děti

Co byste řekli, že je dneska za den? Další obyčejná středa strávená doma – pokud se teda ještě orientujete v čase. Tahle středa není tak docela obyčejná, jak byste si mohli myslet. Dnes je totiž Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Pěkně dlouhej název pro jeden den, co? Avšak tento název za sebou skrývá hrůzy, které zažili lidé během druhé světové války – samozřejmě převážně Židé. Ale i mezi těmito lidmi, kteří si prošli několikaletými ukrutnými běsy, se našli velmi citliví umělci. Některé jejich básně a práce se dochovaly. Proto bych tento článek chtěla věnovat lidem a jejich poezii psané právě v tomto těžkém období. 

Autoři dnešních básní jsou děti od jedenácti do patnácti let, které byly vězněné v Terezínském ghettu (1941-1945). V ghettu bylo vězněno přes 15 000 židovských dětí, z toho se jich konce války dožilo pouhých 100. Často jediným svědectvím o krátkém životě těchto utýraných a zavražděných dětí je jejich tvorba – kresby, básně nebo próza. Mnohé z těchto básní svědčí o talentu, který byl předčasně zmařen, ale také vypovídají o neuvěřitelném existenčním napětí a velmi silné citlivosti, která takto mladým lidem (dětem) dovolila předčasně dozrát a vytvořit velice emotivní a autentické básně – takřka za hranou našeho zlenivělého vnímaní. Lze je také přirovnat k deníkům, které si vedlo židovské děvče Anna Franková.  

JEN TROCHU TEPLA
Jen trochu tepla vám přátelé závidím,
když téměř namrzlý vylézám z lůžka ven,
když ještě mimo to jiného necítím
a v mlhu krásných snů jsem zcela zakuklen.
Ani se nechci mýt v té zimě studené
pomalu topím se, ne v studu, ve špíně.
Ach teplo hřejivé, tak draze koupené,
jak bych se ohřát chtěl u tebe na klíně.
Až když se ze všeho pořádně probudím
a těžce uznám, že sžírá mne velký hlad,
všechny své naděje bolavě zapudím
a chci se zahrabat a dále spát a spát.

Zdeněk Ornest (mladší bratr Jiřího Ortena)

BLÁZEN
Jdu po ulici sám a sám
nad špatností života zadumán.
Myšlenky o tom se honí mi hlavou
já kráčím ulicí tmavou
sám a sám.
Vzpomínám. Před dávnou řadou let
chtěl jistý blázen změnit svět
zpřevracet, obrátit, postavit na hlavu,
lidem mládeží vštípit zásadu:
Rejpej do všeho a nic nenech stát,
musíš se o každou píď s lidmi rvát.
Když něco dole je, zvedni to nahoru,
když jiní mlčí, měj plno hovoru.
A tak tento blázen před řadou let
chtěl naruby zvrátit svět
a místo se psem na procházku
chodit s kočkou na provázku

Petr Ginz

HYMNA VĚZŇŮ 
Vzhůru jdem
s Pochodní v rukou
dobývat svět
železnou mukou.
Vydobýt Boha
dalekým zemím.
Vydobýt právo
menšinám sterým.

Bojovat za svět
síly a práce
a třebas padnout
pro generace.
Nás žene svět
pochodem víry
snad budeme
jen grenadýry
a padneme
nad mohylami
zvítězí čas
a zchladí rány.

Hanuš Hachenburg 

MÁ VLAST
Mou zem tu nosím v srdci
je pro mne, pro mne jen!
Spředena z krásy vláken
věčný je stálý sen.
Líbám se s ní a mazlím se s ní
a dlím s ní mnohý čas.
Ta země není na zemi
a přec je všude v nás.
Ta zem je v nebi, ve hvězdách
kdes kde je národ ptačí
dnes zas ji vidím, vidím v duši své
a teskno mi je k pláči.
Jednou do výšin ulétnu
nespoután poutem těla
tu budu volný v šíř a dál
volná i zem má celá.
Dneska je malá. Špetka snů
hradí mně její dálky
tu prosvítá do teskných dnů
lítých fúrií války.
Vystoupím jednou do země své
spojím se s matkou vlastí
tam je má zem! Tam vaše zem!
Tam není ,,Já“ a strastí.

Hanuš Hachenburg

SEBRANÉ PÍSNĚ TEREZÍNSKÉ
Ach synku, synečku, doma-li jsi?
Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi?
Makal jsem, makal, ale málo,
makání mne již udolalo.
Stojí ghettouš na vartě, na vartě,
odznak má na kabátě, kabátě.
Zatím co vítr duje, vítr duje,
cigarety kupuje, kupuje.
Šup sem, šup tam,
elektrika nefunguje, 
šup sem, šup tam,
dnes se nesvítí.
Chodíval jsem chodíval,
do Ústí k transportu, 
šlojzoval jsem, šlojzoval,
z potřeby i sportu.
Teče voda v umývárně,
Wasserdienst jí hlídá,
ale když ji potřebuješ,
tak je o ní bída.
Stavěli tesaři, stavěli latrínu,
vařili kuchaři pokrmy z tuřínu,
a po tom tuřínu v prosinci a v říjnu
chodíme zas denně stále na latrínu.
Strážník jsem a strážník budu,
pendrek v ruce nosit budu.
Pendrek mám od Löwensteina,
co mám dělat nemám šajna.

Valter Einsinger 

Jsme u konce článku. Dotkla se vás některá z emotivních a autentických básni? Umíte si alespoň představit všechny ty hrůzy, které se v Terezíně musely dít? Uctěte jejich památku a nezapomeňte na ně. Napište nám to do komentářu nebo článek pošlete mezi kamarády.