Tak, jsou tu Vánoce. A cos udělal ty? Těmito slovy začíná slavná Lennonova píseň Happy Xmas. Pokaždé, když je slyším, přemítám nad tím, jestli jsem se v uplynulém roce ke svému okolí choval dobře a zdali jsem udělal alespoň jednu doopravdy užitečnou věc. Položit si tu otázku dnes je na místě více než kdykoliv jindy. Jakými slovy zrekapitulovat letošní uplynulý rok? Kdybych se o to pokoušel, nevyhnul bych se slovům jako zvláštní, frustrující, nečekaný nebo nešťastný. Proto se o to pokoušet nebudu. Na všechno nešťastné a frustrující v tyto dny zapomeňme. Každý z vás ví, co mu rok 2020 dal, v čem jste se posunuli, a naopak, co vám vzal a o co jste přišli. Nechci sklouznout k sentimentu, nemívám to v povaze. Vánoce jsou svátky rodinného štěstí, proto předtím, než budete na Instagram fotit řízek se salátem nebo rozbalování dárků, zamyslete se nad tím, jestli není lepší sdílet radost s rodiči a příbuznými, kteří sedí vedle vás. Kdy jindy, když ne dnes. My si přes vánoční svátky dáme pauzu, společne se uvidíme opět po Novém roce – máme pro vás spoustu nových článků, těšte se. Co závěrem? Věřím, že rok 2021 bude o poznání lepší, a kdyby ne, nevzdávejte se. Jménem celé redakce vám přeji kouzelně prožité Vánoce a senzačně šťastný nový rok.
Zpravodajství
VÁNOCE
Jestliže nejste židé, buddhisti nebo vegani; budete zítra slavit Vánoce, jíst řízek nebo kapra, někteří z vás budou krájet jablko, někteří lít olovo nebo dokonce pouštět lodičky. Po večeři se vydáte k vánočnímu stromku, kde budete rozbalovat dárky. !SPOILER ALERT! Někeří z vás už jsou dospělí, jiní za chvíli budou – ne, dárky opravdu nenosí Ježíšek… naivky. Věříme, že většina z vás zná české vánoční tradice a zvyky. Ale slyšeli jste někdy o tom, jak se Vánoce slaví vedle v Polsku? Nebo v Itálii a Řecku? Rozšiřte si obzory a vrhněte se do odlehčeného článku o vánočních tradicích nejen v Česku! Třeba najdete zbytek váší ztracené vánoční nálady.
Vánoce jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista. Slaví se od 25.prosince do první neděle po 6.lednu. V Česku je za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti. Do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází.
VÁNOČNÍ ZVYKY A TRADICE
K Vánocům se pojí nejrůznější tradice – vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, vánoční cukroví…

století. Na venkově byly stromky menší a ozdobené červenými jablíčky a řetězy. Stromek se odstrojil na Tři krále.







KLEPÁNÍM STŘEVÍCEM NA KURNÍK= Zaklepáním střevícem svobodné dívky na kurník se předpovídalo, zdali se do roka vdá. Pokud na zaklepání reagoval kohout zakokrháním, dívka se vdá, pokud zakdáká slepice, dívka zůstane doma.
Zvyků a tradic je o hodně víc. Podělte se s těmi vašimi v komentáři.
VÁNOCE V NĚKTERÝCH STÁTECH SVĚTA
ANGLIE: V Anglii jsou Vánoce stejné jako ve Francii. Děti 25. prosince po probuzení nacházejí v červených ponožkách dárky od Santa Clause. Celá rodina se pak sejde nad nadívaným krocanem a švestkovým pudinkem.
ITÁLIE: Štědrý večer se slaví jako předvečer narození Páně jen schůzkou s přáteli. Také italské děti dostávají dárky až na první svátek vánoční. Ve srovnání s našimi, jsou italské Vánoce velmi odbyté, nepečou ani cukroví!
NĚMECKO: Ke štědrovečerní večeři jedí párky s bramborovým salátem, ale také mají pečenou husu, kapra nebo zvěřinu. V jižní části Německa rozdává dárky Ježíšek, v severní části Německa Vánoční muž.
IRSKO: V mnoha irských okenech jsou svíčky a rozmanité zelené dekorace. Hlavním chodem štědrovečerní večeře může být opečená šunka, krocan s bramborovou nádivkou nebo tradiční kořeněné maso se zelím.
ŘECKO: Dospělí po dvanácté v noci zapalují oheň na ochranu před skřítky, místo stromků zdobí miniaturní plachetnice.
ŠVÉDSKO: 13.prosince nosí děti jídlo svým rodičům na paměť sv. Lucie, která podle pověsti zachránila ve 4.st. n. l. Švédy před hladomorem.
POLSKO: Štědrý den je dnem přísného půstu, večer se ale podává dvanáct chodů – dvanáct měsíců. Je prostřeno i pro neočekávanou návštěvu.
FINSKO: Dekorace mají především ze slámy. Rodina je pohromadě. Mají bohatou hostinu. Vzpomínají na zesnulé, proto večer navštěvují hřbitov.
DÁNSKO: V Dánsku platí: Čím větší překvapení nad dárkem, tím větší štěstí do budoucna, proto se dárky do předání až úzkostlivě schovávají.

