Někdo to neunese a vzdá se, spolkne ho to – třeba se pověsí na vlastním pásku nebo vychlemstá jed z kabinetu chemie. Tak končí nadpis prvního článku ze série TMA A ŠÍLENSTVÍ. Poslední část zní možná trochu nepatřičně, vždyť kdo by, proboha, páchal sebevraždu ve škole? Vzlášť pro nás… Jako poslední ve svým životě určitě nechci vidět zdi naší školy, a vůbec – my ani žádný kabinet chemie nemáme. Nicméně touto větou jsem náražel právě na dnešního autora, který vlastní rukou odešel z našeho světa v pouhých sedmnácti letech. Na jednu stranu byl velmi citlivým básníkem s předčasne vyspělou a křehkou poetikou, na stranu druhou obyčejným studentem střední školy, úlně stejným jako jste vy.
,,Mládež zahrnuje děti ve věku do patnácti let a mladistvé ve věku od patnácti do osmnácti let. Mladí zažívají v tomto období různé kritické situace a jsou citliví a náchylní k negativním vlivům okolí.“ Suchá a plytká definice… Skoro jako kdybych slyšel svoji učitelku pedagogiky. Mládí. Věk, kdy se nám otevírají dosud nepoznané a rozbouřené obzory plné šťastných a rozkošných chvil, kterými přetéká každá trochu citlivější duše; věk, kdy jsme rozkročeni mezi světem pomalu zanikajícího dětsví a sterilním světem dospělých; věk nabývání nových vědomostí a zkušeností; věk, ve kterém se formuje naše osobnost, tak jako se z chladnoucího vosku formují svíce; věk jarních a letmých lásek a polibků a dotyků a objetí a přivinutí etc. Zkrátka mladost – radost. Jenže, kde přebývá radost, tam se později objeví i nechuť, neklid nebo letargie, lítost, stesk, samota, smutek – různý obranný reakce, tj. přetvářka a pozérství (zdravím M.) – holt celková citová labilita, která ve vás zapouští kořeny, ty se proplétají a postupně pohltí celou vaši bytost… To ústí v další smutek a lítost, pořád dokola. Ve chvíli, kdy vás tyhle pocity začnou svírat a ždímat z vás – jako ze špinavýho hadru – poslední záblesky alespoň drobnýho štěstíčka (nesnáším deminutiva), taková ta nedoryovská požíračka duší, máte několik možností. Můžete zatáhnout za ruční brzdu a vyskočit z toho rozjetýho rychlíku… Jenže, když skáčete z rozjetýho rychlíku, patrně vás dopadnutí na tvrdou zem zabije. Taky můžete sedět a čekat – čekat až se to ve vás nahromadí a celý to bouchne. Nic moc. Můžete se křečovitě smát absurditě vlastního života – pokud zvolíte tenhle postup, ostatní vás budou mít za idiota, což pro ty, kterým ještě záleží na názorech ostatních, znamená jenom další ždímání. Ale jak řekl nějakej Jaroslav Hašek: Jediným způsobem, jak být na tomhle světě volným, je stát se idiotem. Nícméně vhodná je ještě jedna varianta: postupná ventilace veškeré hořkosti. To vypadá asi následovně – začnete tvořit a přetvářet všechny nechtěné pocity v podnětné impulsy a impulsivní podněty, to z vás (alespoň na chvíli) vytrhne kořeny letargie. Proč tenhle monolog? Protože slouží jako můstek k dnešnímu autorovi.
Ladislav Landa napsal všechny svoje básně mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Je z nich patrné, že Landa byl člověk, který svojí vyspělostí několikanásobně převyšoval své vrstevníky. Oplývají pocitem smutku, baladičností, tklivostí a pocitem zmíněné výjimečnosti. Protože všechny básně napsal přibližně ve vašem věku, myslím si, že jeho poetika a témata, kterým se ve svých verších věnuje, vám budou blízká a jeho pocitům budete rozumět.
Malá slabost v kolenou
Ladislav Landa se narodil 25. 2. 1948, tedy v den, kdy u nás vrcholily komunistické snahy o převzetí politické moci. Dnes jsou tyto události vnímány jako přechod od demokracie k totalitě, která u nás trvala dlouhých čtyřicet let. Právě motiv touhy po svobodném životě se často objevuje v Landových textech (což samozřejmě souvisí i s tím, v jakém věku je psal).
