pocity

Sedím naproti Pechovi. Čumí na mě a já na něj, právě jsem mu řekla svůj nápad, že by bylo dobrý mít v Listu nějaký malý zamyšlení, prostě ze života, takový krátký příběhy… no a že bych je tam chtěla psát já. Čumí dál a pořád nějak nechápe, tak beru telefon a listuju v poznámkách, že mu teda dám přečíst, co jsem psala. Přebírá si telefon a začíná číst. Čekám. Najednou zvedá obočí, chvíle divnýho ticha, jo dobrý, to se mi líbí.

No a takhle nějak vzniklo to, co tu budete číst dokud budu na týhle škole. Jmenuju se Barbora, ale vy mi říkejte jak chcete. Třeba učitel z Gymplu mě vždycky zdravil, „čau Karle“. Jo, chodila sem na Gympl do Lovosic, ve třeťáku jsem přestoupila sem… Bylo to jedno z mejch nejlepších rozhodnutí. Přemejšlím, co dalšího vám mám o sobě říct… už vím, miluju psaní, ale vůbec neovládám gramatiku. V rodině máme i nějaký dys, takže za korekturu děkuji Alexandru Pechovi.

Zakončím to POZITIVEM (víc pozitivně to napsaný bejt nemohlo), i když rupnete a nebudete umět gramatiku, v časopise List se pro vás místo vždycky najde. Doufám, že se vám můj sloupek bude líbit.

Barbora

15. ledna

Občas mám strach. Jako dneska ráno… Vlastně je příčinou, proč se ráno budím. Klepu nohou, je mi zima, odinstaluju a znova stahuju Instagram, buší mi srdce a tep se chýlí k normálu, protože můj normál je dost nízko. Cejtim jak… Mám pocit, že… čas od času je mi ouzko. Každej druhej ví, co ho baví, v čem je dobrej, co chce dokázat, čím bude až vyroste, co ho naplňuje. I se mnou se kluk rozešel, že nemáme stejný zájmy, že jsme každej jinej a on si to neumí takhle představit dál. A takový ty další věci.

No a já tak přemejšlela, opravdu ty lidi v našem věku, tak dobře vědí, co chtějí dělat? Opravdu milují divadlo, zbožňují biologii, čtou odborný texty… ? Vždycky takhle někoho potkám a pak je mi hrozně mizerně, povídají o tom, jak chtějí tam a pak tam, jsou plný plánů, vypadají že mají nepřeberný množství informací, že žijí pro to a tamto.

Ale dneska mě napadlo, co když jen jeden druhýmu kecáme? Jen se snažíme být v póze. Jen se snažíme dělat, že ty dny jsou plný radosti… nebo se naopak předháňet v tom, kdo je víc ,,v prdeli“. Ukazovat všem, jak rozumíme tomuhle a tamhletomu. Při rozchodech používat nesmyslný kecy, místo toho, abychom řekli pravdu, přestože ta pravda by zněla… (doplňtě si co chcete).

Mým jediným pozitivem a řešením je uvědomění, že já, ty nebo vy, musíme být v sobě a pro sebe dost. Uvědomit si, že jsme a to stačí. A že lidi kolem nás, když nás budou mít doopravdy rádi, tak z jejich slov a činů poznáme, i když my sami nevíme, co zrovna chceme, nemáme ten top zájem, nerozumíme tomu a tomu, že oni tu jsou vždy pro nás. A nezáleží na tom, zda je to kamarádství nebo vztah, prostě tu budou.

19. ledna

Sedím na místě, kde jsme sedávali spolu. Drželi jsme se za ruce. Křičeli na sebe. Ve dne v noci. V létě v zimě. Měnili se. Ti, kteří tu se mnou byli a ti, kteří tu se mnou procházeli. Teď tu sedím sama. Nohu přes nohu, sníh kolem a slzy v očích. V uších sluchátka a hudbu nahlas tak, abych slyšela jenom ji.

Čas od času se asi ocitneme sami. Sami uvnitř sebe. Budeme váhat proč máme dál existovat, proč se nám dějou takový věci. Proč se cítíme prázdní, když kolem nás je plno. Asi to tak má být. Asi je to jen zastávka uprostřed cesty.

Chci tohle věnovat všem, kteří mají pocit, že se ztratili a neví jak dál. Nebojte. Ono to přejde. Jenom žijte. To stačí.