básník

Tento článek je věnován dívkám.

V tomto týdnu, přesně mezi 12. a 19. červnem, si připomínáme dvě události: 12. června uplynulo 56 let od narození výjimečně nadaného hudebníka, pianisty, básníka a hlavního protagonisty kapely Psí vojáci Filipa Topola. 19. června uplyne 8 let od jeho smrti. Seznamte se s jeho hudbou, o níž jeden kritik napsal: ,,Hudba Psích vojáků je něco mezi big beatem a Beethovenem“, a s jeho texty, které ve vás zanechají nesmazatelně hořký pocit a které vás okouzlí svým výrazem, expresivitou, surovostí a naléhavostí, ale zároveň i svojí niterností a zranitelností… S jeho složitou osobností a sebedestruktivním stylem života, který byl plný něžných dívčích prstů a sprostýho pití.

Jak slepý k houslím…

Když jsme 1. prosince minulého roku spustili internetové stránky našeho časopisu, chtěl jsem napsat články především o dvou postavách českého undergroundu, jejichž texty měly skutečný vliv na můj život. První článek, který jsem pojal jako seznámení s prostředím (a s poetikou textů) undergroundu, jsem napsal velice záhy. V něm se objevil stručný životopis a vybrané básně Egona Bondyho, což je první z oněch dvou zmiňovaných postav. (Článek si můžete přečíst zde.) Druhou je právě Filip Topol. Článek o něm jsem odkládal a odkládal a odkládal… Cítil jsem, že stále nemám dostatek podkladů a vlastních prožitků z jeho hudby. Nakonec jsem se rozhodl, že článek vydám v tomto týdnu a že ho pojmu podobně jako ten první, protože tuším, že většina z vás se s hudbou Psích vojáků doposud nesetkala… Jen se zeptejte rodičů, co poslouchali v devatesátkách… A jak jsem se ke Psím vojákům dostal já? Jako slepý k houslím. Znal jsem již nějakou dobu poezii jeho bratra Jáchyma Topola, ale snad jsem ani netušil, že měl Jáchym bratra, a upřímně mě to asi nezajímalo. Chtěl jsem číst jeho básně, ne jeho rodokmen. Způsob, jakým jsem se s Filipovou hudbou seznámil, byl velmi prozaický… Psí vojáky mi doporučilo Spotify. Při prvním poslechu mi bylo naprosto jasné, že je to kapela, kterou jsem hledal a potřeboval… Zešílel jsem do výrazu, kterým je skladba interpretována, tu ohromnou energii a nasazení, nespoutanost, niternost a autenticitu, záměrně nedbalou výslovnost a expresivní texty. Jsem schopen o Psích vojácích a Filipovi mluvit celé hodiny, čehož jsou si vědomí někteří mí přátelé, kteří se, když začnu stáčet konverzaci tímto směrem, dávají na útěk. Jsem si však naprosto vědom toho, že každého Psí vojáci neuhranou, a to je zcela v pořádku. Je to náročný druh hudby, který vyžaduje jistou koncentraci, ale i citlivost, otevřenost a schopnost nechat se zasáhnout a prožít katarzi. A kdo by chtěl žít ve světě, kde by každý poslouchal Psí vojáky? Já tedy ne. A možná už ze své podstaty je to hudba menšiny, hudba periferie a odpadlíků (k tomu se dostaneme později). A pakliže nejste příznivci této hudby, nevadí, čtěte dál… Dozvíte se, kdo byl Kilián Nedory, v kolika letech byl Filip Topol poprvé na policejním výslechu nebo jak vznikl samotný název kapely.

