Co napsat? Zkrátka můj sloupek, moje myšlenky a pocity, každý čtvrtek.

Věnováno D.

27.4.

Ty jsi pán a strůjce svýho štěstí.

28.4.

Tak mi je piš

Vypiš se z toho

(…)

A povídám ti příběh

Příběh o tom, jak jeden malej kluk se moc bál, ale jeho holka mu rozsvítila lampičku

A řekla mu, že se bát nemusí, že je jeho sluníčko

A to sluníčko zahání všechny bubáky

A nikdo na něj nemůže

Protože ho sluníčko drží

Představ si sluníčko kolem sebe

(…)

Bubáci jsou jenom okurky s chlupama na nohou, co nosej klobouk a cucaj dudlík

Pamatuj si to, vždycky je můžeš sníst

29.4.

Promiň

Mrzí mě to

Já ani nevim

Teď jsem ten bubák s chupatejma nohama já. Systém. Lidi, co jsou v jiném vesmíru. Dva odlišný světy. Co kdyby to byla pravda, co kdyby ten kluk měl pravdu a já jsem jen ustrašenej kus hovna, kterýmu se nic neděje a hledá chyby tam, kde nejsou. Tolik se bojím. Všeho. Taky mi říkal, že mě to sežere. Co, když měl pravdu. Co, když měl pravdu ve všem. Jako dneska ty malý holky, který seděly na popelnici. Proč už nelezu ven z komfortní zóny, proč nejsem ta malá holka, co na mě plazila jazyk a seděla na popelnici. Proč je ze mě ovce v ohradě, co poslušně dělá, co se jí řekne. A co když to všechno mám jen v hlavě. Co když ten, co nezažil nic správně a všechno jenom čistě od vesmíru má sakra pravdu. Proč umí vnímat přítomný okamžik líp než já? Vždyť jsem o tom četla, Moc přítomného okamžiku. Ach bože Báro, otevři už ty oči. Proč se svět pořád rozděluje, já si myslela, že už žádný rozdíly mezi námi nejsou, ukázal mi, že se mýlím. Ta slušná holka, poplácala bych se po rameni a řekla: To já. Že bych na to byla hrdá? Sem, ale… Tolik dveří, které kvůli strachu zavíráme. A já si myslela, jak už toho tolik vím, jak je důležitý číst, jak se někomu zalíbit, znamená dělat to co on chce. Hovno! Vidím ty věci tak špatně… A teď to vím.

Když prožijete něco, co vás zabolí už nemůžete chtít míň. Najednou vám ten běžnej svět nestačí, najednou potřebujete víc. Víc, víc, v-í-c, V-Í-Í-Í-Í-C!! Pokud jste citlivý duše, nemůžete se divit, že s váma věci hýbou, že měsíc vás ovlivňuje, že písnička vám promění energii, že slova, který bolej budou bolet jako fyzická bolest a ještě hůř. Už nejde udělat krok zpátky, už ne! Nebo jo?

Úplně cejtim, jak ty moje články jsou jen malé útržky toho všeho, jenom malinkatej zlomek naší existence. Jak mi jednou řekl zas jinej kluk, bejt jako okurka uprostřed moře, tobě vzkazuju, ono to jde. Ono tam jde být pořád, pochopte. Nebejt jenom ve vaší hlavě a existovat společně se světem a jenom si tak plout jako ta malá okurka v moři, jde to. Ukázal mi to. Na několik hodin jsem dokázala nebejt středem svého vesmíru, ale součástí konverzace, ničeho jiného a nebejt toho, jak nás rodiče vychovali a jak generace za námi utvořili nějaký věci, šlo by to. A nebo je to zas jedna z mejch omluv, který jsou spíš jen výmluvami.