Co napsat? Zkrátka můj sloupek, moje myšlenky a pocity, každý čtvrtek.

Barbořin sloupek #11

15. 4. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

15.4

(SMS)

Už jsem tady

Haloo

Jsem tuuuu

Ja nevim jakej je tvuj zvonek

Ale mam pocit, že …

Ale jista si nejsem :Ddddd

(Zdravíme se, známe se ze základky a proto spolu mluvíme asi jako, no… )

… A ta kráva, ty vole bych jí jednu vrazila. Já tam ubrečená, celej den má se mnou problém, taková ona prostě je, někoho si vždycky vybere a pak ho dusí, takže mě samozřejmě i vyzkoušela. A nakonec se zeptala, jestli mi ten den zkazila ona, protože jsem byla ubrečená, žejo. A já v tý hlavě, né píčo, zkazila mi ho Sněhurka od sedmi trpaslíků.

(Smějeme se.)

No prostě kráva. To mě mrzí, takový jsou, ale všude… Tak to moje nejhorší věc, která se mi dneska stala? Kámo, já že si půjdu udělat čínskou polívku, že sem líná něco vařit. A víš co se mi stalo, víš – co – se – mi – stalo?! On tam nebyl ten malej pytlík s kořením.

Tos měla jít reklamovat! Měla jsi jít tam, kde jsi to koupila…

V Bille

Měla jsi nakráčet do Billy a říct jim, vy zasraný parchanti, vraťte mi prachy, nemám tam ten pytlíček s kořeníčkem!!

(Umíráme smíchy.)

——-

Občas je děsně těžký, cokoliv. Pro mě je děsně těžký se s někým dlouhodobě bavit, pořád utíkám. Ale čas od času vám zůstanou lidi, který vždycky pomůžou, i když se s nimi roky nebavíte. A můžou vás zachránit od denní rutiny, ve které se už takovou dobu plácáte. Podle mě je strašně důležitý mluvit s lidmi, ať už se s nimi hádat nebo s nimi brečet nebo prostě smát se. Za tu dobu, co žiju jsem zjistila, že není důležitý mít nejlepší kamarádku nebo kamaráda. Je důležitý mít kolem sebe tolik lidí, kolik vy potřebujete. Často mám pocit, že mám tolik odlišnejch kamarádů, kolik mám pocit, že mě je. Tím chci říct, že kamarádi nemusí být dokonalými obrazy, které vy si představujete. Oni jsou pro vás dokonalý právě tehdy, když spolu můžete strávit jen ten dlouhej den. Možná to moc nedává smysl, já nevim. Možná mi ty tofu vajíčka, co teď jim, lezou do hlavy a vyplavuje se mi dobrej pocit v břiše a tím pádem už nevnímám co píšu. Kdo ví, aspoň jste se mnou znovu procítili pytlíčkovou krizi.

Lidi jsou důležitý. (Pointa toho celýho.)

Barbořin sloupek #10

8. 4. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

6. 4.

život

Být tebou tak to řeknu.

Být mnou tak to nerozdejcháš.

Mrzí mě to, já vím, že je to k ničemu.

Respektuji to.

Potřebuju víc.

Už dost, moc to bolí, co mám dělat, mami?

Co mám dělat…

To je holt nevýhoda surovejch osobností.

Hele, když se otevřou okresy myslíš, že se budeme moc vidět a pokecat?

Děkuju.

Mám hroznej hlad.

Já už nemůžu, nemůže, nemůžu!

Rozjebaný klouby.

Zůstala bych venku na pořád.

Sráči, přijď.

Možná si dám další.

Mám na sobě lesnickou bundu a černou čepici.

Barbořin sloupek #9

25. 3. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

19.3.

