7.3.
K čemu jsou na světě lidi? Aby přemýšleli nad takovejhlema hovadinama jako já? Žvejkali mega starej pendrek od vietnamky, která vás považuje skoro za rodinu? Co teď všichni děláte? Proč tam, kde bydlím já, neexistuje stejně nejstejnej člověk jako jsem já? Moc otázek co.
Nějakej konečnej verdikt by to chtělo. Nějaký moudro.
„Ten pendrek byl nakonec docela dobrej.“
9.3.
Extrémy.
Vyšla jsem z baráku směrem k nádraží a venku stáli dva muži AČR. Nedokázala jsem z nich spustit oči. Kdysi dávno tam taky stál jeden, označenej AČR. Kdysi dávno tam čekal na mě.
Jedu řešit svoje extrémy a při tomhle mi došlo, jak moc chci další. Projel mnou pocit nepopsatelný energie, chuti života a přitom šílenství. Jak moc mi chybí světy, který jsem si vytvořila. Jak moc chci prožívat ty nové. Jak moc nevim, co vlastně chci. Jak všechno tohle nedává smysl.
Žít a skoro necítit, jak mocnej a nemocnej zároveň ten pocit je.
9.3. – později toho dne
A pak umím sedět na lavičce venku, nohu přes nohu, v uších Roll Over Beethoven od The Beatles, za zády dětský hřiště, respirátor na obličeji a pod ním úsměv. A uvnitř živo, tak jakobych žila v tý době. Na sobě zvonáče a boty špinavý od posledního útěku.
Žiju tak, až mám pocit, že radostí umřu. Sluníčko svítí z posledních sil a mně se opaluje kousek nohy, která čouhá z boty.
Golden Slumbers mi teď hraje Spotify a já jen koukám, jak probíhající pes utíká za míčkem, jakoby to bylo to jediná, co v životě existuje.
Na světe je toho tolik, co by stálo za to zmínit a popsat, přesto se s Vámi s I Want To Hold Your Hand.
10.3.
Nezáleží vlastně na ničem. Nedonutíte někoho milovat vás, nedokážete ho přesvědčit, aby cítil to, co vy. Nejde to ani ukázat, nejde si vyrvat srdce a říct – koukej, tohle cejtim. Můžeme se proměnit do osob, v nichž máme pocit, že nás takový ostatní budou chtít. Můžeme předstírat, můžeme v životě cokoliv. Ale to jakej svět vidíme my, nevidí nikdo jinej. Můžeme v podstatě milovat kohokoliv, můžeme žít s kýmkoliv. Důležitý je ten pocit. Ta nekonečná energie, která jednou zas skončí. Nejde to ani popsat. Nejde popsat vlastně nic, to je na tom asi to nejkrásnější. Můžete být kýmkoliv, ale když najdete ten svůj pohled a ty svoje prožitky… To Vaše! Tak už vám to nikdo nemůže sebrat. Pak už nezáleží na tom, jestli lítáte v nebi, nebo v pekle. Pak už ani nezáleží, kdo je vedle vás. Protože pokud bude aspoň na jeden okamžik v tom vašem okamžiku s vámi, je to podle mě to nejvíc. Víte, jak už jsem psala. Můžeme po tom druhém chtít pravdu, věrnost a slib, že nás ten druhej bude milovat do konce života, ale to nejvíc, co můžete od druhých získat, jsou okamžiky, kdy vám ukážou svůj svět. Tak se totiž můžete posunout dál. Přeju všem cejtit to, co teď cejtim já. Ten nekonečnej vesmír, kterej tu kolem mě krouží, sice jen na chvíli, na zlomek vteřiny, ale je tu.
Netuším, jestli tohle bude dávat smysl. Možná to někdo pochopí, bude to vidět tak jako já… Možná to právě bude někdo, kdo mi ukáže zas ten svůj svět.
Děkuju.
Napsat komentář