A jak slavíte Vánoce vy? Máte letos vánoční náladu? Jste štastný a plný radosti, nebo chcete jediný: doplazit se na konec tohohle šílenýho roku? My víme… to druhý.
Průvodce Litoměřicemi
Když jsme LItoměřičtí STudenti, rozumí se, že budem psát o Litoměřicích. Menší vánoční speciál, ve kterém vám připomeneme, proč jsou Litoměřice neobyčejným městem. Jste v prváku. Noví lidé, nové zvyky a nové město. To, co z Litoměřic znáte, se vám docela zamlouvá. Chtěli byste je prozkoumat, poznat všechny zapadlý dvorky, temný a romantický zákoutí nebo těsný uličky. Že jich tady je. Jste ve čtvrťáku. Liťák vás prudí, protože v noci tu chcíp pes, můžete max. do Shakeru nebo do Luny. Je na čase podívat se na Litoměřice trochu jinak. Zkuste si s naším průvodcem projít všechna zajímavá a malebná místa v Litoměřicích. Kde sehnat nejchutnější oběd? Kde prodávají nejlepší kafe? Kam si jít zaběhat? Ať už jste v prváku, máte spoustu nadějí a očekávání, nebo jste ve čtvráku a máte tady toho plný zuby, zjistěte, proč jsou Litoměřice jedním z nejhezčích měst na severu Čech.
V Českém středohoří, v Ústeckém kraji u Lovosic a Terezína, na soutoku řek Labe a Ohře, leží na úrodné půdě královské a okresní město Litoměřice. Královským se stalo díky panovníkovi Karlu IV.
Začneme náměstím
Centrum všeho dění, naše krásné Mírové náměstí. Zhruba uprostřed stojí morový sloup, který je obklopený lavičkami a lidmi, co na nich popijí lahváče. Do kašen (Horní a Dolní) děti hází koruny… jiní je zase loví ven.
Vy, Litoměřičáci, si určitě vzpomenete na info-eletrickou mluvící tabuli a na mačkání kódu na veřejné záchody.
Dále stará radnice, dnešní Městské muzeum. V roce 1916 se v důsledku působení spodní vody zřítila střední část stěny, ale věžička zůstala na svém místě.
Naproti muzeu stojí gotický Kostel Všech Svatých (Bílý kostel), v něm se nachází nejstarší dochované zdivo ve městě. Je součástí Dlouhé ulice, která je vystavěná ve stejném poměru délky a šířky jako Václavské náměstí v Praze. Mimochodem vy, co dojíždíte, Dlouhá ulice je ta dlouhá ulice z náměstí, kterou chodíte na ,,dolňák“.
Na náměstí poskytuje ubytování Dům u černého orla, známý mezi litoměřičáky jako Salva Guarda. Jeho hlavní průčelí je zdobené sgrafity s biblickými motivy.

Dál, směrem k Infocentru a městskému úřadu v podloubí, míjíme několik restaurací a kavárniček, které jsou plné sedících lidí, jež na nás nechávají pohled. Zastavíme se u výlohy knihkupectví Jonáš, protože všichni přeci milujeme knížky a čtení, že ano. „Dobře, dobře už jdu.“ Kdybychom šli pořád rovně, narazili bychom na galerii, ale my zahýbáme doprava a jdeme okolo Gurmánie. Restaurace s venkovním posezením. Vaří tam výbornou Tomatovou polévku. Můžu doporučit! (Já taky, pozn. korektora.) Jo a berou tam stravenky.

