Co byste řekli, že je dneska za den? Další obyčejná středa strávená doma – pokud se teda ještě orientujete v čase. Tahle středa není tak docela obyčejná, jak byste si mohli myslet. Dnes je totiž Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Pěkně dlouhej název pro jeden den, co? Avšak tento název za sebou skrývá hrůzy, které zažili lidé během druhé světové války – samozřejmě převážně Židé. Ale i mezi těmito lidmi, kteří si prošli několikaletými ukrutnými běsy, se našli velmi citliví umělci. Některé jejich básně a práce se dochovaly. Proto bych tento článek chtěla věnovat lidem a jejich poezii psané právě v tomto těžkém období.
Autoři dnešních básní jsou děti od jedenácti do patnácti let, které byly vězněné v Terezínském ghettu (1941-1945). V ghettu bylo vězněno přes 15 000 židovských dětí, z toho se jich konce války dožilo pouhých 100. Často jediným svědectvím o krátkém životě těchto utýraných a zavražděných dětí je jejich tvorba – kresby, básně nebo próza. Mnohé z těchto básní svědčí o talentu, který byl předčasně zmařen, ale také vypovídají o neuvěřitelném existenčním napětí a velmi silné citlivosti, která takto mladým lidem (dětem) dovolila předčasně dozrát a vytvořit velice emotivní a autentické básně – takřka za hranou našeho zlenivělého vnímaní. Lze je také přirovnat k deníkům, které si vedlo židovské děvče Anna Franková.
JEN TROCHU TEPLA Jen trochu tepla vám přátelé závidím, když téměř namrzlý vylézám z lůžka ven, když ještě mimo to jiného necítím a v mlhu krásných snů jsem zcela zakuklen. Ani se nechci mýt v té zimě studené pomalu topím se, ne v studu, ve špíně. Ach teplo hřejivé, tak draze koupené, jak bych se ohřát chtěl u tebe na klíně. Až když se ze všeho pořádně probudím a těžce uznám, že sžírá mne velký hlad, všechny své naděje bolavě zapudím a chci se zahrabat a dále spát a spát. Zdeněk Ornest (mladší bratr Jiřího Ortena)
BLÁZEN Jdu po ulici sám a sám nad špatností života zadumán. Myšlenky o tom se honí mi hlavou já kráčím ulicí tmavou sám a sám. Vzpomínám. Před dávnou řadou let chtěl jistý blázen změnit svět zpřevracet, obrátit, postavit na hlavu, lidem mládeží vštípit zásadu: Rejpej do všeho a nic nenech stát, musíš se o každou píď s lidmi rvát. Když něco dole je, zvedni to nahoru, když jiní mlčí, měj plno hovoru. A tak tento blázen před řadou let chtěl naruby zvrátit svět a místo se psem na procházku chodit s kočkou na provázku Petr Ginz
HYMNA VĚZŇŮ Vzhůru jdem s Pochodní v rukou dobývat svět železnou mukou. Vydobýt Boha dalekým zemím. Vydobýt právo menšinám sterým. Bojovat za svět síly a práce a třebas padnout pro generace. Nás žene svět pochodem víry snad budeme jen grenadýry a padneme nad mohylami zvítězí čas a zchladí rány. Hanuš Hachenburg
MÁ VLAST Mou zem tu nosím v srdci je pro mne, pro mne jen! Spředena z krásy vláken věčný je stálý sen. Líbám se s ní a mazlím se s ní a dlím s ní mnohý čas. Ta země není na zemi a přec je všude v nás. Ta zem je v nebi, ve hvězdách kdes kde je národ ptačí dnes zas ji vidím, vidím v duši své a teskno mi je k pláči. Jednou do výšin ulétnu nespoután poutem těla tu budu volný v šíř a dál volná i zem má celá. Dneska je malá. Špetka snů hradí mně její dálky tu prosvítá do teskných dnů lítých fúrií války. Vystoupím jednou do země své spojím se s matkou vlastí tam je má zem! Tam vaše zem! Tam není ,,Já“ a strastí. Hanuš Hachenburg
SEBRANÉ PÍSNĚ TEREZÍNSKÉ Ach synku, synečku, doma-li jsi? Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi? Makal jsem, makal, ale málo, makání mne již udolalo. Stojí ghettouš na vartě, na vartě, odznak má na kabátě, kabátě. Zatím co vítr duje, vítr duje, cigarety kupuje, kupuje. Šup sem, šup tam, elektrika nefunguje, šup sem, šup tam, dnes se nesvítí. Chodíval jsem chodíval, do Ústí k transportu, šlojzoval jsem, šlojzoval, z potřeby i sportu. Teče voda v umývárně, Wasserdienst jí hlídá, ale když ji potřebuješ, tak je o ní bída. Stavěli tesaři, stavěli latrínu, vařili kuchaři pokrmy z tuřínu, a po tom tuřínu v prosinci a v říjnu chodíme zas denně stále na latrínu. Strážník jsem a strážník budu, pendrek v ruce nosit budu. Pendrek mám od Löwensteina, co mám dělat nemám šajna. Valter Einsinger
Jsme u konce článku. Dotkla se vás některá z emotivních a autentických básni? Umíte si alespoň představit všechny ty hrůzy, které se v Terezíně musely dít? Uctěte jejich památku a nezapomeňte na ně. Napište nám to do komentářu nebo článek pošlete mezi kamarády.
Napsat komentář