Malá slabost v kolenou a tichá bolest v obou očích Snad si na mne vzpomenou
Byl studentem vinohradského gymnázia. Hned v prvním ročníku spolu se svými spolužáky založil školní časopis, který pod vlivem Petra Chelčického, jenž jim prý imponoval svým radikalismem k autoritám, pojmenovali Sieť viery pravé. Publikoval v nich svoje básně, které vyčnívaly nad vším ostatním, co se v časopise objevilo. Vůbec první, kterou nechal otisknout, zněla:
Jan Hus zdechl jako pes zatímco hokynář odnaproti stále víc mládne. Chtěli to mnozí někam dotáhnout a skončili u rumařů.
Zakrátko se seznámil s mladými básníky seskupenými kolem časopisu Divoké víno. Svými básněmi je velice zaujal. Později mu v Divokém víně pravidelně vycházely verše. Od dětství se zajímal o literaturu, divadlo a operu. Chtěl psát divadelní hry, obdivoval Voskovce, Wericha a Ježka. Jeho starší sestra Eva ho seznámila s dramatikem Josefem Topolem, jemuž se Landovy básně líbily. Dva roky se učil japonsky. Ale nebyl pouze intelektuál… Věnoval se sportu, závodně hrál basketbal. Pár týdnů před svou smrtí při jednom večeru poezie v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) se potkal s americkým beatnickým básníkem Allenem Ginsbergem (ten byl za nějaký čas z ČSSR vyhoštěn). Byl velmi citlivý a plachý, zaroveň ale impulsivní a někdy až prchlivý a vznětlivý. Zkrátka složitá osobnost. Byl velmi zamilovaný do své spolužačky Soni. Na konci května 1965 ho ředitel gymnázia obvinil z krádeže několika knih ze školní knihovny… To bylo nejspíš podnětem ke spáchání sebevraždy. Když se gymnáziem šířila zpráva o wertherovské smrti jejich spolužáka, který byl svým zjevem, ale také svými originálními, provokativními nápady a činy nepřehlédnutelný, nikdo tomu nemohl uvěřit. Ladislav Landa se otrávil na stráni za školou kyanidem, který našel v kabinetu chemie. V dopisu na rozloučenou se omlouvá sestře Evě, že spáchal sebevraždu v noci před její maturitou… Dále píše, že se obával hrozné proměny v brouka – takové z Kafkovy Proměny. Mohl za jeho sebevraždu pocit křivdy v kombinaci s citlivou a prudkou povahou, nebo začínající (dosud nepoznaná) duševní choroba? To už se nejspíše nedovíme.
Sezení Přijíždí Smutek ve svátečním vohozu na nohou přivázaný řinčící prázdný lahve v klopě zandanou zvadlou mimózu a za ním klopýtá se starej dobrej Ahasver Sednou si tady uprostřed mýho pokoje půjčím jim na vodku a oni si smutně přiťuknou Smutně se Smutek rozesmutní - a v tom to je - že sedím s ním a nemůžu se hnout Věčný žid věčný štvanec načechrá si pejzy a makarónsky mluví se mnou - kde ten všude byl řekne že v tom to je than I´m lazy a že jsem darmošlap a že mě odnese divoký času kvil Sedím tu s ním a s hostama který nejsou zvaný a nemám vodvahu je vodsaď vykopnout a když to matka vidí řve Pro Kristovy rány proč zrovna můj syn musí bejt takovej smutnej bloud
Několik poznámek k poetice Ladislava Landy
První otázkou, kterou bychom si měli položit, je: Jak moc můžeme Landu považovat za básníka? Zemřel přece strašně mladý, ve věku, kdy většina básníků teprve se psaním začíná. I když jsou všechny jeho texty v podstatě juvenilie, o kterých obecně platí, že nemají vlastní svébytnou poetiku, ale autor svůj výraz teprve hledá, o spoustě Landových verších můžeme prohlásit, že jsou již vyspělou básnickou výpovědí.
Můj bratr chodil kouřit do stodoly na seno. Odstavil jsem mu žebřík a utekl jsem. Byla noc, bratr se bál. Potichu vyházel cigarety na zem a pak do nich jako do peřin seskočil. Zabil se, šílenec.