Dostáváme se k Lidické ulici, kde sídlí lokální pražírna kávy Zoban. Pro kávové labužníky je to litoměřická oáza. Až vás omrzí náš školní automat, tak si tam zajděte. Nejen, že mají výbornou kávu a další speciality, ale také si můžete vzít kávu s sebou do porcelánového hrníčku (který můžete, ale nemusíte vracet) a myslet tím na ekologii!

Po romantickém básníkovi toho zbylo
Každý z Litoměřic zná Máchův příběh, kdy z kopce Radobýl, byv zahleděn na Litoměřice, uviděl z nich stoupat plameny – neváhal a závratnou rychlostí se řítil z kopce do města. Jsou různé verze, ale všechny končí stejně… Máchovou smrtí. Máme po něm pojmenované pitoreskní divadlo, jemně rozbité Máchovy schody a naši užasnou knihovnu.
Mácha pár měsíců v Litoměřicích žil. Jeho ,,světnička“ je (překvapivě) v Máchově ulici – je jedním z turistických cílů.
Jeho dvě litoměřické sochy nás stále hlídají, abychom nezapomněli na to, že literatura je k životu potřebná.
Pro milovníky umění
• Divadlo Karla Hynka Máchy je divadlo plné hudby, nejen dialogů, příběhů a tance.
• Kulturní dům v sobě skrývá jak vážnou kulturní stránku, tak i novodobé festivaly
• Litoměřická Severočeská galerie výtvarného umění vám ukáže výtvarná díla od známých i neznámých autorů.
• Kino Máj. Jeho podlahy pokryté rozsypaným popkornem voní až ven. Jdete okolo výlohy, koukáte se na program fimů nebo se nenápadně upravujete v odrazu.
O Dómském pahorku, povím vám historku (ze vzpomínek obyvatelky)
Jdu domů. Konečně jdu zase domů na Dóm. Procházím skrz Dómské náměstí zády ke katedrále sv. Štěpána a vzpomínám si, jak tu každou neděli lidé tančili na položeném tanečním parketu pod stromy a pan biskup Gross, jim hrál s orchestrem na housle. U kanovnických domků, na tom největším trávníku, blíž u kamínkové cesty, vlastě stávala malá kaplička. A támhle, na trávníku pod stromy, bývala studna. Uvědomila jsem si, že cestou z Mírového náměstí jsem šla okolo domu s obchůdkem, kde prodávala paní Srnková překrásné kroje. Ten dům je strašně maličký, byla jsem v něm jen jednou, ale přeci jsem si na něj vzpomněla. Pamatuju si dřevěné okenice. Na ně si ta paní psala všechno zboží, co nabízí. Přijdu k našemu domu. Je to ten naproti kostelu (biskupská konzistoř). Odemknu a když konečně vyšlapu těch nekonečně mnoho schodů, přijdu do svého pokoje a vykouknu z okna přímo na náměstí. Všímám si snad všech schovek, tajných skrýší a uliček, kde jsme si jako děti hrály. Bylo to hezké dětství.

Trocha přírody …
Střelecký ostrov, kde se už nestřílí, ale sportuje. Lidé tam jezdí na kolech, kolečkových bruslích, skateboardech a děti si tam vybíjí energii hraním na babu nebo lezením po prolézačkách.

Peďákem známý, často navštěvovaný park Václava Havla (rybníčkový park). Studenti se tam schází před odpoledkou a probírají velice „vážná“ témata. Děcka házejí do rybníčků šutry a ryby se jim snaží vyhnout… chudáci. Hmmm, chybí mi tam stromy, mohlo by jich tam být víc.

Ve vyšší nadmořské výšce se nachází Jiráskovy sady. Vy, co jste z Liťáku, pamatujete si ještě starou verzi parku? Ty kůly vzadu, byly jako hradby, po kterých jste určitě taky, jako malí, nachodili kilometry. A ta hnusná obří modrá fontána!

Když půjdete kolem čajovny po levé straně nahoru, tak projdete vilovou čtvrtí. Pořád pokračujete rovně do toho kopce – ten vás zavede na Mostnou horu. Z té je výhled skoro na celé Litoměřice. U restaurace, co tam je, nikdy nevím, zdali je otevřená, nebo ne. Takže se pro jistotu nejdřív koukněte na internet.