Štěněcí vojáci

,,Filip Topol byl nejen skvělý pianista, básník a geniální skladatel, ale i rockový živel a především zosobnění idolu rozervaného umělce. Spojoval v sobě bohémství Jimiho Hendrixe, intelektuálně všestrannou osobnost, jakou byl Jim Morrison, a zároveň i přirozený respekt, který měl Johnny Cash. Mimo pódium ale působil plaše, zamyšleně, jako by zrovna řešil nějaký problém. Nikdy nespěchal, pohyboval se zvolna a i úsměvy měl spíš nesmělé. A k jeho hudbě se nepřicházelo prostřednictvím médií, pro které byla příliš menšinová, ale v atmosféře spiklenectví, mezi dobrými známými, formou zasvěcení. ,Ty nevíš kdo to je? No přece ten, který už ve třinácti letech dělal předkapelu Plastic People na Hrádečku u Václava Havla!’”

Filip Topol se narodil do rodiny s dlouhou literární tradicí. Jeho otcem byl slavný dramatik a později chartista Josef Topol a jeho dědečkem (z matčiny strany) byl meziválečný katolický spisovatel Karel Schulz, který je autorem známého románu Kámen a bolest (jenž byl původně zámýšlen jako trilogie, Schulz však stihl napsat pouze první část V zahradách medicejských). Jeho o tři roky starší bratr Jáchym Topol je skvělým básníkem a prozaikem s nezaměnitelným literárním stylem. Filip Topol v podnětném prostředí začíná hrát na klavír v sedmi letech. Jak později komentoval ve své juvenilní novele Mně 13, kterou napsal v pouhých třinácti letech:

Teď je mi hrozně (fyzicky). Strašně mě bolí hlava a nestačim s dechcem. JE MI 13! Nesmim to přehánět, vidim úplně jasně svoje nikotinem shnilý plíce a v palici mi třeští tanec odumírajících buňek. Vim, že brzo umřu, počítám tak ve dvaceti. Ani se mi moc nechce. Chci něco udělat, aby po mně něco zůstalo. Proto taky už teď píšu, hraju šest let na piáno a maluju. Přestávám kouřit a chlastat...

Vůbec první hudební vystoupení Filipa Topola se odehrálo v roce 1978 na Hrádečku u Václava Havla, kde byl ,,předskokanem“ naší nejznámnější undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, která zde poprvé odehrála své Pašijové hry velikonoční. Příhodu, jak se Jáchym a Filip na Hrádeček dostali, vypráví v čase 1:30 – 2:10 Jáchym zde:

Ještě ten rok zakládá Filip Topol se svými spolužáky (David Skála a Jan Hazuka) z Malé Strany kapelu Psí vojáci. Nástrojové obsazení je: klavír, bicí a baskytara… Později se přidá saxofon. Název vymyslel Jáchym Topol. Inspiroval se v knize Malý velký muž z pera spisovatele Thomase Bergera. Psí vojáci byli mladí bojovníci z indiánského kmene Čejenů. Ač název můžeme chápat jako symbol vzpoury a nepoddajnosti, Filip se později v jednom rozhovoru (odkaz zde) nechal slyšet, že název se mu líbil, protože měl zkrátka rád indiány, což se poté špatně vysvětlovalo v Bartolomějské (V Bartolomějské ulici bylo před rokem 1989 hlavní sídlo StB). A když jsme u těch výslechů… Měsíc po prvním oficiálním vystoupení na 9. Pražských jazzových dnech 3. listopadu 1979, na kterém Psí vojáci svou hudbou velmi zapůsobili na obecenstvo a publicisty (mezi zkušenými jazzovými bardy vypadali jako zjev), byl Filip Topol předvolán na výslech. Protože mu nebylo ani patnáct let (tudíž neměl občanskou knížku), na výslech s ním musela jít maminka.

Jistě k tomu přispělo i to, že jeho otec v té době již podepsal Chartu 77 a stýkal se s mnohými disidenty. Na tuto událost Filip vzpomíná v tomto rozhovoru. Sám přiznává, že sice věděl o PPU, ale že se do undergroundu nikdy nehnal a nechtěl být jeho součástí, chtěl pouze tvořit hudbu. Psí vojáky do undergroundu v podstatě zahnal establishment. Vystoupení na 9. PJD bylo totiž pro Psí vojáky posledním oficiálním vystoupením na dalších sedm let.

