poslední

Pusu, pa

Nadešel čas. Ten můj pro tentokrát. Poslední sloupek, poslední řádky a slova. Poslední hodiny, minuty a vteřiny v týhle továrně na pedagogy.

Vlastně ani nevim, jestli mi to bude chybět. Studená budova, prázdný ruličky toaleťáku, dlouhý mačkanice na oběd a přebíhání z budovy na budovu. Je toho tolik, co na týhle škole nenávidim a nenávidět budu, ale je pár věcí, na který budu vzpomínat ráda.

Hudebky jsem milovala. Půlku dvouhodinovky jsme si stěžovaly, co nás štve a pak zbylo 15 minut na několik málo písniček. Slovní obraty paní Sobotkový, když do prázdna vyvolávala dobrovolníka a on se ne a ne přihlásit. Když jsme byli třetí na podiovkách, a když nám Béčko vysadilo dveře v šatnách a odmítali se přiznat. Prokecaný noci na intru a všechny ty trotloviny, co jsme vymyslely. Vyřvaný plíce, jak jsme zpívaly hodiny v kuse. Uplakaný noci, kdy jsem si připadala jako nejosamělejší člobrda na týhle planetě. Je toho spousta, co vyprávět. Jak odrazujícího, tak skvělýho. Hlavou mi teď lítá nesmyslný množství myšlenek.

Vracím se zpátky do prváku, kdy jsem byla vyplašený kuře. Do druháku, kdy jsem si myslela, že mi patří celá škola. Do třeťáku, kdy jsem si nechtěla připustit konec. A do čtvrťáku.

Září. To se slovo „maturita,“ stalo slovem sprostým, o kterým jsem nechtěla slyšet. A teď je to tady – za tři týdny jdu na věc a nechce se mi. Nechce se mi vykročit z posledních dětskejch let. Nechci začínat od znova. Nechci opustit tehle ústav, kde to neustále žije klavírem, křikem a smíchem.

A tak děkuju. Děkuju Klárce, že moje věci přepisovala, když já neměla možnost a loučim se. Ne jenom s ní, ale s každým z Vás. Kdo to četl a dočetl až sem. Děkuju za každý slovo, po kterym jste to nevzdali a pokračovali ve čtení.

A ať už po mně převezme žezlo sloupku jakákoliv Bára, Barbora nebo jakákoliv osoba… Přeju ti, ať ti to píše, ať ti to pomáhá a osvobozuje stejně, jako to osvobozovalo mě. Ať tě po každym vydání zaplaví vlna euforie, žes kus sebe venku zanechal.

Pusu všem,

B.