A ještě pro zajímavost: pod celým městem jsou podzemní sklepy a chodby (katakomby). Jejich původní délka je odhadována na 24 kilometrů! To jen kdybyste si chtěli udělat delší procházku.
AŤ UŽ JSTE V LIŤÁKU NOVÝ NEBO TU ŽIJETE, DEJTE NÁM DO KOMENTU VĚDĚT, CO MÁTE NA LITOMĚŘICÍCH RÁDI A KAM SE PO ŠKOLE ZAŠÍVÁTE.
REST AT THE END, NOT IN THE MIDDLE
Za měsíc a několik dní uplyne rok od tragické smrti basketbalisty Kobeho Bryanta. Již jsme o něm zveřejnili jeden článek, který napsal náš sportovní reportér @michaelnovotny. Článek si přečetl i Tomáš Bohuslav z 4.D, který je sám basketbalistou a úspěsně hraje za A mužstvo Slavoj BK Litomeřice, dokonce je i členem české basketbalové reprezentace. Tomáš si přečetl celý článek, ale s jeho obsahem nebyl, jako basketbalista, spokojen… článek se mu zkrátka nelíbil. Rozhodl se, že ho doplní a poskytne nám na Kobeho Bryanta komplexnější a osobnější pohled. V příspěvku nám tak popisuje část Kobeho osobního a profesního života, ale nejdůležitější a nejsilnější část je ta, ve které s námi Tomáš sdílí to, jak jeho samotného Kobe ovlivnil a jak mu změnil život. Příspěvek se tak stává osobní zpovědí mladého a nadějného sportovce. My jsme moc rádi, že nám Tomáš napsal. Jsme rádi, že se z Listu stává součást školy a že to berete na vědomí. Kdybyste, podobně jako Tomáš, chtěli doplnit nějaký náš článek, prosím, napište nám, budeme potěšeni. V minulém článku jsme psali, že Kobe Bryant byl hrdinou a idolem pro miliony mladých lidí, že ovlivnil nespočet životů… jak ovlivnil obyčejný život kluka z naší školy?
Jméno „KOBE“, to je jediné, co potřebujete znát. Poprvé jsme o Kobem mohli slyšet, jako o klukovi, který se rozhodl přeskočit vysokou a jít přímo mezi dospělé – do nejvyšší a nejlepší ligy basketbalu na světě. Přišel mezi hráče, kterým bylo průměrně okolo dvacetiosmi let. Kobe se rozhodl, že i přestože mu je pouhých sedmnáct let (nikdo před ním nehrál v sedmnácti letech v NBA), vstoupí do NBA. Nikdy toho rozhodnutí nelitoval. Naopak. Řekl, že to byla ta nejlepší věc, kterou mohl udělat. Vidět vše na vlastní oči a vyzkoušet si to na vlastní kůži. Přeskočil jsem. Byl draftován jako třináctý, před ním byli vybráni slavní hráči jako S.Nash, K. Garnett nebo T. Duncan. Byl vybrán týmem Charlotte Hornets, ale záhy byl vyměněn a šel do Lakers. J. West (nejznámější basketbalista 60.let a hráč podle kterého je logo NBA) v Kobem viděl veliký talent. A také se nemýlil. Hned druhý rok v lize se z něj stal ALL-STAR player a výherce SLAM DUNKU (soutěž ve smečování). O tři roky později se mu podařilo něco, co se předtím podařilo jen málo hráčům (například M. Jordnovi nebo B. Russlovi). Po boku s O´Nealem vybojovali tři tituly v řadě. Zapomněl jsem také říct, že Kobe prohlásil, že hrát na střední škole bylo mnohem těžší, než hrát v NBA, protože v NBA hráli hráči hlavně pro peníze, ne protože by basketbal milovali. Kobe miloval každou část basketbalu. Pro něj to nebyla práce, pro něj to byl sen. Už jako šestiletý kluk snil o tom, že bude hrát v NBA.

