího vydání Záznamů přeživších. 

WordPress Appliance - Powered by TurnKey Linux