Jednou jsem takhle seděla ve třídě, polemizovala o nesmrtelnosti chrousta a o našem školním časopisu. V tu ránu mi jeden z těch hlasů v hlavě řekl: ,,Je načase, aby proběhlo zmrtvýchvstání Barbořina sloupku!“ Tak jsem napsala stvořitelce této rubriky a dostala její požehnání.
Takže… Jmenuju se Bára a přebírám tuhle štafetu proudu myšlení, zaznamenávání věcí z mýho života a budu psát dokud budu na týhle škole. Doufám, že se vám bude Barbořin sloupek stále líbit.
Bára
Říjen
Sotva začal a už aby skončil. Táhne se a přitom utíká rychleji než je zdrávo. Připadá mi, že ve vzduchu lítá jakýsi podivno a nejsem jediná, co ho cití. Všichni jsou roztěkaní, frustrovaní a ve stresu. Prej je to Merkurem, co se otáčí pozpátku. Já si myslím, že je to prostě na hovno období. Každej den je stejnej. Úplně na chlup. ráno se mi nechce vstát, škola je nekonečně dlouhá a nudná, na intru hlášení, ať se Dvořáková dostaví okamžitě na vychovatelnu. Vysprchovat, zapojit nabíječku do zásuvky a spát. A zejtra repete. Pořád dokola, jak křečci v tom blbym běhacim kolečku. Víte, jak celou dobu běhaj, jenom aby se pak prospali. Taky moc nechápu, kam se všichni ženou, jak ti křečci. Zejtra je taky den. A den po zítřku taky. Jenom teda prváci by mohli trochu kopnout do vrtule. Ty než se vyplazej z učebny a najdou další, tak na tý chodbě nechám mládí i se stářím…
Tak zase příští čtvrtek!
Napsat komentář