V sezóně 2004 se Bryant znovu dostal do výběrů NBA a Lakers vypadli v druhém kole proti San Antonio Spurs. Další sezónu byl Bryant zatčen za sexuální napadení. To zapříčinilo, že promeškal několik zápasů na začátku sezony. V posledním zápase základní části, proti týmu Portland Trail Blazers, Bryant proměnil dva koše v poslední sekundě čtvrtiny, díky němu Lakers vyhráli zápas i titul v Pacifické divizi. V play off se třemi budoucími členy síně slávy. V sezóně 2007-2008 byl zvolen jako MVP (nejužitečnější hráč) a obhájil titul. Asi nejznámější, a pro Kobeho i nejvzácnější titul, je však z roku 2010. Toto finále odehrál se zlomeným prstem. (Ano, odehrál šest zápasů se zlomeným prstem, vy brečíte, když se vám zlomí nehet.)
Kobe je taky znám spoustou neuvěřitelných věcí, které dělal. Například každé ráno vstával ve 4 hodiny ráno a šel trénovat. Každý den! To není, že by si řekl, že v sobotu si přivstane a udělá něco pro své zdraví. Každé ráno vstal ve 4 hodiny. Za den měl okolo pěti až šesti tréninků. I přesto si vždy dokázal udělat čas na svou manželku a čtyři dcery. Pro Kobeho byla únava jen falešná představa jeho mozku. Věděl, co chce a zatím si šel, ať se dělo cokoliv. Jako basketbalový hráč byl fenomenální… jenže on nechtěl být jen sportovec. Rok po ukončení jeho kariéry (2017) napsal báseň, podle níž natočil i film, který tentýž rok vyhrál dokonce Oscara.
Dear Basketball. As a six-year-old boy Deeply in love with you I never saw the end of the tunnel. I only saw myself Running out of one. (... )

