krchovský

Taky nemáte rádi, když vám někdo kecá do vašich věcí? Jo, já taky ne. Snažim se to sám nedělat. Přesto dneska udělám výjimku. Ze všeho nejdřív – jak jste na tom se čtením? Vsadil bych se, že většina z vás, čte leda tak popisky pod fotkama na Instagramu. A zbytek si občas přečte nějakej ten článek s nadpisem: JAK ZHUBNOUT 20 KG ZA 14 DNÍ. Nemám pravdu? Chtěli byste si něco přečíst, jenže netušíte co, povinná četba vás nudí a knihovnám se obloukem vyhýbáte? Nebo vám přijde, že ,,klasická“ literatura je moc těžká na pochopení, a proto poslední, co jste četli, bylo od Petra Soukupa? Blbost. I klasikové píšou bez přetvářky, pózy a uměleckejch kudrlinek. Že jo Houellebecqu? Já vám přinášim seznam autorů, jejichž dílo a život vás buďto nase.. naštve a zhnusí, nebo vás kompletně nadchne. Jestli máte vodvahu, čtěte. A pokud jste češtináři, třeba se zamyslíte nad tim, zdali není na čase, abyste upravili seznamy povinných četeb.

Proč nečtete?

Víte, já se ani nedivim, že poslední knížkou, kterou jste přečetli, byla Honzíkova cesta. Ve škole nám tvrděj, že čteme proto, abychom si rozšířili slovní zásobu. To je blábol, co? Všimli jste si někdy, jak se literatura na základce a střední vůbec vyučuje? Místo toho, aby s námi rozebírali text; naučili nás číst mezi řádky, nebo nás naučili pochopit význami jednotlivých vět a spojení, abychom byli schopni si sami text interpretovat, cpou do nás bezvýznamný data a informace. Mácha o tom ví svoje. Všichni si pamatujete, že chodil s nějakou Lori – ale o čem je Máj, to už vysvětlit neumíte. (O tom, že Vilém zabije svýho otce, je popraven a Jarmila z toho skočí do Mácháče, Máj fakt není). Když se zeptáte, proč to tak je, odpovědí bude něco jako: To víš, málo času, dodržuju osnovy. Dobře, dejme tomu – co nám teda škola nabízí? Znáte někdo středoškoláka, kterej by dobrovolně četl Babičku, Jiráska nebo Vrchlickýho? Já ne. A to je ten problém – pokud nebudete (resp. vás k tomu škola nedovede) číst to, co vás baví a k čemu máte vztah, literatura vás unudí k smrti a čtení se vám zprotiví. Divíte se ještě, češtináři, proč vaši studenti skoro nečtou? A tady se vracíme k otázce ,,Proč číst?“ – přes literaturu přece poznávate sami sebe a svoje okolí, vyhraňujete si svoje názory, rozšiřujete si obzory, dokážete rozpoznat různé úrovně textu, poznáváte z čeho jako člověk vycházíte… – těch důvodů je spoustu. To už zní líp než rozšiřování slovní zásoby, viďte? Věřim, že následující autoři vás nudit nebudou, naopak! Třeba pak na literaturu změníte názor.

Svět undergroundu

Tento článek věnuju Martinu Machovcovi, který nedávno (30. listopadu) oslavil 64. narozeniny. Jo, vy nemáte ani páru o tom, kdo je Martin Machovec, že? A pomohlo by, kdybych napsal, že je to syn filosofa Milana Machovce? Asi ne. Martin Machovec je editor, redaktor a překladatel z angličtiny. Dlouhodobě se věnuje redigování díla spisovatelů, kteří spadají do tzv. undergroundu. Jo, já vim – co je to ten underground? To je umělecký postoj a životní styl, kterým označujeme umělce, kteří kvůli politickým perzekucím za normalizace (tj. 70. a 80. léta) nemohli svobodně psát a publikovat svoje texty. Mohli tak psát do šuplíku nebo v tzv. samizdatu (opisy knih, nahrávky) ilegálně šířit svoji práci. Všichni autoři se navzájem znali, takže dostat se do undergroundu, to bylo náramně složitý. Nejsme na hodině dějepisu. Na zbytek se zeptejte svýho dějepisáře nebo češtináře. O čem teda psali, že je museli zakázat? No hlavně psali o tom, co si doopravdy mysleli – odtud ta autenticita – nepracovali a žili nezávazně. Takže tematicky je to od takový tý klasiky, jakou je existenciální úzkost a absurdnost vlastního života – až po sex, ironii, sarkasmus, křesťanský spiritualismus, různý odchylky a úchylky, (ne)normální život za normalizace, kritiku establishmentu – a to všecko formou pseudoprimitivních říkánek. Jo, už teď to zní skvělě. A jaké autory teda do undergroundu řadíme?