Špatně skončíš, říkala mi maminka

Mám černý sedlo
a bílý řídítka
špatně skončíš
říkala mi maminka

Mám zlatej řetěz
a nesnášim holky
sem sebou chycenej
zcivilizovanej

Jak ste sladký kilometry
když jednu na svým harleyi
jak ste sladký patníky
když jedu do Brna
chyť si mě chyť si mě

Bez konce a začátku
vrženej do světa
upletu si oprátku
bez konce a začátku

Sem ňákej samotnej
koženej ničema
bez konce a začátku
duše blbá zničená

Jak ste sladký kilometry
když jednu na svým harleyi
jak ste sladký patníky
když jedu do Brna
chyť si mě chyť si mě

Mám černý sedlo
a bílý řídítka
špatně skončíš
říkala mi maminka

Filip Topol, 1980

Od roku 1980 nesmějí Psí vojáci veřejně vystupovat, resp. nemají tzv. zřizovatele, který byl tehdy pro veřejně vystupování nutný. Filip však doposud věří, že se jim podaří najít cestu k legálnímu hraní. Všechny iluze ztratí v červenci ’81. Na koncertě, který se uskutečnil ve sklepení zámku ve Veltrusích, se Psí vojáci poprvé setkali s teoretikem undergroundu Ivanem Martinem Jirousem a s jeho přáteli. Jirous se poté stal dlouholetým obdivovatelem kapely a Filipovým přítelem. Psí vojáci zde poprvé odehráli čtvrthodinovou hudební kompozici Baroko v Čechách. Text napsal Jáchym Topol. Je to ponurý příběh o muži se psí hlavou a jeho osudu. Po koncertu byli oba Topolové zatčeni a odvedeni k výslechu. Filip se k tomu vyjádřil takto:

O undergroundu jsem věděl, ale když jsme Psí vojáky zakládali, nepředpokládali jsme, že bychom se dostali do stejné situace jako Plastici a podobné kapely, navíc že to bude tak rychlé a rapidní… Až do července 1981, kdy jsme si zorganizovali vlastní soukromý koncert ve Veltrusích, jsme pořád věřili, že budeme moci hrát i veřejně. A to i přesto, že na koncert dorazil Ivan Jirous a jeho přátelé z Charty 77. Potom teprve začaly ty vážné, skutečné problémy… Do undergroundu jsme neodešli vědomě, nebyl to náš cíl, ale byli jsme do něj opravdu zatlačeni policií.

Mezi lety 1982 a 1985 je existence kapely sporadická. Hrají jednou za půl roku, většinou na Moravě po sklepech a stodolách. Filip na to později vzpomínal:

Fantasmagorie – hráli jsme jenom na Moravě, ve sklepích, byly tam policejní zátahy… Přijeli jsme třeba na jižní Moravu, kde nás manažér naložil na dodávku a pod plachtu, abychom nebyli vidět, vezl nás neznámo kam a nakonec jsme hráli v nějaké díře přímo na národním výboru a nad náma visel Husákův portrét.

Texty Psích vojáků z první poloviny 80. let jsou (až na pár výjimek) texty Jáchymovy. Jsou to povětšinou temné, ponuré a těžké verše se středověkou tematikou: války, smrt, lapkové, rytíři… Hudebně se v písních odráží především Filipova inspirace The Doors a klasickou hudbou. V jednom rozhovoru Filip řekl:

Když jsem v nějakých šestnácti skládal Baroko v Čechách na bráchův text, byl jsem úplně vyřízený z komunismu... Chtěl jsem psát tak temnou hudbu, že si z ní všichni komouši podřežou hrdla.