Po ukončení kariéry začal předávat zkušenosti dalším. Mladší generaci. Jak sám řekl, jeho myšlení, kdo je nejlepším, se měnilo. V každém životním období se snažil pracovat na něčem jiném, aby nakonec mohl být tím nejlepším. Věděl, co musí a co nesmí. Uměl rozlišit, co je dobré. A dokázal něco, za co mu nejvíce děkuji. Dokázal inspirovat malého obézního kluka, který znal jenom počítačový hry a ledničku. Dokázal ho inspirovat k něčemu velkému. Dokázal s ním pohnout. Ten kluk najednou otevřel oči a začal vnímat, co se děje – že není správné, co dělá a jak se chová. Změnil mu celý pohled na svět. Ukázal mu, že může přemýšlet jinak, než mu říkají učitelé ve škole. Ukázal mu místo, kde může být sám sebou a nemusí řešit, jestli se lidem líbí nebo ne. Vím, že si říkáte: Sakra, vo čem to ten blb mluví? Ten kluk jsem já.
Říkáte si, proč název článku zní „Rest at the end, not in the middle“. Tímto mottem se řídil Kobe celý život. Řekl mu to jeho učitel matematiky na střední. Musím říct, že mě to taky zaujalo a ovlivnilo. Nemám rád, když někdo píše o Kobem a říká jenom, že byl skvělým basketbalistou. On nebyl jen basketbalista! On byl někdo, kdo dokázal neuvěřitelné věci, jak na palubovce, tak mimo ní. Kobe byl psychicky nejsilnější člověk, o kterém jsem kdy slyšel. Nic pro něj , kromě jeho cílů, neexistovalo. Kromě toho, že byl Kobe talentovaný sportovec, měl talent na ovlivňování lidí. I když lidé fandili druhému týmu, dokázal si od nich vysloužit pochvalu nejen za jeho dovednosti, ale také za to, kým byl mimo palubovku. Jako přirozeně sebevědomý typ, inspiroval Kobe miliony lidí po celém světě, a to z různých společenských vrstev.
Vždy, když jsem sledoval Kobeho, tak jsem si říkal, jak přemýšlí, a zjistil jsem, že byl vytrvalý (Stejně jako ostatní iniciátorské typy, byl Kobe divoce vytrvalý a odhodlaný. I když byl velice talentovaný, chtěl růst. To mu nakonec pomohlo stát se jedním z nejúspěšnějších a nejznámějších sportovců na světě. Miloval svou práci – učit se ze svých chyb, aby se mohl zlepšovat v každé oblasti svého života. Když se to pokazilo – bojoval se zraněním nebo čelil kritice, nevyhnul se výzvě. Vždy pokračoval ke svým cílům.), upřímný (Stejně jako mnoho přirozeně sebevědomých a odhodlaných iniciátorů, i Kobe souhlasil s otevřeným sdílením svých názorů a debatami s ostatními. Stál si za svými názory a vyzíval ostatní, aby zpochybňovali jeho názory, tak stejně, jako on zpochybňoval názory ostatních.), ambiciózní (Kobe byl energický, samozvaný „overachiever“. Rád se zaměřoval na velké cíle a pracoval na jejich dosažení. Jako dítě se soustředil na rozvoj talentu v basketbalu, a když odešel z profesionálního hraní, věnoval se dalším out-of-the-box projektům: napsal autobiografii a vytvořil dětský podcast s názvem The Punies, spolu se svou manželkou založil charitu na pomoc mladým lidem v nouzi, napsal oscarový krátký animovaný film s názvem „Dear Basketball“ a mnoho dalšího ﹣ dokonce založil vlastní multimediální společnost Granity Studios, která se specializuje na vytváření a vyprávění originálních příběhů o sportu.), inspirativní (Energetické charisma Kobemu pomohlo spojovat lidi, a to jak na hřišti, tak i mimo něj. Kobmu se dařilo ve světle reflektorů, taky miloval schopnost spojovat lidi. Hodně svého volného času věnoval mentorování mladých lidí prostřednictvím sportu, ať už se jednalo o nadcházející hvězdy NBA, nebo jen o zkušené středoškoláky, kteří měli vášeň pro basketbal. Bylo mu příjemné otevřeně sdílet rady a vyzívat ostatní k tomu, aby rostli. Pokud si myslel, že by někdo mohl být v budoucnu lepší než on, řekl mu to. Ve svém projevu na pamětní bohoslužbě v Kóbe (město v Japonsku) basketbalistka Sabrina Ionescu řekla: „Jeho vize byly pro ostatní vždy větší, než si sám představoval. Jeho vize pro mě byla mnohem větší než moje vlastní vize.“ Když se ostatní lidé cítili, jako by jejich sny byly příliš velké, inspiroval je Kobe, aby odvážněji uvažovali a dosáhli velkých cílů.) a individuální (Snad nejdůležitější vlastností, kterou Kobe vlastnil, byla jeho hrdost na to, že svým pánem. Když začal profesionálně hrát basketbal, nesnášel to, že ho někdo srovnává s ostatními sportovci. Pochopil svůj vlastní potenciál, ocenil své osobní schopnosti a projevil důvěru ve svou jedinečnost, bez ohledu na to do čeho se zrovna pustil. Vystoupil ze své komfortní zóny, aby dosáhl nových cílů, jakými jsou psaní a produkce filmů. I když lidé zpochybňovali jeho volby a kritizovali jeho práci mimo basketbal, Kobe zůstal sebevědomě nezávislý. Ačkoli čelil neúspěchu, usiloval o růst, vypořádal se s kritikou. Kobe Bryant byl sám sebou a prosazoval velikost, což mu nakonec pomohlo stát se skutečnou legendou a inspirací pro miliony lidí po celém světě.)
Vím, že jsem se často opakovaL, ale to bylo proto, aby vám to zůstalo v hlavě! V životě už nechci slyšet od nikoho, když zmíním slovo Kobe, „Joooo to byl ten dobrej basketbalista“. Byl mnohem víc. A zaslouží si, aby ho tak široká veřejnost vnímala.
Jedno jméno, jedna ikona, jeden odkaz = KOBE

