Jedna z největších českých malířek, ba dokonce ta úplně největší, Marie Čermínová, která by před pár dny oslavila své 120. narozeniny. I přesto, že ji světově proslulí umělci obdivovali, u nás její památka málem upadla v prach a zapomnění. A proto se vám v dnešním článku pokusím přiblížit její život a dílo.
Život
Marie se narodila roku 1902 do rodiny žijící na pražském předměstí Smíchově. O jejím dospívání není mnoho známo, jen to, že třebaže žila se svojí starší sestrou Zdenou, tak prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá. V 16 letech odešla do továrny na výrobu mýdla. A později vystudovala dekorativní malbu.
Velkým zlomem v jejím životě se stalo celoživotní přátelství s Jindřichem Štyrským, se kterým spolu úzce spolupracovali. Také se společně připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Devětsilu.
Roku 1925 odjeli společně do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – artificialismus (ztotožnění malíře a básníka), který představuje originální alternativu k surrealismu, kubismu a abstrakci. Projevuje zájem o nevědomé psychické procesy a psychoanalýzu.
Byla také členkou Spolku výtvarných umělců Mánes a surrealistické skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda, který jí mimochodem posílal vášnivé dopisy poskvrněné vlastním spermatem. Po návratu z Paříže se v roce 1934 stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR.
Ten-ta-to-yen
Toyen neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, protestovala i proti rodinným, společenským a kulturním autoritám. Popřela tradiční „ženskou roli“ a chodila netradičně, navzdory tehdejším konvencím, oblečená jako muž, ve smokingu a s motýlkem u krku, ostříhaná nakrátko a mluvila o sobě v mužském rodě.
V roce 1922 se vzdala svého dívčího jména. Pseudonym pro ni, podle svého tvrzení, vymyslel přítel Jaroslav Seifert, který jej bezmyšlenkovitě napsal na ubrousek v Národní kavárně.
V době nacistické okupace byl surrealismus považován za zvrhlé umění. Toyen se proto stáhla do ústraní. Je až podivuhodné, že období války přežila téměř bez úhony, vezmeme-li v potaz, že v koupelně své garsonky schovávala básníka židovského původu, Jindřicha Heislera.
Po skončení války na jaře roku 1947 malířka opustila rodnou zem, kvůli předtuše pučícího komunistického režimu. Její kroky směřovaly do srdce umění, do Paříže, kde zůstala již natrvalo. Na svou vlast však nezapomněla, důkazem je cyklus obrazů Pražská domovní znamení.
Zemřela roku 1980, domácí tisk však přešel tuto událost pouhým mlčením.
Dílo
V rané fázi jejího výtvarného působení je znát vliv kubismu, který pod tíhou zážitků z Paříže přešel do poetického naivizujícího stylu.
Obrazy Toyen z období, kdy byl založen artificialismus se vyznačují strukturovanými nánosy barev, které na malbě vytváří reliéfy.
Ve 30. letech se Toyen přiklonila k surrealismu, což se promítlo i do jejích obrazů.
V polovině 30. let prošel výtvarný styl Toyen další proměnou. Na jejích obrazech se objevuje figura, nejčastěji ženské tělo, ovšem zbavené ducha i života. Ukazuje jen prázdnou skořápku. Barvy jsou temnější, jako by byly předzvěstí následujících událostí.
I během let v ústraní Toyen dále tvořila, její dílo z válečných let je silně poznamenáno vnějšími událostmi. Cykly Schovej se válko! či Střelnice působí temně, depresivně a reflektují válečné hrůzy. Znázornila zde absurdní výjev realisticky, s naléhavou přesností, jako hrůzně živý sen.
Erotika ostatně provází celé dílo Toyen. Jedním z prvních explicitně erotických obrazů je Černošský ráj. Několik kreseb pak připravila i pro Erotickou revue. A v neposlední řadě vytvořila privátní sborník 21 erotických kreseb, který psychoanalytik Bohuslav Brouk věnoval svému bratru coby svatební dar.
Toyen byla básnickou múzou a bohémem, který patřil jen a jen sobě samému. Její díla pouze potvrzují její nespoutanou originalitu a volají do světa svá poselství, jakoby přestály svou smrt a vyrůstají coby nové štěpy z pařezu, podle Heislerovy básně „jako ozvěna, která se čtyřikrát vrací“. Zachycuje vzpomínání na vzpomínky, představy vázané k reálné skutečnosti a esenci, která po nich zbyla. Toyen ve svých obrazech vytvořila nové světy, neznámé a nepovědomé krajiny, které budeme moci obdivovat, dokud je sami nezaneseme prachem zapomnění.
A na závěr, jak napsal Seifert:
„Sbohem. Já jsem malíř smutnej, loučila se Toyen se svými přáteli uprostřed noci na pražské ulici“
Nejnovější komentáře