V této době se mění i obsazení kapely. Přidávájí se noví členové a nástroje, oboje však zase rychle mizí nebo se mění. Základní trio zůstává stejné. Zhruba v polovině 80. let si začíná Filip psát své vlastní texty. Objevuje se i jiná textová inspirace v podobě německé středověké poezie v překladu Ivana Wernische, parafráze poezie severoamerických indiánů Ladislava Nováka nebo překlady poezie Sylvie Plathové od Jana Zábrany. Předěl nastal v roce 1986, kdy se Psím vojákům konečně podařilo sehnat zřizovatele. Museli však udělat ústupek, a to ten, že mohli vystupovat pouze pod názvem P. V. O. (Psí vojáci osobně). Filip to později komentoval:

Samozřejmě že to byl boj se svědomím, obrovské dilema. Bylo to hrozně těžký, a aniž bych chtěl dělat ze sebe starce, myslím, že to dnešní mladá generace může jen těžko pochopit. Tehdejší situace, tehdejší tlaky… Celé to vzniklo tak, že jsme byli napojeni jak na underground, tak na kapely typu Vltava, Ženy apod., tedy na klubovou scénu okolo Chmelnice. A když jsme viděli, že oni mohou hrát, říkali jsme si: sakra, přece je škoda se takhle pohřbít… Čili byl to fakt velkej boj, ale nakonec zvítězila přirozená chuť žít trochu normálně… Tehdy už byla přece jen trochu jiná doba a ten náš ústupek nebyl tak vyhraněnej. Neměl jsem takovej pocit sebeznásilnění či sebezprznění, jakej bych měl třeba v roce 1981 – tehdy bych to neudělal. To, že jsme začali hrát po klubech, představovalo úplně novej, svěží vítr pro další vývoj kapely. Jinak už hrozilo určité ustrnutí a zakrnění.

Působení na klubové scéně a hraní před normálním publikem Psím vojákům pomohlo. Dostavila se nová inspirace. Tvorba z tohoto období je lehčí a svižnější jak v textech, tak v hudbě. Už to nejsou dlouhé klavírní kompozice, ale jsou to písňové celky. V textech se také začíná objevovat humor, byť občas černý až cynický. Nejčastěji (cca jednou za měsíc) hráli v Junior klubu Na Chmelnici, který se nacházel na Žižkově. Z druhé poloviny 80. let pochází nejznámnější písně Psích vojáků, a to Marylin Monroe, Russian mystic pop op. IV., V září už nikdy netanči nebo Žiletky.

V roce 1989 se kapela (po deseti letech své existence!) konečně dočkala. V edici Rock debut jim pod křídly firmy Panton vyšlo EP. Samozřejmě pod zkratkou P. V. O. Obsahuje čtyři písně. Na první straně jsou Psychokiller a Žiletky, na druhé Marylin Monroe a Sbohem a řetěz. Poslechněte si pravděpodobně nejznámnější píseň Psích vojáků Žiletky:

Kiliáne Nedory, ty stvůro kterou miluju

Po roce 1989 se z Psích vojáků stala nejslavnější kapela naší alternativní hudební scény (pakliže se dá tento termín vůbec použít). Koncertovali i v zahraničí (Německo, Francie, Nizozemí…). Formace kapely se ustálila na Filip Topol (zpěv, klavír a texty), David Skála (bicí), Jan Hazuka (baskytara) a Jiří Jelínek (altsaxofon). Vysoký zájem veřejnosti o Psí vojáky Filipovi mezi jeho přáteli z undergroundu vynesl přezdívky Michal David undergroundu nebo Peter Nagy intelektuálů. Ale co přispělo k tak velkému zájmu? Filip Topol byl už v teenagerském věku myšlenkově zcela dospělý jedinec, dokázal svoje vnitřní pocity formulovat s neuvěřitelně syrovou upřímností a svým životem znovu definovat dobu rozervaného umělce, a to nikoliv jako pozéra, ale jako skutečnou autentickou osobnost. Hudba Psích vojáků v sobě má sílu, dravost a agresivitu – na první poslech (a pohled) hysterickou. Pozorní posluchači však vycítí vnitřní disciplínu, vystavěnost, plachost a pokoru (Filip studoval hru klasické hudby na klavír a varhany na lidové konzervatoři). Divoká nespoutanost, s jakou se do boje s klaviaturou pouštěl (mnohdy mu po neustálých glissandách z kloubů crčela krev), působila na publikum až hypnoticky a vyvolávala frenetický ohlas. Filip to považoval za částečné neporozumění: 