Takže si myslím, že o Landovi lze mluvit jako o hotovém a talentovaném básníkovi. Už jsem zmínil, že v jeho poezii je patrný motiv touhy po svobodě a nonkomfortním způsobu života. Možná proto bývá někdy řazen mezi českou vlnu beat generation (např. spolu s Václavem Hrabětem nebo Milanem Kochem). Beatnické témata a motivy se v jeho poezii určitě objevují… Je to pochopitelné, beatnici nálézali pochopení zvláště u mladých lidí, takže jistě měli vliv i na Landovu tvorbu. Sám Landa rád četl Ginsberga nebo Ferlinghettiho. Otázkou ale je, zdali u nás vůbec někdy nějaká literární beatnická generace tvořila, protože působení beatníků je ze své podstaty možné jenom ve společenském a kulturním prostředí U.S.A. Ovšem, jestli chápeme beat generation v širsím významu, a to jako kritiku měšťácké společnosti, nonkomformismus, konfrontaci s klasickou literaturou a obvyklým způsobem života, záznam vlastních zkušeností atd., můžeme poetiku Ladislava Landy označit za částečně beatnickou.
Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí Chce se mi brečet když vidím fotry z továren chrastit bandaskama s bryndou nasedat na kola s čepicí v ksichtě a pak po malý šutratý silnici šlapat domů Stojím vedle škarpy vočurávám trpkou zaprášenou blumu a vy se na mě díváte a myslíte si vandrák a jedete domu ke třem dětem Azorovi prdelatý manželce a čtyřem stěnám Stojím tu vandrák a vy sedíte doma u večeře s lžící v bramboračce a kecáte Dneska povídal vedoucí Představ si to Znalas toho nojo a děti vám rostou pod rukama už jsou skoro na umření Ležím tu v seně vandrák s místní fešandou a vzpomínám na vás jak doma výráte na televizi a potom zívnete a spíte Ráno mě budí mlha a seno v uchu a siréna ve dvě oddrkotá vaši bandasku s hnědým škraloupem a druhej den je zase oddrkotá denně dál a dál Stojím tu vandrák řeknete si ve škarpě s trpkou blumou v puse a ošoupanejma nohama a marně čekám na váš příjezd ač je ráno a vy ne a ne přijet je k zoufání směji se na vás kysele jako angrešt a vy nic ticho bude asi neděle
V básních můžeme vysledovat i stírání hranic mezi literárním dílem a autorovým životem (což ale také souvisí s jeho věkem). Nicméně tento motiv není tak patrný jako u Karla Šebka (zde). V některých Landových básních je tak citelná stylizace do různých lyrických poloh. V některých básních je přítomna i nepřímá kritika tehdejších poměrů v komunistické společnosti, tj. určitá společenská angažovanost, která ho také odlišuje od poetiky Karla Šebka.
Masna Fronta se vleče a je to lepší v zázemí Lidé se hádají pro mizerný žvanec a kouří se jim od huby Paní krájí uzeniny a má prsty krásné a dlouhé jako Liszt Za války rozsekali malé dítě do vuřtů Mleté maso je laciné Lidé se perou o žvanec Paní má prsty stále kratší jak si je okrajuje Zákazník praví Deset deka Paříže. Nakrájet Paní krájí Na konci fronty stojí pomocná stráž VB a nic nenamítá
Bylo by zajímavé sledovat, kam by se Landova poetika posouvala a směřovala. Ve většině jeho verších se odráží, že je psal mladý a citlivý člověk. „Vyhrocené, někdy až epigramaticky jadrné, či naopak ještě chlapecky hořce tklivé verše. Nebo holé výpovědi? Ale pokouší se také o villonovské sloky a daří se mu to. Kde k tomu přišel?“ vybavoval si Josef Topol v Revolver Revue po letech svůj dojem z Láďovy návštěvy.
Sonet Soňa Když jsem měl na krku už smyčku provazu když v kávě jsem měl lžíci arsénu když skákal jsem s šutrem do bazénu a dal bych život třeba pro vázu když naději jsem hledal jen v mázu když plival jsem krev rudou ve hlenu a nevěřil že krizi překlenu tu jsem tě potkal - moji oázu A proto neustále láskou plám když chodím kolem vody sám a proto vzdychám pyšnou šíji kloně A ty jsi mi nejmilejší hlavolam a jak jsem řekl láskou plápolám a mám tě raději než svého koně
Doufám, že vás životní osudy a básně Ladislava Landy zaujaly. Najdete se k němu cestu? Zkusíte to s jeho básněmi? Myslím si, že narozdíl od veršů Karla Šebka, kterému jsem se věnoval v minulém článku, jsou ty Landovy méňě náročné, více emotivní a mají větší možnost promlovat k mladým lidem, kteří se čtením poezie začínají. Líbil se vám článek? Dokázali byste ve svém věku napsat podobné básně? Dejte mi vědět. Budu se na vás těšit u další TMY A ŠÍLENSTVÍ.
Nejnovější komentáře