Dozvědeli jste se něco nového? Věříme, že ano. Děkujeme Tomášovi za doplnění a za osobní zkušenosti. Do komentářů nám můžete napsat, jaké osobnosti vás za život nejvíce ovlivnili. Rodiče? Sportovci? Hudebníci nebo herci?
ROZHOVOR: Kdo prodává v bufetu
Mekka hladových a žíznivých. Chodíte kolem, chodíte dovnitř a ven… jdete tam kdykoliv, když něco potřebujete. O čem je řeč? Přece o našem bufetu. Nemusíte být zrovna jeho pravidelným návštěvníkem, ale zaručeně jste ho alespoň jednou navštívili. Bufet je taková naše záchrana, najdete v něm totiž všecko, co potřebujete k úspěšnému přežití… od propisek a dámskejch tampónů až po minerálky nebo pečivo. Ale napadlo vás někdy, kdo je ten chlápek, co tam prodává? Jak se k tomu asi dostal? Jak dlouho se tim živí? Nikdy jste nad tím nepřemýšleli a říkáte si: Ne, koho by to, proboha, zajímalo? Nás ano. A vás teď určitě taky. Přinášíme vám rozhovor, ve kterém zjistíte, kdo vám vlastně prodává vaše milovaný kuřecí bagety.
Další ze slíbených retro rozhovorů. Byl červen 2019 a já jsem, společeně s Fandou Šudřichem, měl připravený první vydaní našeho školního časopisu. Tušim, že jsme pro něj vybrali jméno PP – což je zkratka pro Pedagogické právo (ach, jak originální… zlatej List). Měli jsme svolení od ředitelky a chystali jsme se do tiskárny. Jenže pořád tomu něco chybělo… něco zvláštního, jedinečnýho a možná i divnýho. Co ale takhle narychlo? Rozhovor? No dobře, s kým? Opírali jsme se o zeď naproti bufetu. Ta myšlenka udeřila jak blesk. ,,Jó, to je vono!“ zařechtali jsme se. Šli jsme dovnitř. On nám, za neustálýho markování a počítání peněz, protože měl narváno, odpovídal na naše improvizovaný dotazy. Zjistěte, kdo je vlastně ten bufeťák (nepřál si být jmenovanej, tak mu říkejme alespoň takhle). Chtěli jsme vám trochu příblížit život někoho jinýho než učitele… vždyť o těch, vy drbny, víte všecko. O čem jsme si povídali?

Jak dlouho tady pracujete?
Já osobně druhym rokem, předtím jsem tu měl paní prodavačku.
A jak jste se k tomu dostal?
Tak já jsem začínal s večerkou, to už pak ale nešlo. Teď mám jednu kantýnu tady, jednu na gymnáziu, další ve věznici… dá se říct, že sedím na více místech.
Takže vy máte více poboček?
Jo, přesně tak (směje se).
Dá se to stíhat?
Jako, vidíte (smích)… je to těžký.
A báví vás takhle pracovat?
Víceméně jo, člověk je svým pánem, mně to takhle vyhovuje.
Máte nějakou zajímavou historku z práce? Z večerky třeba?
Těch mám. Někdy mě udivovalo, jaký jsou ty lidi blbci. Jediný, co je zajímalo, bylo, když jsem na něco napsal slevu… ale vůbec u toho nákupu nepřemýšleli. Celý máslo stálo asi 32 korun a poloviční asi 25. A mně už to poloviční začalo procházet, tak jsem ho zlevnil na 18. Přišla paní, koupila si dvě poloviční a říká: Tyjo, vy máte máslo ve slevě, to je výborný. Když odešla, tak kamarád, kterýho jsem tam měl na výpomoc říká: Proč si koupila dvě poloviční másla, který jí zítra projdou, když mohla mít celý, který projde až za dlouho, ještě o 4 koruny levněji? Takže asi tak.
Jak dlouho takhle podnikáte?
Hele, asi od roku 2002.
A co jste studoval?
Já mám gympl. Pak jsme měl takový umělecký období, nojo, ale tam mi to nevyšlo. Nakonec jsem se uchytil takhle. Od tý doby tak ňák přežívám (smích).
Budete tady dál, nebo si bálíte kufry?
To je votázka. Někdy mě to unavuje, je to taky práce s lidma, ta je vždycky náročná. Teď v tom červnu už melu z posledního. Má to svý stinný stránky – máte různý vyhlášky, třeba pamlskový a tak. Takže otázkou je, jestli mi vydržej nervy (směje se).
Tak dneska bufeťák. Koho zpovídáme příště? Kuchařku, knihovnici, uklízečku nebo snad školníka. Možná vrátnici? Ne, tu ne, ta plive oheň jak drak. Dejte nám vědět, s kým byste chtěli, abychom po prázdninách natočili rozhovor!
ROZHOVOR: Na chmelnici s pí uč. Polákovou
Tak trochu retro záležitost. Schválně, kolik z vás bylo na chmelu? Blíží se nám Vánoce, každý z nás má svých starostí nad hlavu. I my běháme po nákupácích a sháníme dárky. Vítr kvílí, je zima, celej den se vám chce spát. Máte raděj teplo a slunce? Přenesme se společně na chmelovou brigádu, kde jsem s pí uč. Janou Polákovou rozebíral (v té době) aktuální téma. Pamětníci si zavzpomínaj a ostatní zjistí, jaké učitelské postoje pančelka Poláková zastává
Slunce vysí vysoko na nebi. V hrdle vyschlo a hlava v ohni – naposled jsem pil někdy nadránem… rum. Záda mi, od věčnýho ohejbání se nad řádkem, vržou jak zrezlý panty. V orvaný flanelový košili je ukrutný vedro. V kapse děravejch kalhot zpocenou dlaní svírám poloprázdnou krabičku spartek ,,Kam si zalízt, aby mě nikdo neviděl?“ Tak asi takhle vypadalo moje působení na chmelový brigádě… nojo, pracant jsme nikdy nebyl. Jednou dopoledne, když jsem – jako obvykle – předstíral, že pracuju, mě napadlo, že bych mohl natočit rozhovor do právě vznikajícího školního časopisu, pro který jsme v té době neměli ještě ani jméno, měli jsme jen pár rozhovorů, článků a nadšení. Z té doby se dochovaly jenom tři rozhovory, které postupně zveřejníme. Pro první, který jsme natočili na konci května 2019, jsem si vybral stále se smějící a zářící paní učitelku Polákovou – právě jí maturovala třída, sociální činnost. Téma tak bylo jasný. O čem jsme si povídali?