Občas jsem byl po koncertě hodně smutnej. Byl to čirej smutek z toho, že nejmíň dvě třetiny lidí na ty koncerty choděj jako do cirkusu. Že těm lidem jde o ten cirkus a nezajímá je, že tam ze sebe rveš kusy duše. Že to je v podstatě otevřenej deník.

Tady je ovšem nutné přiznat, že dost se na Filipově originálním způsobu hraní podepsala jeho závislost na alkoholu, což značně ovlivnilo i způsob, jakým publikum vnímalo Filipa samotného. V alkoholických oparech a někde mezi nekonečnými flámy a mejdany, když se Filip cítil sám a mizerně, vymyslel si Kiliána Nedoryho, svého přítele, svoje destruktivní alterego, svůj dekadentní stín, kterému šlo jen o jedno – co nejrychleji zničit svého stvořitele, tudíž sám sebe…

Minulý rok vyšly knižně všechny Filipovy texty, ve kterých se postava Kiliána Nedoryho objevuje:

Psí vojáci tak trošku zamotali hlavy i hudebním publicistům, protože jim značně ztížili jejich zálibu strkat hudbu do škatulek. Jak chcete nazvat styl hudby, která stojí na baskytaře, bicích, saxofonu a klavíru ( typické jazzové kvarteto), do něhož řvoucí zpěvák mlátí jako smyslů zbavený? Jeho neuchopitelné texty, vycházející z tzv. brutální lyriky undergroundu, je třeba, jak sám říká, brát intuitivně, více srdcem než rozumem. Publicista Milan Ležák ml. trefně poznamenal: 

Získal si obdiv generace, která ho prakticky neznala, přestože nezpívá o tom, že všechno bude fajn… Zpívá o lidech. Jeho texty jsou příběhy, které sám zažil nebo je zaslechl v přítmí barů. Vypráví o kráse, která se zrovna někam poděla, která hrozně chybí, ale určitě se objeví.

A možná z těchto důvodů, jak jsem zmínil výše, je hudba Psích vojáků pro odpadlíky, pro menšinu. Pro citlivé lidi, ve kterých to vře. Kteří hledají a touží, kteří chtějí, potřebují a ze všech sil se snaží, ale z nějakého důvodu to nejde… Pro lidi, kteří nevychladnou a nezařadí se.

Ale vraťme se stručně do 90. let. Na jejich kraji Psím vojákům vychází dvě alba, a to Nalej čistého vína, pokrytče (1991) a Leitmotiv (1991). Na albech se nachází především písně z konce 80. let.

Filip pije a pije, na každém koncertu, který je povětšinou věnován plejtváku myšokovi, dívkám nebo indiánům z Utahu, nechává kus duše. V roce 1993 vychází dvojalbum Live I. a II. Na něm se nachází nové písně z let 1992 a 1993, které jsou nahrány živě na koncertech.

V roce 1994 prožívá kapela krizi. Baskytarista Jan Hazuka se rozhodne kapelu opustit. Podle jeho slov mu schází nový impuls, nehraje už s nadšením, nebaví ho hrát dokola ty samé písně, které si publikum vyžaduje. Taky mu vadí, že Filipovo pití nebere konce. Filip je nezastavitelný. Hraje často velmi opilý, a koncerty jsou to špatné. Později Jan Hazuka v dokumentu o Filipovi a Psích vojácích Takovej barevnej vocas letící komety z roku 2015 řekne:

Chyběla mu sebereflexe. Když mu na koncertu poslední ožralá fanynka řekla, že to byl dobrej koncert, stačilo mu to k přesvědčení, že to byl opravdu dobrej koncert.