Psát si takovejhle deník je vlastně něco tak hrozně snadnýho. Jenom blijete slova na papír, občas přidáte myšlenku a vaše práce je hotová. Nebo aspoň já to tak teď vidím. Je mi teď docela dobře. Ležím na gauči, venku sněžopršovití, já má otevřený okno a na stolečku vedle sebe kafe. Řeknu vám takhle hnusný kafe jsem si snad nikdy v životě neuvařila. My doma nejedeme Nescafe a takový ty skleněný srandy, co koupíte v obchodě. Naše rodina je rodina fajnšmekrů. Moje sestra, jako správnej kavární povaleč a taky jako brigádně pracující člověk v kavárně, od nějaký doby, co já si nepamatuju, je na tyhle věci tak trochu víc rodinnej expert. Mamka jako denní závislák se k ní samozřejmě přidala, takže domů kupujeme kávu od Zobana v Liťáku. Nebudu vás zatěžovat procesem, ale pointou je, jak už víme, nedělejte si kafe ve frečpresu, když sotva zvládnete udělat to obyč. Dopadnete pak jako já, že zmrvíte takhle kvalitní kávu, která, když není uvařená ode mě, je jinak delikátní. Jo a proč píšu o kávě, no to kdybych věděla. Ne, právě se učím maturitní otázky na pedagogiku a psychologii . Dneska už mám druhý kafe a teď jsem z toho tak nahajpovaná, nebo možná tak znavená, že píšu takovýhle věci o kafi.

Dnešní poitou asi bude to, že se mi chtělo psát, že mi bylo dobře v tu chvíli a že jsem vám ji chtěla předat. Takovej ten nerušenej klid, kdy v hlavě máte jenom kafe a Komenského. A takovýhle okamžiky jsou vlastně dost výjimečný a k nezaplacení. Dneska bych asi jenom o kafi napsala snad i román.

PS: Kafe u Zobana je top, když není ode mě. Nedoporučuju se na dělání kafe.

23.3.

Mám toho v poslední době nějak tolik, že vlastně nevím, co psát, nebo co by se mělo psát a co byste chtěli číst. Mám pocit, že když vám řeknu o něčem, nebude to bez toho druhého, dávat smysl.

Všimly jste si někdy, že vás menstruační cyklus ovlivňuje? Vnímáte to? Nemyslím tím, že žerete tuny čokolády, bulíte u filmu a takový ty všeobecně říkající se kecy. Myslím ty změny energií uvnitř vás. Jo já vím, moc ezo, bla bla, tak to prostě nečtěte, když se vám nebude chtít. Já sem dřív vždycky měla menstruaci za jednotýdenní proces, který končil slovy, dobrý už jsem zas normální. A i okolí mi to tak říkalo, občas i narážky od ostatních. K čemu chci, ale dojít. Nejprve, pokud cejtíte, že jste nějak víc citlivý než ostatní, že to prostě potřebujete řešit, nebo se snažit pochopit, přečtěte si knihu Rudý měsíc. Dozvíte se, že menstruace není pouze týden, jedná se totiž o menstruační cyklus. Každý týden se ve vás objevují jiné energie a potřebujete dělat něco úplně jiného. Tohle poznání má svoji velkou moc, ale i zodpovědnost.

A teď k tomu druhýmu. Já to po přečtení, odžití určitejch věcí a momentálnímu psychickému rozpoložení cejtim opravdu senzitivně. Momentálně jsem ve fázi kreslení všemožnejch lidí bez vnitřností, ohnutých v nepřirozenejch pozicích, existencí uvnitř černejch kruhů, čtení o nicotě a prázdnotě uvnitř nás. A k tomu se váže i včerejší zkušenost, kdy jsem křídama, určenejma na papír, kreslila uprostřed všedního dne na beton. Prostě jsem si vzala křídy a šla tvořit. Pak se tam za mnou zastavili dva divný týpci, který byli opilí a možná i sjetý. Jeden z nich se mě zeptal, jestli jsem tu kozatou holku kreslila taky. Dostala jsem pochvalu, že je pěkná… Pak jsem teda zdrhala, protože se furt vracel. Asi tím vším chci říct, že cejtit sám sebe a umět všechny ty energie pobrat je něco neskutečnýho. Jenom upozorňuju, je mi 20 a pořád to neumím, a když mi bylo 17, lítala jsem v energiích asi tím stylem. Takže nezoufejte, pokud jste na podobně citlivé vlně jako já, tak vás čeká hrozný peklo v nebi.

(obrázky jsou dole, ale to už asi víte, že jo)

Barbořin sloupek #8

18. 3. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

16. 3.

Světy ve kterejch žijem. Pocity, který máme. Lidi, který vidíme. Opravdu je to všechno tak skutečný?

