Nedory, v těle je tma! Přepadnul vás už někdy ten pocit? Teď nemám na mysli vaše všední depky, kterýma si čas od času projde nevyhnutelně každý z nás. Myslím tím čas, kdy se celý váš vnitřek noří ve tmě, která je slizká a hustá jako tér; v bažině dní, která vás obklopuje a polyká, svírá vás a vy se nemůžete nedechnout, není čeho se chytit a s každým cuknutím jste v ní o kus hlouběji. Nebo naopak. Pocit tichého šílenství a neklidu, kdy to ve vás řve a hvízdá, jenže vy jste tak sevření, že nevydáte ani hlásku, jen v křeči čekáte, až někdo přijde a rozkopne ty dveře. Jak z toho ven? Můžete si vybrat. Někdo se snaží svoji tmu a šílenství pojmenovat a rvát se s nimi. Někdo to neunese a vzdá se, spolkne ho to – třeba se pověsí na vlastním pásku nebo vychlemstá jed z kabinetu chemie.
Již jsem publikoval článek, ve kterém jsem se zabýval otázkou, proč se většině z nás, když se řekne sousloví povinná četba, dělá špatně. Doporučoval jsem v něm také několik autorů, o kterých si myslím, že jsou vhodnými kandidáty do seznamu povinné četby (tím samozřejmě myslím na naší škole, na normálních školách už jsou jeho běžnou součástí), protože mimo nesporné kvality, které obsahuje jejich literární dílo, jsou zmínění autoři i jinak čtenářsky přitažliví (článek si můžete přečíst zde). Chci se k literatuře vrátit i v následujících článcích, proto jsem přemýšlel, jak je zpracovat, abyste byli s to je dočíst a aby vám zkusily otevřít cestu k zajímavým autorům, protože vím, že většina z vás nečte. Pro obyčejného čtenáře je mnohdy život spisovatele zajímavější než jeho knihy. Přirozeně. Často je to na škodu, ale zvláště pokud je autorův život obestřen legendami a nejrůznějšími mýty, dílo samotné jde stranou… Svý o tom ví takový Baudelaire, Rimbaud nebo Verlaine, Poe, Trakl, Jesenin nebo beat generation – jenže o nich jste slyšeli možná i vy, takže mi dáte za pravdu, že kdybych o nich psal, opakoval bych jenom to, co bylo už stokrát napsáno. To nechci, proto v následujících týdnech vyjde čtveřice článků souhrně pojmenových TMA A ŠÍLENSTVÍ. Představím vám v nich stručně čtyři autory, které (pokud se o literaturu vysloveně nezajímáte) určitě nebudete znát. Jejich jména totiž nejsou součástní standardního kánonu, jsou okrajem a odlehlou periferií literatury, kterou nám ve škole předkládají, zkrátka jsou štvanci – dílem i životem. Proč TMA? Protože jejich život je většinou zahalen tmavou mlhou tajemství a jejich knihy se zapomenutě povalují v temný a zvlhlých zákoutí dvorů, sklepů a půd (i když si to jejich dílo jistě nezaslouží). Proč ŠÍLENSTVÍ? Častečně jsem odpověděl v úvodu. Protože přes jejich nekontrolovatelný a často sebedestruktivní styl života, přes všechny noci a dny prořvané v bezútešném blouznění, dokázali žít a rvát se, s zimničně chvějící se touhou po svobodě dokázali vnímat a psát, dokázali svoje démony přetavit v dechberoucí umění – a pak většinou spáchali sebevraždu. Tmu a šílenství od sebe často nelze oddělit.
V prvním článku vám představím básníka a kolážistu Karla Šebka, skutečného českého prokletého básníka (jakkoliv tenhle termín nemám rád, protože nám prozrazuje jenom cosi zkratkovitého o životě autora.) Jeho životní příběh zní neuvěřitelně, jednou větou by se dal popsat asi následovně: Když netrávil čas po blázincích, psal, fetoval a pokoušel se zabít.
