temno

21.1.

Sedim uprostřed toho zasranýho bytu. Všude jsou zvuky. Všude jsou otevřený okna, ale já nemůžu dejchat. Už nevím jestli mám ležet, nebo sedět. Přemejšlet, nebo nemyslet. Jít se učit, nebo koukat na seriál. Jakej je rozdíl ve dnech? Co je to spánek? Z posledních dnů si pamatuju jen to probuzení. Jako by to byl opakující se film, ve kterým se budim stále do dalšího dne, ten přežiju a pak si znova pamatuju jenom to probuzení. Ale co je za nim a co před nim? Už nevim.

Vim, že tyhle chvíle mám nechat bejt, že oni přejdou, že to bude dobrý, ale když jste v té chvíli, je to jako nekonečná doba. Je to jako puštěná gramofonová deska, která se sekla, a i když se rozjede, je slyšet jenom kus písně… ,,Přijdu domů a chce se mi spát.“ V téhle písni jde o to, že muž přijde domů a chce něco udělat, ale nemůže nic. Nejde to, chce se mu prostě jenom spát.

Nevím, kam tímhle mířím, co má být východiskem. Nevidim cestu, nevidim řešení, vidim jen… jak tomu říkají dospělý… jenom blbej den.

25.1.

Teď tu sedím a jenom dejchám. To ticho kolem mě je hrozně fajn. Doma není nikdo jen já a náš pes. Venku nádherně svítí sluníčko. Opravdu. Počkejte, jdu otevřít okno. Venku to voní skoro jarem. Mám rozpuštěné vlasy a cítím, jak jenom jsem a jsem klidná. Můžu dýchat.

Číst jenom tenhle kousek. Řekla bych, že ten, kdo to psal, na něčem jede. Slova jako sluníčko, klidná nebo dejchám běžně nepoužívám. Běžně se tak necítím. Chci sdílet, co tomu předcházelo. Ještě než k tomu přejdu, taková otázka a zamyšlení nad tím, proč vlastně takové věci sdílet. Čas od času, někdo koho sleduju na sociálních sítích, pronese něco, co ve mně rezonuje, pamatuju si to a je mi díky tomu líp. Naposled si pamatuji odpověď na otázku – „Jak řešíš svoji váhu?“ odpověděla: „Neřešim, v průběhu měsíce a hlavně před menstruací naberu i čtyři kila, neřešim. ,,Od té doby i já „neřešim“. Pro někoho to můžou být obyčejná slova a pro někoho jiného to můžou být slova, díky kterým se nebude týden před menstruací trestat za to, že snědl čokoládu. Jde o to poslouchat svoje tělo a tu čokoládu si fakt užít. A proto to sdílím i já, protože můžu a protože to třeba bude mít někdo podobně jako já.

Den začal stejně, možná líp než dny před tím. Slunce vycházelo, jablko k snídani, protože němčinářka už na mě blikala z telefonu, že si chce volat, připravenej domácí úkol, kterej jsme nakonec stejně nedělali a sluchátka. Jedna hodina, druhá hodina, pauza deset minut, pokračování, třetí hodina. Pak úkol, úkol, hovor s mamkou, že přijede už teď a já že: doprdele doma to vypadá jako po výbuchu, ona že v klidu, klid, že vystoupí z vlaku dřív a dojde pěšky a já že ok. Konec hovoru, uklízim. Doklizeno, cejtim v sobě tlak, ten kterej dobře znám. Beru psa, čepici, roušku a jdu ven. Snažim se dejchat, ale posraný slunce svítí, moc čerstvýho vzduchu. Tahám psa, aby pohnul. V tyhle chvíle jakoby cesta byla nekonečná. Jdem dál, napětí roste. Uběhne nějakej čas, zas stojim před dveřma, odemykám, vůbec si nepamatuju cestu. Klepou se mi ruce, ten klíč jakoby tam nepasoval, odemykám, derou se mi slzy. Brečim. Brečim proto, protože si nepamatuju cestu, protože mi minulost bere přítomnost, protože nemůžu dejchat. Jdu se vykoupat, i když je odpoledne. Vadí mi světlo, vadí mi všechno. Sprchuju se a brečim. Nejdřív pořád blbě a pak už přestanu analyzovat proč brečim, že bych měla přestat, že bych měla udělat tohle a tamto a jenom brečim. Najednou odchází ten pocit a je mi fajn. Vykoupu se, obleču si, co mi je příjemný a jsem rozhodnuta o tom napsat do Barbořina sloupku.

A zbytek už víte.