I přesto si Filip stihne odběhnout k filmu. V roce 1994 jde do kin film Žiletky, ve kterém ztvární hlavní roli mladíka Andreje Chadimy. Po odchodu Jana Hazuky si ostatní členové kapely myslí, že je konec a kapela se definitivně rozpadne. Dokonce odehrají i rozlučkový koncert v Lucerně. Období krize se však přežene. Pomůže k tomu i nahrání alba Sestra (1994), na kterém se nachází zhudebněné texty z první prozaické knihy Jáchyma Topola. Jáchym na albu některé texty dokonce sám recituje. Jana Hazuku na pozici baskytaristy nahradí Luděk Horký.

V roce 1995 vychází album Brutální lyrika, na kterém se nachází písně jako Kruhy, Ploužák nebo Prší 3. Filip Topol k tomu vydává sólové album Sakramiláčku, kde sice jako hostující kapela vystupují Psí vojáci, ale Filip to později komentoval slovy:

Neuměl jsem si představit, že by pod tak niternýma a intimníma věcma byl podepsanej ještě někdo další.

Na albu hraje Filip nezvykle i na kytaru. K tomu všemu se přídává první vydání již zmíněné novely Mně 13.

Žij ten život

V roce 1996 Filip Topol podle svých slov ,,vypustil koně z ohrady“. Pil opravdu hodně. Což je trochu znát i na albu Hořící holubi, které se během tohu roku nahrávalo a které vyšlo o rok později. Album je textově i hudebně velice odvážné. Oproti v podstatě líbivě přístupné předchozí nahrávce, bestofce Národ psích vojáků vydané taktéž v roce 1996, je tohle krok úplně jinam… Filip netradičně nehraje na klavír, ale na syntezátor, který je temný a ponurý – přesto se občas objeví nějaká klasicistní kudrlinka. Na celém albu nezazní saxofon. Filip nezpívá, pouze deklamuje. Textově je album nejednoznačně symbolistní, temně fantaskní a zvláště pozoruhodné. Když se Filipa jeden publicista ptal, čeho jsou ty Hořící holubi metaforou, odpověděl jen: To by bylo na dlouhý vysvětlování. Celé album je možné vnímat i jako jednu rozsáhlou hudební kompozici… Album připomíná již zmiňované Baroko v Čechách nebo skladby undergroundové kapely DG 307. Je poměrně přehlížené. Podle mě neprávem.

V rozhovoru pro Lidové noviny řekl:

Poslední rok mého pití byl šílený, plno lidí kolem mi radilo a snažilo se mě zastavit, ale to mně nepomohlo. Věděl jsem, že se někam řítím a že to skončí špatně, ale bylo mi to jedno. U mě tím pohlavkem byla má nemoc, a to jsem určitě potřeboval.

Následující rok přišel ten nevyhnutelný pohlavek – nemocná slinivka, jejíž polovinu museli lékaři Filipovi odoperovat. Filip v nemocnici skoro zemřel. Po operaci v roce 1997 končí jedna éra „romantického alkoholika“ (existuje horší klišé?) a zakrvácené piáno střídají knihy o Mozartovi. 

Z Filipa se stal zralý muž. Komponuje scénickou a varhanní hudbu. Pije čaj a kouří dýmku. Má neustále nasazená sluchátka, poslouchá Mozarta – jeho největší životní inspiraci. Překladá z francouzštiny, nejčastěji libreta k operám.

