21.4.
Tančila bych a pila víno. Vlasy ve větru a držet se za ruce. Tančit dokud se nám nepodlomí nohy a nevyschne v krku. Pak si svléct boty a tančit dokud nevyjde slunce. Při západu slunce spolu sedět jako malej princ a liška. A když tam vedle mě nikdo nebude sedět, nebudu sama, protože se na ten západ slunce se mnou bude koukat dalších tisíc lidí. Motá se mi z toho hlava, jakej krásnej to bude pocit až jednou budu sedět a koukat na západ slunce s botami protančenými, vlasy zacuchanými a čelem zpoceným. Uslyším jen dech a bití srdcí všech, kdo budou koukat se mnou.
Ne vždy můžeme dostat to, co chceme. Ach, jak tahle věta bolí. Jak bych si ji vyrvala ze srdce, z hlavy nebo komukoliv, kdo mi ji řekl. Jak se vzdát? Jak si odpočinout? Jak být rozumnej v tom nejmíň rozumným věku. Někdo říká propadni tomu, jinej oddej se něčemu, co tě baví, další vyřeš to, čtvrtej překonej to, pátej zapomeň, ono to přejde. Co z toho? Co chci já? Co cejtim? Nad čím přemýšlím? Koukám do budoucnosti, spoléhám na zkušenosti, ale chci další? Další cestu zavalenou kamením, nebo již ušlapanou? Je nějaká rovná? Udělaná přímo pro mě?
Růže, sekty. Olivy, jahody. Terče, kopretiny. Nesmysly našich smyslů života. Zbylejch 17% a hudba v uších. Když zafouká, jakoby mě to mělo stáhnout. Odnést dál, když ono si to fouká, kdy chce a kudy chce. Jak se v tom vyznat.
Napsat komentář