Egon Bondy

Básník, marxista, filosof a prozaik, vlastním jménem Zbyňek Fišer (pseudonym si zvolil na protest proti pronásledování židů v Sovětském svazu na konci 40. let). Pod pseudonymem poprvé publikoval ve sborníku Židovská jména (samizdatově 1949) – právě ten je chápán jako prapočátek alternativní kultury v Československu. Do konce 50. let pak Bondy žil mezi společenskou spodinou – kradl, žebral, pil, páchal neúspěšné sebevraždy a pašoval nylonky z Rakouska. (Tohle období popsal v próze Prvních deset let.) Následně si dodědal maturitu a vystudoval fildu na Univerzitě Karlově. Na začátku 60. let se Bondymu narodil syn, o kterého se nikdy nestaral. Na konci 60. let mu bylo dovoleno pod vlatsním jménem publikovat několik filozofických textů (Útěcha z ontologie aj.). Na začátku 70. let se v psychiatrické léčebně (kde jinde) seznámil s kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem. Bondy se okamžitě stal iniciátorem, ikonou a guruem českého undergroundu. Mladší básníci znovuobjevovali jeho texty z 50. let a hudební skupina Plastic People of the Universe je zhudebňovala.

NĚKOLIK UKÁZEK:

Z VLASŮ TVÝCH UPLETU STRUNY
protáhnu je do srpečku luny
a zatímco kolem nás
padá sníh a tuhne mráz
budu něhyplný
 
Tenhle svět je jenom jeden
takhle mizerný
tenhle svět je jenom jeden
i ten život titěrný
i ty hvězdy které hrozí
že jsou na nich doma bozi
jsou prázdné jak vyteklé cisterny
 
Nemusíš se o ně starat
zvlášť když se mnou jsi tak ne
nemusíš se o ně starat
nám už se nic nestane
kdo jen by se toho lekl
vždyť to všechno papundekl
je – a nic jiného ne
 
Nám se nestane už nic
Když to víme
už nemůžem vědět víc
Když je svět jen z překližek a stínu
nemůžem si uhnat žádnou vinu
nejvýš zápal plic
 
Vymyšleno – uděláno
Brzo po zápalu plic k nám přišlo ráno
 
Tu po posteli
nás štěnice přivítati běžely
(Zbyky eposu, 1954)

Když jsem to dělala u plotu
ztratila jsem v rozrušení botu
Jen kopřivy co tam rostly mne líbaly
chlapi mě jenom mrdali
Dlouho jsem pak hledala tu botu
u toho plotu
(Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971)

Muchomůrky bílé
Ze zoufalství snadno člověk pomate se
Muchomůrky bílé budu sbírat v lese
 
Muchomůrky bílé bělejší než sněhy
sním je k ukojení své potřeby něhy
 
Neprocitnu tady leč na jiném světě
muchomůrky bílé budu sbírat v létě
(Mirka, 1975)

Poslední báseň Muchomůrky bílé je věnována Mirce Kochové, manželce básníka Milana Kocha. Milan Koch tragicky zemřel v roce 1974 - spadl pod jedoucí tramvaj. Mirka opsala všechny jeho básně, uspořádala je do tří svazků, a (v roce 1975) spáchala sebevraždu - pustila si plyn. Co by na tom mohlo být ještě speciálnějšího? V roce 1977 báseň Muchomůrky bílé zhudebnil frontman Plastic People of the Universe - Mirčin bývalý přítel - Mejla Hlavsa! Poslechňete si je:

Ivan Magor Jirous

Vlastním jménem Ivan Martin Jirous, známý pod zkratkou Magor, byl básník první generace českého undergroundu, bouřlivák, alkoholik, publicista a vůdčí duch undergroundu. Je známý hlavně svojí spoluprácí s Plastic People of the Universe – ve skupině měl funkci tzv. uměleckého vedoucího (něco jako manažer). Vystudoval historii umění na Univerzitě Karlově. Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno publikovat a živit se psaním. Pracoval tedy jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání a pil od rána do večera. Důležítá je jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, kterou lze považovat za manifest undergroundu. Obsah by se dal stručně popsat jako:

1. Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
2. Zřeknutí se závazného uměleckého programu
3. Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
4. Vymezení vůči totalitnímu režimu

Od roku 1973 do roku 1989 strávil dohromady přes osm let ve vězení (jenom za pitomý básničky a pořádání koncertů!). Nějakou dobu seděl i v Litoměřicích. Texty z této doby – vězeňská poezie s kresťanskou symbolikou – jsou považovány za to nejlepší, co Magor napsal.

NĚKOLIK UKÁZEK:

Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto zdech
sepjaté měl je, Pane.
(Magorovy labutí písně, 1985)

Z téhle noci mě nezachrání
ani kohoutí kokrhání
Modré krajiny tetování
rozezněly se ostrým tónem
Šustí pytlíky s acetonem
mlaskají pederastů ústa
Venku za mříží tma je hustá
(Magorovy labutí písně, 1985)

Špatně se skládá elegie
když kolem cucají si pyje
a každý rým je na to chudý
popsat jak kouří si zde údy
Abych zas nepsal výtržnicky
zaznamenám jen sporadicky
jak jeden odsouzený přelíz
druhému zločincovi penis
(Magorovy labutí písně, 1985)

Jáchym Topol

Jáchym Topol, představitel druhé generace čekého undergroundu, je básník, prozaik a novinář. Jeho otcem byl dramatik Josef Topol, jeho bratrem Filip Topol – pianista a frontman legendární kapely Psí vojáci. Někdy ve věku patnácti let Jáchym četl Rimbauda, Joyceho, Ginsberga, Kerouaka, Salingera, Jakuba Demla, Ladislava Klímu, v šestnácti začal psát své první básně. Do poloviny 80. let psal texty pro Psí vojáky. V roce 1981 složil maturitu, tudíž se přiblížila hrozba vojny. Kvůli tomu v letech 1981-1983 studoval Střední školu sociálně právní, dvouletou nástavbu, kterou však povětšinou strávil po hospodách. Měsíc před koncem Jáchym nástavbu opustil a šel hákovat do kotelny. Z kotelny vyrazil rovnou do blázince – z něj po nějaký době vylezl s modrou knížkou a s invalidním důchodem na hlavu. Dál tak mohl žít svůj život v chaosu, poflakovat se Prahou, chodit po hospodách, po mejdanech, na bytové semináře, nebo vyjet na vandr do Rumunska. Poezii přestal psát v roce 1992, od té doby píše výhradně prózu. Známé jsou jeho romány Sestra a Anděl (90. léta). V roce 2017 obdržel za román Citlivý člověk Státní cenu za literaturu.

NĚKOLIK UKÁZEK:

Nedělní chvilka poezie
jsem tak děsně inteligentní
a šíleně sečtělej
že ti vůbec nerozumim
letištní hajzl je míň frekventovanej
než můj mozek
navštěvovanej démony
měla bys mě vidět
jsem opravdový básník
když tiše a skromně
močím z postele
a těším se na další vavříny
mám pocity vesmírný hrůzy
když zakouším za celý lidstvo
a tak se nezlob
ale vůbec nerozumim tomu
že mi nechceš vykouřit péro

v neděli večer
když je mi blbě
(Miluju tě k zbláznění, 1988)