Občas mě napadne myšlenka, hlavně, když vyjdu ven, že žiju v nějaký velký krabici s nebem. Nevím jestli to někdy cítíte taky, ale venku je tolik energie. Když jsem dneska šla z Billy, koukala jsem na nebe a představila si tu krabici a to nekonečný množství možností, které máme. Představovala jsem si, jak se můžu dotknout toho konce, toho stropu krabice, a jak daleko to asi je. Venku se cítím všudepřítomná. Hudba mě odnáší úplně jinam a pak se zamyslím, že jdu do takový malý krabice, v který je teplo. Že vlastně všichni chodíme do takovejch teplejch krabic. Zamyslela jsem se, kolik takovejch krabic asi existuje.

Možná je to tím vším, že už nic jiného nevídám, než ty samé ulice, stromy a krabice. Pokud to jen trochu půjde, běžte zejtra (nebo až to budete číst) ven, dejte si sluchátka do uší. Pusťte si hudbu, co nejvíc nahlas, čepici na hlavu, nebo jinej kus oblečení, kterej zbožňujete, nazujte si boty a běžte zejtra někam jenom existovat a buďte na chvíli jenom v tom vašem vesmíru. Plnejch krabic, bez toho všeho. Na chvíli zas buďte těmi malými dětmi a pokud jste neměli hezký dětství, tak si jenom představte, že můžete na světě cokoliv. Že když se rozběhnete, doběhnete až tam, kam vás nohy donesou… a ještě dál. Posílám vám to nejvíc vřelé objetí, které jenom přes písmenka dokážu poslat.

17. 3.

Dneska hádka. Telefon neustále zvoní, nepřestává to kvílení drásající všechny přítomné. Všemi přítomnými myslím sebe a občasné, stejně otravně hlučné, kolemjdoucí turisty. Kéž bych se mohla stočit do klubíčka. Tak, abych na chvíli zmizela. Jak mě vysávají jednoduchý kecy, lidi hrající si s mým vesmírem. Já sama sebe, že se jimi nechávám vláčet. Kolik ještě kroků k ničemu? Možná mi poradí ten mrtvej kapr, plácající se v něčem, čemu se u nás říká řeka.

A stejně se budu muset vrátit a vyřešit to. Všechno nevyřešitelný se řeší. Proč? Kvůli minulosti, kvůli patetickému strachu tonoucích. Kvůli neschopnosti vzít zodpovědnost za svoje chování. Jak nesprostě se dá napsat tak sprostý verdikt. Kurva práce.

Barbořin sloupek #7

11. 3. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

7.3.

K čemu jsou na světě lidi? Aby přemýšleli nad takovejhlema hovadinama jako já? Žvejkali mega starej pendrek od vietnamky, která vás považuje skoro za rodinu? Co teď všichni děláte? Proč tam, kde bydlím já, neexistuje stejně nejstejnej člověk jako jsem já? Moc otázek co.

Nějakej konečnej verdikt by to chtělo. Nějaký moudro.

„Ten pendrek byl nakonec docela dobrej.“

9.3.

Extrémy.

Vyšla jsem z baráku směrem k nádraží a venku stáli dva muži AČR. Nedokázala jsem z nich spustit oči. Kdysi dávno tam taky stál jeden, označenej AČR. Kdysi dávno tam čekal na mě.

Jedu řešit svoje extrémy a při tomhle mi došlo, jak moc chci další. Projel mnou pocit nepopsatelný energie, chuti života a přitom šílenství. Jak moc mi chybí světy, který jsem si vytvořila. Jak moc chci prožívat ty nové. Jak moc nevim, co vlastně chci. Jak všechno tohle nedává smysl.

Žít a skoro necítit, jak mocnej a nemocnej zároveň ten pocit je.

9.3. – později toho dne

A pak umím sedět na lavičce venku, nohu přes nohu, v uších Roll Over Beethoven od The Beatles, za zády dětský hřiště, respirátor na obličeji a pod ním úsměv. A uvnitř živo, tak jakobych žila v tý době. Na sobě zvonáče a boty špinavý od posledního útěku.