Jak budete na ty čtyři roky vzpomínat?
Vzpomínat? No tak já už jsem jim to říkala, když jsme se spolu loučili. Ta třída vznikla v druhým ročníku spojením 1. B a 1. C, takže druhej ročník byl takovej těžší. Ale ve třeťáku už to klapalo, no a čtvrťáku se většina snažila, aby zdárně odmaturovala. Je to třída na kterou určitě nezapomenu, protože tam bylo dost starostí, který jsme nakonec společnými silami překonali, zkrátka mi přirostli k srdci.
Bude vám 4.B chybět?
Určitě. Zvykli jsme si na sebe. Všichni dobře věděli, co od nich očekávám, ale taky věděli, kde jsem schopna přivřít oči (směje se). Splnili si, co měli, takže to bylo v pohodě.
Je něco, co vám chybět nebude?
Asi nic, oni byli fakt v pohodě. Tak vždycky jsou momenty, který se musí řešit. Ale to je do jistý míry otázka praxe. Člověk si pak řekne: Jéé, to už jsem řešila v jiný třídě, tak vím jak na to! Když pracuješ s lidma, hodně se toho prolíná, vždycky se ti v hlavě vytvoří nějaký asociace.
V čem byla 4.B výjimečná?
Sociální praxe. Ve škole to hodněkrát dřelo, ale oni si to všechno vynahradili praxí. Hodně učitelů je chválilo, tam šlapali opravdu všichni. V tom nebyl žádný problém, a to jsou praxe u některých průserová záležitost. Ježiš, teď jsem řekla sprostý slovo (smějeme se).
Takže jste s nimi měla dobrý vztah?
Já si myslím, že ano. V druháku se to urovnalo, tam byl problém v tom, že jsem dostala cizí třídu, kterou zaváděl pan učitel Loskot – každý třídní má nastavená jiná pravidla, a já když v prvním ročníku dostanu třídu, popasuju se nimi během prvního měsíce, pak je to v pořádku. Když dostaneš třídu, která je zavedená trochu jinak, může to skřípat. Po studentech chci, aby byli samostatní, nehodlám za ně dělat jejich práci. Oni to pochopili, protože jsou chytrý.
Něměnila byste?
Neměnila. Dopadlo to líp, než jsem doufala.
Co byste jim popřála do budoucna?
Víc životní energie, aby nebyli takový chcíplotiny, to tam napiš přesně takhle (směje se). Hlavně hodně zdraví, taky aby v životě využili zkušenosti ze střední školy, budou se jim hodit.
Chybí vám teplo, slunce a chmelové brigády? Doufáme, že aspoň maličko jsme vám přiblížili vztah paní učitelky k její bývalé třídě. S kým byste chtěli, abychom natočili další rozhovor? Máte nějaké tipy? Napište nám do komentářů!
Nejnovější komentáře