Válečná lyrika
Co se dá v téhle díře dělat?
Zabíjet mravence?
mouchy?
moly?
srát na hvězdy?
Sejít do sklepa a vést válku
proti potkanům?
To ne, jistě by si mě ochočili,
tak onanovat?
Už zas?
Všechno ostatní je zakázáno.
To je domov?
Konečně!
Onanovat
a pořád psát.
Z obrazů civí mrtvoly
cizí hříšní lidé.
Po okapu pochodují stíny
do přízemí holubi nelítaj.
Když sereš na hvězdy padá ti to na hlavu.
Má žena žije dole ve městě
život ji omrzel.
Žije beze mne jako já žiju bez sebe.
A ležim.
Ale občas vstanu oblíknu se
vstanu a du
řvu láskou potichu trpim a du.
(Miluju tě k zbláznění, 1988)

Psí vojáci
Jaký to tu padlo
na nás soužení
je to ňáká nová víra
nebo nový víry uzření
Co si to tu na nás lehlo
je to snad nový snový peklo
nebo nový hvězdy uzření
Pro absolutní naplnění
pro únik duše bez těla
pro tvý druhý narození
a pro vizi anděla
Neustálý golgoty těl
mozků
srdcí
krása, která chyběla
ke světlu v noci ker
ke světlu v hladině děr
V hodině nad stoly
pomilujem mrtvoly
mrtvoly to nebolí
jenom teskně zírají
dělaj věnce z orobince
Národ Psích vojáků přešel řeku
národ Psích vojáků překročil hranici
světlo se chvěje na koňských šíjích
vlhké tětivy v zpocených dlaních
ostny oštěpů na slunci
Národ Psích vojáků přešel řeku
(1979)

Poslední text byl napsán pro kapelu Psí vojáci. Filip Topol ji bravurně zhudebnil a nazpíval - v té době mu bylo pouhých 14 let! Poslechněte si skladbu Psí vojáci:

J.H. Krchovský

Vlastním jménem Jiří Hásek. Básník, hudebník a autor, který vypadá jako by přilezl z 19. století. V samizdatu publikoval poprvé v 19 letech. V mládí byl ovlivněn osobností Egona Bondyho (kruh se nám uzavírá). V 70. letech chodil na učňák – mezi učně však nezapadal. Už v 16 skončil v Kateřinkách, pozdějš, s diagnostikovanou schizofrenií, dostal invalidní důchod. Takže co dělat jinýho, něž chodit po hospodách a – v případě Krchovskýho – po krchově? Jeho poetika se často nazývá neodekadentní – obsahuje motivy smutku, prolínání snů a reality, nudy, sexu, smrti a úzkosti. Narozdíl od drtivé většiny dnešních básníků, Krchovský pracuje s melodikou a pravidelným rytmem verše. Jeho dílo je plné aluzí a odkazů na jiné básníky (Rimbaud, Trakl, Neruda, Klíma aj.) – on sám je mistrem zkratky a pointy. Pro zájemce – rozhovor o šílenství (a dalších obyčejných věcech): https://magazin-legalizace.cz/1989-jh-krchovsky-ziju-v-celibatu

NĚKOLIK UKÁZEK:

,,Je šťasten ten, kdo v bludu žije
a nedozví se ani v stáří
že svět se točí kolem pyje
a MÍSTO SLUNCE KUNDA ZÁŘÍ"

Mlčela, lehce rumělá,
podle mě česky uměla.
Udělal jsem jí z kundy prejt,
blaženě vzdychla: "It was great!"
(Dvojité dno, 2010)

ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM...
všem ženám, – jablkům, žehnám Pax vobiscum
a dál se točí svět, theatrum Dei
a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí

Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat
když ani v myšlenkách nemám klid od poupat...
a dál se točí svět, theatrum mundi
a dál se točí svět okolo kundy
(Všechno je jako dřív, 1995/96)

UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád
(Chci ještě chvíli, 1992/94)

JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
– já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný
(Chci ještě chvíli, 1992/94)

DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně
(Mé lebky stín, 1989/91)

Tak – a to je všecko! Doufám, že alespoň jeden autor vás zaujal. Co si myslíte o poesii teď? Zvolíte si Bondyho, Topola – nebo snad Krchovského? Dejte mi vědet! Věřim, že se teď na ,,klasickou” literaturu budete dívat jinak. I ta může bejt dobrodružstvím na několik osamělejch večerů. Budu se na vás těšit u dalšího článku – vyjde již brzy!