škola

Vládní opatření se nám pomalu rozvolňujou a všichni plašej, kdy se vrátíme do školy. Prváci se už klepou na chmel, druháci se třeťákama  místo učebnic votvíraj plechovky od piva, učitelé se modlej, aby to tenhle školní rok nějak doklepali a maturanti to maj za pár. Co se jim asi honí hlavou kromě představy ústních zkoušek? Jak se budou loučit s naší školou a jak budou vzpomínat na čtyři roky studia? Přesně tyto otázky jsme si položili v dnešním vydání Záznamů přeživších. S čím se nám svěřili naši maturanti?

1 460 DNÍ

1460 dní strávených na střední škole a s nimi i úmorné množství vyběhnutých Mostek, každodenní čtení vzkazů na toaletách, tisíce naházených pětikorun v automatu anebo nekonečně mnoho rozbitých strun na kytaře. Tak, ale i jinak, by se dalo popsat mé studium na střední škole. Nebylo jinak zvláštní, ale podepsalo se na mě, stejně jako se podepíše na každém z vás.

Tyto čtyři roky studia mi mnohé vzaly, ale i mnohé daly – těžko říct, čeho víc. Každopádně na tyhle léta budu dlouho vzpomínat, na svoji lehkovážnost, probrečené noci, slzami propité sešity, na nadávání na dlouhé fronty na obědech, na stres před přijímacími zkouškami a na spoustu dalších věcí, které pro mě do nedávna byly každodenním stereotypem, ale nyní se z nich stávají vzpomínky zaryté pod kůží, kterých se držím zuby nehty.

Naivně jsem si myslela, že tento den nikdy nepřijde, že každodenní strašení kantorů ohledně maturity je jen nějaký klam. A nyní sedím za klávesnicí a vedle mě visí kalendář se zakroužkovaným datem s popiskem DEN D, který dokazuje, že na mě platí všechny přírodní zákony. Prošla jsem si peklem, proklínala tuhle školu a smála se tak nahlas, že mi nestačil dech. Je mi líto, že jsem ten poslední rok nezažila v plné parádě, ale tímhle litováním ničeho nedosáhnu. Proto bych vám chtěla tímto prostřednictvím vzkázat, abyste se touto situací tolik neužírali a mým spolužákům bych chtěla popřát úspěchy u Zkoušky dospělosti.

ČTYŘI LÉTA OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ

Neboť jsem byl požádán, abych na pár řádcích zavzpomínal na dobu mého studia na naší škole, několik uběhnuvších dnů jsem rekapituloval poslední čtyři léta, která jsem strávil ve školních lavicích. Vracel jsem se do chvil, jež mi utkvěly v paměti, nechal je plynout kolem mne a přemýšlel, jaké ty čtyři roky byly a, jak s oblibou říká má spolužačka Bára, co mi ,,daly a co vzaly“. Možná by leckterý čtenář očekával, že zde budu trávit čas nekonečným výčtem vtipných a neuvěřitelných vypravování, která mě během studia na střední škole potkala, nebo že alespoň přidám do placu nějakou pikantní historku o učitelích, kterou mi kdysi sdělily  studentky vyššího ročníku, a celý text zakončím slovy o tom, jak moc jedinečně neopakovatelné a neopakovatelně jedinečné čtyři roky to byly. Ovšem ne. Přišel jsem na to, že mé studium bylo naprosto obyčejné, a to i přes situaci, která nám poslední rok ztěžuje životy. Zkrátka bylo stejné jako to vaše. 

Samozřejmě, že jsem měl před nástupem na střední školu obavy z nového prostředí a z nových lidí. Samozřejmě, že jsem se obával, zdali zapadnu mezi spolužáky. Samozřejmě, že jsem byl během prvního roku zmatený. Nemohl jsem si zapamatoval čísla učeben a jména učitelů. Samozřejmě, že jsem nechápal, proč bych se měl účastnit ,, zbytečných“ školních akcí. Samozřejmě, že jsem řekl a udělal věci, chtěje se zalíbit ostatním, kterých jsem později litoval a za které jsem se styděl. Samozřejmě, že jsem se spřátelil se zajímavými lidmi, na něž budu dlouho vzpomínat. Samozřejmě, že jsem potkal také lidi, se kterými jsem si, jak se říká , nepadl do noty. Mám jim to zazlívat? Samozřejmě, že jsem  byl zamilovaný do své spolužačky. Samozřejmě, že jsem se leckdy nezachoval nejlépe. Samozřejmě, že jsem byl svědkem každodenní nespravedlnosti a pokrytectví. Samozřejmě, že jsem při psaní písemek podváděl a opakovaně porušoval školní řád. Samozřejmě, že jsem proklínal učitele, nesnášel své spolužáky a těšil se, až odejdu. Samozřejmě, a vy ne?

Nadešel čas odcházení. Čas, o kterém jsem si myslel, že nikdy nepřijde, že se mne netýká a týkat nebude. Když jsem na naši školu přicházel, příliš velké cíle jsem neměl. Přišel jsem jako někdo, kdo neměl potřebu učit se, neměl respekt k autoritám a vždy byl středem pozornosti svých vrstevníků, kterou si získával svou bezprostřední drzostí. Ani mé zájmy nebyly příliš široké. Chtěl jsem se seznámit s hezkými dívkami, být hvězdou školních mejdanů… Hlavně to mít za sebou, abych užuž mohl na vysokou, stát se psychologem nebo někým podobným, kdo, jak jsem si naivně myslel, má za málo práce hodně peněz. Naštěstí mohu říct, že se tak nestalo. Došel jsem k jisté sebereflexi, možná jsem dospěl, jak chcete. Začal jsem si vážit času a práce ostatních, uvědomiv si, že nejsem nejdůležitější osobou na místě a že jedině společnou snahou o vzájemné porozumění si se dostaneme k chtěnému výsledku. Stalo se tak i díky několika pedagogům, kteří se po jistý čas podíleli na utváření mé osobnosti. Právě jejich působení ve mně započalo jednotlivé proměny, a toho si vážím nejvíce. Ostatně si vážím námahy a trpělivosti všech pedagogů, protože vím, že mají skutečně náročnou práci. A i když jsem si s mnohými nerozuměl, nakonec budu na ty, kteří mě učili, vzpomínat rád.

Odcházím jako někdo, kdo přišel o polovinu třetího ročníku a takřka o celý čtvrtý ročník, a to se vším, co k této době patří. Přišel jsem o přátele, o každodenní kontakt se skutečností, o část života… Mrzí mě to. Ale litování sebe samého a přemýšlení nad tím, co mělo být, nikam nevede. Je třeba vstát a oklepat se. Poslední rok jsem se snažil bojovat s nezájmem studentů i učitelů vytvořit živý prostor pro vedení debaty ve školním prostředí. Prostor, kde každý dostane možnost k vyjádření. Nemohu posoudit, zdali se mi tento záměr povedlo uskutečnit, nebo ne. Na to je příliš brzy. To ukáží následující roky. Zajímavé? Možná. Přesto trvám na svém počátečním tvrzení. Vždyť koho střední škola nezměnila?

To bylo ohlédnutí maturantů na čtyři roky studia na naší škole. Budeme rádi za každé sdílení a komentář. Tak zase příští týden u dalších Záznamů přeživších!