Věděl jsem, že po té operaci, až začnu zase jezdit s kapelou, k nějakým změnám publika dojde. Zůstali lidi, kteří chtějí v první řadě vnímat naši hudbu. Odpadli ti, co na naše koncerty chodili jak na býčí zápasy. Jednou jsme hráli na Slovensku a po koncertě jsem si přisedl s fajfkou a s čajem k takovým mladým klukům ke stolu. Oni na to tak koukali a říkali: „Pán Topol, vy nie ste žiadny rocker..." a já jsem s úsměvem říkal: „To jsem teda asi nikdy nebyl..." Jasně že čas od času přijde nějaká nalitá máňa a říká: „Tenhle koncert stál za hovno, dřív to bylo lepší, když jsi hrál úplně ožralej..." Ale co na to říct? Mně se hraje mnohem líp. A je skvělé, když jiní zase řeknou, že moje nepití sledují a že jim to dává sílu." 

Filip, který se dříve potřeboval z pocitů vyřvat, teď místo toho vstřebává svět kolem sebe. Na konci 90. let opouští kapelu saxofonista Jiří Jelínek, Filip vydává další sólové album Střepy. Z Psích vojáků se stává trio. Do roku 2003 vydají ještě čtyři alba. K tomu Filip jedno sólové, na kterém se nacházejí starší písně Psích vojáku v orchestrální úpravě. Filipovi vychází několik knih (např. Karla Klenotníka cesta na Korsiku nebo Zápisky milencovy). Poslední album Psích vojáků se jmenuje Těžko říct. Poslechněte si stejnojmennou píseň, která je jednou z mých nejoblíběnějších:

Mezi lety 2003 a 2013 vydatně koncertuje. Psí vojáci a Filip Topol jsou již žijícími legendy, i když to je poněkud neuchopitelné označení. Objevují se v televizi, v rádiu, v novinách… A jak pokračovala Filipova absitnence? Pravda je taková, že Filip vydržel bez pití asi pět let, načež začal opět pít. Jeho přítel Antonín Kocábek vzpomíná:

Abstinovat vydržel několik let. A pak jsem ho jednou potkal – v zákulisí malého, ale skvělého festivalu Litoměřický Kořen, kde s kapelou hrávali opakovaně a vždy s velkým úspěchem. Už jsme se v té době od vidění znali, zdravili se a občas prohodili pár vět. Vypadal dost zbědovaně a bylo jasné, že s nepitím je amen. Následný koncert byl dost špatný. Po něm jsem s ním a dalšími muzikanty seděl ve stanu za pódiem. Smutně vyprávěl o tom, jak to prostě nejde, hrát rockovou muziku a nepít. A jak má dilema, zda se ničit pitím, a nebo mít deprese toho, který se dobrovolně vyděďuje. A jak mu kdesi na Moravě pořád někdo vnucoval „panáka" a když ho odmítl, dotyčný odešel s naštvaným výrazem a slovy „No jo, namyšlenej Pražák, má nos nahoru…" Když o tom všem tehdy mluvil, vypadal neskonale smutně. 

Filipa čím dál častěji trápily zdravotní problémy. V letech 2011 a 2012 Psí vojáci dokonce přestali koncertovat. Filip Topol zemřel předčasně 19. června 2013. V den, kdy měl křtít nově vydanou knihu jeho povídek z poloviny 80. let Jako pes. Bylo mu 48 let. Poslední koncert odehrál týden před svou smrtí v Amsterdamu.

Na jeho pohřbu se objevili např. Alexandr Vondra nebo Karel  Schwarzenberg. Je pohřben na pražských Olšanech. Se smrtí Filipa Topola skončilo i působení Psích vojáků.

Pokud vás zaujal Filip Topol a Psí vojáci, podívejte se na dokument Takovej barevnej vocas letící komenty nebo si přehrajte nějaký rozhovor s Filipem, najdete je i na You Tube. A pokud vám psí hudba a romanticky rozervaná osobnost Filipa Topola nic neříká, nevadí, snad se trefím v dalším článku. Budu se na vás těšit.