Život je choroba, kterou je nutné přežít
Karel Šebek se narodil jako Karel Štětka v roce 1941. Jeho otec, krátce po Karlově narození (některé zdroje říkájí po maturitě), nechal celou rodinu (údajně kvůli posměchu okolí) přejmenovat na Šebkovi. Dětství a mládí asi nic moc. Sám Šebek si na něj v rozhovoru pro časopis Vokno (1995) zavzpomínal : „Fotr tak nadával matce do kurev, že jsem si v půl třetí ráno vzal žiletku a podřízl jsem si krk“. Sebevražedné sklony ho pak pronásledovaly po zbytek života.
Báseň-kotleta Zcela oddán zlaté oprátce své příští slávy má slova se budou třpytit na obloze když se odtamtud přemístí hvězdy do mé postele a na jejich místo vylezou stejně velké krysy v jejichž zorničkách sleduji sebe a svět můj strach abych nezakopnul a nespolknul knedlík básně takže by mé vesmírné snažení bylo zbytečné les lásky k tučným dámám a hovězímu les jímž neprojdu aniž bych nebyl nabodnut na ostny tvých prsů obryně která se zvětšuješ když píšu jak pokrývám papír plísní textu kdyby to tak byl chutný sýr jímž bychom si nacpali břicha cigareta v mé ruce uhasíná s blížícím se večerem další noc v blázinci mých veršů rozbitý nos noci když jsi mě chtěla políbit a narazila jsi na sochu býka s nímž se utkávám ve svých slovech jinak kromě pozorování pavouků neprovozuji nic tudíž tučně přispívám k budování republiky a zaplnění vlastních kalhot tyto dva pojmy jsou neoddělitelné jako já a ty jako strašný žrout a strašidelná báseň-kotleta
Literaturu miloval od dětství, možná pro něj byla únikem z reality, své vlastní texty psal od puberty. Není divu, jeho strýcem totiž byl spisovatel Jaroslav Havlíček (Petrolejové lampy) a jeho bratrancem surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček. Ten na jeho osobnost i poetiku měl (až do své smrti v roce 1969) obrovský vliv – mimo jiné ho seznámil s dílem světových surrealistů (Breton, Éluard, Péret, Tzara), které Šebek s nadšením četl a později přepisoval na stroji. Po maturitě nastoupil jako sanitář do psychiatrické léčebny. Inspiračním zdrojem se pro něho stalo myšlení a imaginace schizofreniků i jinak duševně nemocných lidí, o kterém tvrdil (jako většina surrealistů), že je velmi blízké psaní a poezii. Být vnějším pozorovatelem ale Šebka nebavilo, potřeboval vše zažít na vlastní kůži, stát se svobodným a nezávislým…
Z kraje 60. let tak začal vydatně experimentovat s různými léky a drogami, které na něj neměly zrovna pozitivní účinky, protože se pokusil o další sebevraždu a z ošetřovatele se proměnil v pacienta. Od této doby to s ním bylo jak na houpačce – v 60. letech se prostřednictvím svého bratrancem seznamuje s Vratislavem Effenbergerem (surrealistický básník) a pražskou Surrealistickou skupinou; v rámci terapie experimentuje s LSD; v roce 1969, kdy jeho bratranec předčasně umírá, se jeho psychický stav rapidně zhoršuje a jeho život se přeměňuje v jednu velkou úzkostnou toxickou psychózu; bydlí po léčebnách; každý den doslova chrlí desítky básní, které rozesíla svým přátelům; pokouší se o další sebevraždy (dohromady těch pokusů mělo být přes 30!); jednou nohou je v blázinci a druhou v kriminále; tvoří koláže; dál na sobě zkouší účinky nejrůznějších drog; bydlí po bytech svých přátel, kteří mu neustále půjčují peníze nebo darují oblečení; z bytů se zase vrací do blázinců; neunavně píše další texty (jeho přátelé vzpomínají, že při sobě nosil několik objemných tašek, které byly naplněny pouze jeho básněmi) a tak dál, pořád dokola. Až na doraz, chození po hraně žiletky. Jak řekl sám Šebek: Život je choroba, kterou je nutné přežít. A konec jeho života? Nevíme. Od roku 1995 ho nikdo neviděl, prohlášen za mrtvého ale nikdy nebyl, zkrátka zmizel. Říkáte si ,,Chm, tak ten byl fakt prokletej“.