Žiju tak, až mám pocit, že radostí umřu. Sluníčko svítí z posledních sil a mně se opaluje kousek nohy, která čouhá z boty.

Golden Slumbers mi teď hraje Spotify a já jen koukám, jak probíhající pes utíká za míčkem, jakoby to bylo to jediná, co v životě existuje.

Na světe je toho tolik, co by stálo za to zmínit a popsat, přesto se s Vámi s I Want To Hold Your Hand.

10.3.

Nezáleží vlastně na ničem. Nedonutíte někoho milovat vás, nedokážete ho přesvědčit, aby cítil to, co vy. Nejde to ani ukázat, nejde si vyrvat srdce a říct – koukej, tohle cejtim. Můžeme se proměnit do osob, v nichž máme pocit, že nás takový ostatní budou chtít. Můžeme předstírat, můžeme v životě cokoliv. Ale to jakej svět vidíme my, nevidí nikdo jinej. Můžeme v podstatě milovat kohokoliv, můžeme žít s kýmkoliv. Důležitý je ten pocit. Ta nekonečná energie, která jednou zas skončí. Nejde to ani popsat. Nejde popsat vlastně nic, to je na tom asi to nejkrásnější. Můžete být kýmkoliv, ale když najdete ten svůj pohled a ty svoje prožitky… To Vaše! Tak už vám to nikdo nemůže sebrat. Pak už nezáleží na tom, jestli lítáte v nebi, nebo v pekle. Pak už ani nezáleží, kdo je vedle vás. Protože pokud bude aspoň na jeden okamžik v tom vašem okamžiku s vámi, je to podle mě to nejvíc. Víte, jak už jsem psala. Můžeme po tom druhém chtít pravdu, věrnost a slib, že nás ten druhej bude milovat do konce života, ale to nejvíc, co můžete od druhých získat, jsou okamžiky, kdy vám ukážou svůj svět. Tak se totiž můžete posunout dál. Přeju všem cejtit to, co teď cejtim já. Ten nekonečnej vesmír, kterej tu kolem mě krouží, sice jen na chvíli, na zlomek vteřiny, ale je tu.

Netuším, jestli tohle bude dávat smysl. Možná to někdo pochopí, bude to vidět tak jako já… Možná to právě bude někdo, kdo mi ukáže zas ten svůj svět.

Děkuju.

Barbořin sloupek #6

5. 3. 2021 by Barbora Hieková Leave a Comment

3.3

A pak tam jen tak sedíte v tom nerušeným klidu, když se vám to podaří, uklidnit všechny ty myšlenky a jenom vnímáte zvuky. Slyšíte jak holubice vrkají, jak projíždějící kluci na kole mluví o tom, že si jedou pro kebab. Jak se auta rozjíždějí nebo ujíždějí dál, jak projíždí vlak, jak někdo splachuje záchod, jak se dveře otvírají, aby si někdo došel pro pivo tak jako já. Někdy se necítím sama, i když sama jsem. Všude kolem mě je teď mlha a tma. Je 19:28, takže mám ještě čas. Jakoby se nic nezměnilo a přitom je všechno jinak. Teď mnou i kolem mě proběhlo děsivý ticho, asi jenom na pár minut, ale bylo tu. Možná to byl jenom očekávaný příchod sousedky od nás z baráku, která nás z nevysvětlitelnýho důvodu nezdraví a já ji podezřívám z toho, že i nesnáší, a která se teď vracela z večerní návštěvy větnamců.

Teď pozoruju venčení psa, kterýho potkávám většinou ráno, když venčím toho svýho, akorát teď ho vede holka. Asi by ji přišlo dost divný, kdybych ji řekla „hej asi tvůj frajer, pokud to tvůj frajer je, mě každý ráno zkoukne“. Ach, představte si, že jsem teď venku sama, píšu tohle a sama se rozesmívám.

Já už jsem teď doma v teple. Drbu toho našeho psa, smrdí mu z držky, ale mně to nevadí, protože jemu taky každý ráno nevadí, když mu říkám „dobrý ráno“. Vím, že až jednou umře, pořídím si zlatýho retrívra a budu mu taky říkat „dobrý ráno“. Nebojte, s tím našim psem to takhle máme dohodnutý, je s tím v poho.