Souhrn toho nejzajímavějšího z naší školy. Pokud vás nezajímá, co se zrovna děje, čtěte dál - máme toho mnohem víc! Jak vypracovat čtenářák? Jak si napsat omluvenku? Jak okecat každý ústní? Pro nás žádný problém! Jen nikomu neříkejte, kde jste k tomu přišli... rozumíme si?

Loučení mi nikdy nešlo, a tak mi, prosím, odpusťe, zdali budu v následujících řádcích sentimentální, osobní nebo zdali se někoho dotknu.

Na jaře roku 2019 mě napadlo, že by bylo skvělé a povzbuzující, kdybychom na naší škole měli vlastní časopis. Později jsem tvrdil, že hlavní důvod, proč jsem List zakládal, byl ten, že mi přišlo líto, že na naší škole je málo mimoškolních zájmových aktivit… Ano, to je pravda. Ovšem v dubnu 2019 jsem myslel především na to, jak bude super, že budu mít kde publikovat své básně a budu si moct říkat básník. Tenkrát to vypadalo spíše na almanach, který by odebíraly hlavně obdivovatelky (mé) poezie. I to je jeden z důvodů, jak jste si určitě všimli, proč v Listu dáváme tolik prostoru článkům o poezii, čtení veršů a vaší poezii, jejíž publikování nás těší. Vraťme se ale zpět do roku 2019. V té době se mi nepodařilo časopis oficiálně zprovoznit z různých důvodů. Jedním z těch hlavních bylo, že jsem v podstatě neměl žádnou představu o tom, jak by takový časopis měl vypadat, jak by měl fungovat a co by mělo být jeho náplní… Tudíž mi nezbývalo nic jiného, než čekat na další školní rok a doufat, že to vyjde v něm.

Na podzim roku 2019 jsem zaznamenal první vylepené pozvánky do školního časopisu. Díky své ješitnosti, nevěděl jsem, kdo pozvánky vyvěsil a proč je vyvěsil bez mé účasti, jsem se rozhodl, že se na vzniku časopisu nebudu podílet. To mě postupem času začalo mrzet. V prosinci jsem se tak přidal k vznikající redakci. Před vánočními prázdninami jsme časopisu vymysleli název a dohodli jsme se, že v novém roce uskutečníme první redakční schůzi, na které se dohodneme, jakou finální podobu bude časopis mít. V lednu jsem byl jmenován šéfredaktorem, z čehož jsem měl velkou radost a byl jsem si vědom odpovědnosti, kterou to s sebou ponese. Na jaře jsme zprovoznili první verzi internetových stránek. Začala vznikat celková koncepce časopisu. Pak přišel březen 2020 a my jsme přestali navštěvovat školu. Po časopisu se na dlouhou dobu slehla zem.

Až v listopadu jsme se rozhodli, že v práci na školním časopisu budeme pokračovat. Za měsíc vznikla aktuální podoba našich stránek, na rychlo se psali články o všem možném a v prosinci jsme konečně mohli List oficiálně zprovoznit. Za sedm měsíců máme na našich stránkách bezmála dvacet tisíc návštěv… Jen si to představte! To už je skoro počet obyvatel, který mají Litoměřice! Publikovali jsme přes sto sedmdesát článků, vydali jsme první oficiální tištěné číslo, spolupracovali jsme s organizací NSO… Myslím si, že na první rok, kdy jsme nedisponovali žádnými financemi, kdy jsme se museli potýkat s různými problémy, ať vnitřními, nebo vnějšími, a kdy se zpočátku zdálo, že časopis ani nevznikne, je to veliký úspěch.

A co List znamená pro mě? Především radost. Dělalo mě šťastným, že jsem se mohl podílet na něčem, co má skutečně cenu, co je smysluplné a co zajímá a baví mnohé z vás. Těšili mě všechny ohlasy, které jsem od vás dostával, všechny diskuse o publikovaných článcích. Ani na vteřinu jsem nepomýšlel na to, že bych se práce šéfredaktora vzdal. I když to mnohokrát znamenalo dát přednost psaní článků, korektuře a úpravě stránek před spánkem nebo zanedbávání školních povinností a později i přípravy k maturitní zkoušce (pst!). Když jsem se šéfredaktorem stal, slíbil jsem, že List povedu svědomitě a nejlépe, jak budu umět, a že z něj udělám skutečný školní časopis. Doufám, že se mi to povedlo a že jsem nezklamal očekávání některých z vás.

Samozřejmě, že to není jenom o mně. Za to, že List do dnešní doby funguje, může především práce celé redakce. Snaha, zájem, tvořivost, schopnost komunikace a spolupráce, to jsou přednosti všech, kteří se během těch sedmi měsíců v redakci vystřídali a kteří se obrovským způsobem podíleli na správném fungování časopisu. Já jsem byl jenom jednou součástkou v celém stroji. Na tomto místě bych vám všem chtěl poděkovat za vaši odvedenou práci, za vaši odvahu a pilnost. Neskutečně si toho vážím a doufám, že vás vytváření časopisu bavilo a že to pro vás bylo užitečnou zkutečností. Obrovské díky patří i Mgr. Jiřímu Klekerovi. On byl tím, kdo na podzim roku 2019 vzkřísil myšlenku na školní časopis a kdo o rok později přišel s návrhem, že bychom v započaté práci měli pokračovat a dovést ji do konce. Jeho přičinění na tom, že časopis funguje, ba dokonce že existuje, je neopomenutelné. Děkuji také vedení školy a paní ředitelce Pavle Matějkové za veškerou podporu a za to, že za námi stáli v každé situaci. Děkuji i všem pedagogům, kteří nám do redakce zasílali své příspěvky a kteří byli ochotni s námi vést spravedlivou a rovnou debatu.

Nicméně jsem se ze strany některých pedagogů setkal i s neuvěřitelným pokrytectvím a bezcharakterností. Když pominu shazování časopisu na základě překlepů a malých chyb v textu jednotlivých článků (zde mi dovolte odcitovat Jaroslava Haška: ,,Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčílením vrhají se na jednotlivá slova“), setkal jsem se s pomluvami členů redakce či s jejich osobním shazováním ve škole. Když jsem se s nimi pokoušel vést dialog, dostalo se mi neupřímné, nebo vůbec žádné odpovědi. Nepozastavoval bych se nad tím, kdyby se takového chování dopouštěli studenti… Ale pedagogové na škole, která vychovává a vzdělává budoucí pracovníky ve školství, jejichž hlavní předností má být schopnost empatie, porozumění a spravedlivé jednání? O to více si važím jednotlivých členů redakce, které od práce na časopisu neodradila ani tato skutečnost.

Zpět k radostnějším věcem. Posledních sedm měsíců pro mě bylo neuvěřitelnou zkušeností, která mi ukázala nové způsoby práce a uvažování, přinesla mi nové vědomosti a znalosti… Ať už to bylo samotné psaní, vymýšlení konceptů, kolektivní práce nebo komunikace v redakci a mimo ni. Redaktorům Listu přeji do dalších let především stále stejné nadšení pro věc, kreativní nápady, hledání nových cest a zakládání nových projektů. Ať vám vaše pracovistost a zodpovědnost vydrží. Držte se a za žádné situace se nenechte odradit od vašich cílů. Vyplatí se to. A ač je mi jasné, že v záplavě všedních školním dní a v pozdějších životních situacích na mne jednou zapomenete, já na vás nikdy.

Váš Alexandr Pech