Ale v čem spočívá Šebkovo prokletí? Odhlédneme-li od faktu, že Šebek k němu měl určité psychologické predispozice (rodina a jeho dlouholetý duševní stav), povrchní interpretace by mohla být taková, že Šebek, jako skutečný enfant terrible a vzácný básník, byl dobovými okolnostmi vyštván na okraj společnosti a literatury. Neměl na výběr, musel se stát vyvrhelem a psancem, jeho prokletí bylo podmíněno jeho dobou. Taková interpretace spolíhá na to, že společenská kletba stíhá toho, kdo se odtrhe od průměru a společenské užitkovosti, kdo jako génius přečnívá průměrné lidi. Ovšem z historie známe případy, kdy i takoví géniové byli společensky vážení ( např. Goethe); jenže tito géniové se společnosti přizpůsobovali a svým dílem jí přímo sloužili. Typus prokletého básníka a rozervance se hromadně objevil někdy s romantismem (Shelley, Byron nebo náš Mácha), kdy autoři ke své tvorbě potřebovali (a vyhledávali) napětí a rozpor se společností. Prokletí básníka tedy vzniká spolu s měšťáckou společností, která je povrchní, sobecká a materialistická. Protože nežejime ve staré době; v době, kdy byl básník skutečně váženou národní postavou; ale v době, kdy naše společnost propadla konzumu a tím naprosto zesprosťačela, básníci (obecně literatura a zvláště poezie) jsou na okraji zájmu a stávají se z nich nechtění (tedy prokletí). V dnešní společnosti, která je roztříštěna a neustále v ní probíhá boj o život, moderní básník cítí, že svým dílem k jejímu rozvratu a rozštípenosti jenom přispívá. Prokletost moderního básníka má tak mnohem hlubší sociologické kořeny a dokud se nezmění uspořádání naší měšťácké a konzumní společnosti (a to se jen tak nezmění, protože to není problém jenom naší kapitalistické a postmoderní doby), básník bude prokletý v každé době. (Pokud vás tato tematika zajímá, tak doporučuji krátkou studii F.X. Šaldy Několik ,,Prokletých básníků“ čili příspěvek k tématu: Básník a společnost.)
Večer Karlu Šebkovi Orazítkoval jsem si Šebka na papír jako se píše báseň ledviny rtů masakr očí ruce břitvy žiletka veliká jako já razítko žiletky zaříznuté do žiletky jako se objímají dva novomanželé má budoucí manželka už tisíc let stojí na místě kde stála noční Praha a teď tam stojí náhle netopýr a manželku Prahu netopýra rozedírá déšť čím dál ostřejšími drápy do čím dál ostřejších obrysů za okny padá Praha jako záclona podzimu za létem nebo ryba za velrybou ve dni kdy jsem dosud nezvracel ani v duchu protože šebek voyer s klíčovými dírkami místo očí dívám se na ženu která se mění v atomovou bombu svět se svléká do neviditelna a tam kde dřív zářilo slunce dohasíná cigareta v mojí ruce drobounký ostrov žihadla ještě menší včely která letí zpátky za dětství až daleko za ostnaté dráty mých víček
Několik poznámek k poetice Karla Šebka
Stručně jsme si popsali Šebkův život a rozebrali jeho ,,prokletí“. Právě to, že strávil celý svůj život v roli totálního outsidera, podmiňovalo absolutní svobodu a nezávislost jeho tvorby, hranice mezi Šebkovou poezií a Šebkovým životem jsou na mnoha místech neznatelné a život s dílem se vzájemně prolínají. Sám napsal:
...nikdy neopustím tento papír kde jedině dovedu nějak žít a mít o něčem jasno.
