myšlenky

16. 3.

Světy ve kterejch žijem. Pocity, který máme. Lidi, který vidíme. Opravdu je to všechno tak skutečný?

Občas mě napadne myšlenka, hlavně, když vyjdu ven, že žiju v nějaký velký krabici s nebem. Nevím jestli to někdy cítíte taky, ale venku je tolik energie. Když jsem dneska šla z Billy, koukala jsem na nebe a představila si tu krabici a to nekonečný množství možností, které máme. Představovala jsem si, jak se můžu dotknout toho konce, toho stropu krabice, a jak daleko to asi je. Venku se cítím všudepřítomná. Hudba mě odnáší úplně jinam a pak se zamyslím, že jdu do takový malý krabice, v který je teplo. Že vlastně všichni chodíme do takovejch teplejch krabic. Zamyslela jsem se, kolik takovejch krabic asi existuje.

Možná je to tím vším, že už nic jiného nevídám, než ty samé ulice, stromy a krabice. Pokud to jen trochu půjde, běžte zejtra (nebo až to budete číst) ven, dejte si sluchátka do uší. Pusťte si hudbu, co nejvíc nahlas, čepici na hlavu, nebo jinej kus oblečení, kterej zbožňujete, nazujte si boty a běžte zejtra někam jenom existovat a buďte na chvíli jenom v tom vašem vesmíru. Plnejch krabic, bez toho všeho. Na chvíli zas buďte těmi malými dětmi a pokud jste neměli hezký dětství, tak si jenom představte, že můžete na světě cokoliv. Že když se rozběhnete, doběhnete až tam, kam vás nohy donesou… a ještě dál. Posílám vám to nejvíc vřelé objetí, které jenom přes písmenka dokážu poslat.

17. 3.

Dneska hádka. Telefon neustále zvoní, nepřestává to kvílení drásající všechny přítomné. Všemi přítomnými myslím sebe a občasné, stejně otravně hlučné, kolemjdoucí turisty. Kéž bych se mohla stočit do klubíčka. Tak, abych na chvíli zmizela. Jak mě vysávají jednoduchý kecy, lidi hrající si s mým vesmírem. Já sama sebe, že se jimi nechávám vláčet. Kolik ještě kroků k ničemu? Možná mi poradí ten mrtvej kapr, plácající se v něčem, čemu se u nás říká řeka.

A stejně se budu muset vrátit a vyřešit to. Všechno nevyřešitelný se řeší. Proč? Kvůli minulosti, kvůli patetickému strachu tonoucích. Kvůli neschopnosti vzít zodpovědnost za svoje chování. Jak nesprostě se dá napsat tak sprostý verdikt. Kurva práce.

7.3.

K čemu jsou na světě lidi? Aby přemýšleli nad takovejhlema hovadinama jako já? Žvejkali mega starej pendrek od vietnamky, která vás považuje skoro za rodinu? Co teď všichni děláte? Proč tam, kde bydlím já, neexistuje stejně nejstejnej člověk jako jsem já? Moc otázek co.

Nějakej konečnej verdikt by to chtělo. Nějaký moudro.

„Ten pendrek byl nakonec docela dobrej.“

9.3.

Extrémy.

Vyšla jsem z baráku směrem k nádraží a venku stáli dva muži AČR. Nedokázala jsem z nich spustit oči. Kdysi dávno tam taky stál jeden, označenej AČR. Kdysi dávno tam čekal na mě.

Jedu řešit svoje extrémy a při tomhle mi došlo, jak moc chci další. Projel mnou pocit nepopsatelný energie, chuti života a přitom šílenství. Jak moc mi chybí světy, který jsem si vytvořila. Jak moc chci prožívat ty nové. Jak moc nevim, co vlastně chci. Jak všechno tohle nedává smysl.

Žít a skoro necítit, jak mocnej a nemocnej zároveň ten pocit je.

9.3. – později toho dne

A pak umím sedět na lavičce venku, nohu přes nohu, v uších Roll Over Beethoven od The Beatles, za zády dětský hřiště, respirátor na obličeji a pod ním úsměv. A uvnitř živo, tak jakobych žila v tý době. Na sobě zvonáče a boty špinavý od posledního útěku.

Žiju tak, až mám pocit, že radostí umřu. Sluníčko svítí z posledních sil a mně se opaluje kousek nohy, která čouhá z boty.

Golden Slumbers mi teď hraje Spotify a já jen koukám, jak probíhající pes utíká za míčkem, jakoby to bylo to jediná, co v životě existuje.

Na světe je toho tolik, co by stálo za to zmínit a popsat, přesto se s Vámi s I Want To Hold Your Hand.

10.3.

Nezáleží vlastně na ničem. Nedonutíte někoho milovat vás, nedokážete ho přesvědčit, aby cítil to, co vy. Nejde to ani ukázat, nejde si vyrvat srdce a říct – koukej, tohle cejtim. Můžeme se proměnit do osob, v nichž máme pocit, že nás takový ostatní budou chtít. Můžeme předstírat, můžeme v životě cokoliv. Ale to jakej svět vidíme my, nevidí nikdo jinej. Můžeme v podstatě milovat kohokoliv, můžeme žít s kýmkoliv. Důležitý je ten pocit. Ta nekonečná energie, která jednou zas skončí. Nejde to ani popsat. Nejde popsat vlastně nic, to je na tom asi to nejkrásnější. Můžete být kýmkoliv, ale když najdete ten svůj pohled a ty svoje prožitky… To Vaše! Tak už vám to nikdo nemůže sebrat. Pak už nezáleží na tom, jestli lítáte v nebi, nebo v pekle. Pak už ani nezáleží, kdo je vedle vás. Protože pokud bude aspoň na jeden okamžik v tom vašem okamžiku s vámi, je to podle mě to nejvíc. Víte, jak už jsem psala. Můžeme po tom druhém chtít pravdu, věrnost a slib, že nás ten druhej bude milovat do konce života, ale to nejvíc, co můžete od druhých získat, jsou okamžiky, kdy vám ukážou svůj svět. Tak se totiž můžete posunout dál. Přeju všem cejtit to, co teď cejtim já. Ten nekonečnej vesmír, kterej tu kolem mě krouží, sice jen na chvíli, na zlomek vteřiny, ale je tu.

Netuším, jestli tohle bude dávat smysl. Možná to někdo pochopí, bude to vidět tak jako já… Možná to právě bude někdo, kdo mi ukáže zas ten svůj svět.

Děkuju.