Pevné jádro jeho tvorby tvoří básně ze začátku 60. let do poloviny 70. let. Šebkovy básně z 60. let jsou poznamenány hlavě vlivem Zbyňka Havlíčka a metodami surrealismu ( např. metoda automatického psaní, volné řazení asociací nebo již zmíněné pozorování duševně chorých). V dalších letech se postupně vymanil z literární stylizace a nalezl vlastní poetiku, ta je zakotvena mezi lyrismem a černým humorem. Jejím základem je deníkový záznam, pseudopopis každodenních věcí a stavů, který je však neustále zpochybňován snovou imaginací a iracionalitou, rozvracející právě pevný řád dějů a předmětů.
Je vítr Tvé vlasy vlají jako pirátská vlajka den odezněl jako zvon je čas loupit nevinná srdce dívek a duhu nad nimi je čas se vrátit do nekonečna pekla které nikdy neodezní obrovská matčina ústa a draví ptáci kteří z nich vylétají aby mi vyklovali vnitřnosti mně železnému rytíři který vyhrál bitvu nad lučním koníkem a vším co se mi postavilo do cesty písečné přesypy hrady z kostek Tvůj dech mne smetává z těchto míst do kraje kde si děti hrají se lvy a kde lze políbit žraloka máš tolik jmen a přece jsi bezejmenná znám Tě líp než zimu která přichází jsi skrytá ve vločkách které mi roztávají na dlani když se objevíš slepí prohlédnou a vidomí oslepnou a pak je pořád tma
Poezie se pro Šebka stává autoterapií; zřetelně z jeho textů vystupuje téma úzkosti ve vztahu ke světu a k sobě samému. Výrazem úzkosti jsou rovněž vyhraněná ironie a sarkasmus, jejichž prostřednictvím však směřuje i k destrukci vlastního já a k popření jakýchkoli pozitivních hodnot ( permanentní součástí Šebkovy poezie se stávají nože, jehly, sekery, pistole, pušky, minomety, bomby atd.). Třebaže sarkasmu není ušetřen ani vztah k milované bytosti, tento cit představuje básníkovi částečné útočiště.
Karel Šebek Evě Válkové Jak víly noc Jak nekonečná nádraží Hrobu vlak Odcházíš Odcházím Jinam Než zní prokletý déšť tohoto světa Na dlani piha ďábla Čertovo znamení Mám Nedám ti sbohem Ani polibek Ani se nesetkáme Odejdi po sněžných cestách Po posvátné římse Prosím tě odejdi zůstaň odejdi navždy
V textech z 90. let se jeho vlastní „já“ schizofrenně rozpadá do mnoha subjektů, staví se proti realitě, ale i samo proti sobě, a jediný způsob vyjádření nachází v sebedestruktivním gestu. A protože motivy (auto)destrukce, jak už jsem napsal výše, jsou typické pro celou Šebkovou poetiku, můžeme to vnímat jako převládnutí dílčích motivů a vyvrcholení celé autorovy poetiky – jak víte, za krátko se po něm slehla zem.
Byl to magor, že jo. Cílem článku bylo lehce načrtnout život a dílo Karla Šebka, poukázat na některé atributy, které ho spojují s dalšími autory, jimiž se budu zabývat příšte, a otevřít vám cestu k neobyčejně originálnímu a svébytnému autorovi. Vím, že surrealistické texty se zdají nesrozumitelné a složité, ale zkuste to s ním, popřípadně s Havlíčkem nebo Effenbergerem, kteří Šebka v některých ohledech převyšují a surrealistickou poetiku dovedli k dokonalosti. Znali jste Šebka? Dejte mi vědět, jestli vás víc zaujal jeho život nebo jeho dílo… anebo voboje.
Nejnovější komentáře