Ve dvou minulých vydání jsme se věnovali básníkům. Na básnířky (a ženy vůbec) nám nezbylo moc místa. Zmínili jsme tak akorát, že v poezii Karla Šebka je někdy patrný motiv milující a blízké bytosti, nebo že napsal pár básní spolu se svou ošetřující lékařkou Evou Válkovou, ale to je docela málo… U Landy jsme zase napsali, že byl zamilovaný do své spolužačky Soni. Žena doprovází básníky už od nepaměti. Jen si vzpomeňte na Ovidia a jeho Úmění milovat. Každý básník, dobrej nebo špatnej, to je jedno, potřebuje svoji múzu, svoji femme fatale… Někoho, komu se může oddat a nechat se jím postupně zničit. Co by byli básníci bez žen? Komu by Mácha z Litoměřic psal výhružné dopisy? O čem by vůbec psal takovej Gellner? Bez vás to prostě občas nejde. Nojo, ale co básnířky? Co ty? Znáte vůbec nějaký? Přeci jenom, na naší škole mají převahu holky, takže by pro vás poezie psaná ženou mohla být dostupnější. A protože ve tmě a šílenství nežijou jenom básníci, ale i básnířky (a někdy v mnohem větší), pojďme se na jednu z nich podívat. Třeba vám její básně, povaha a životní příběh budou bližší než minulí autoři.
Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, o kom by to dneska mělo být. Napadlo mě sice pár autorů, ale chtěl jsem, když už je to v pořadí třetí vydání, aby byl dnešní autor ještě speciálnější, aby se od zbylých dvou autorů něčím výrazným lišil… Možná, aby byl ještě absolutnější ve svém postoji k tvorbě a životu, ve výrazu. Napadlo mě tedy věnovat jedno vydání ženě… takové, která je mimo větší literární zájem a o které jste nikdy neslyšeli. Autorce, jejíž život byl neustále rozkročen mezi sebevražednými pokusy a pocity extáze. Známe vůbec takové autorky? Které se nebáli vymezit se proti svému okolí a době, a to i za cenu ztráty nebo opovržení? Takové autorky, jejichž texty přesahují svoji dobu a má smysl o nich psát ještě dnes… Několik jich určitě je – tak třeba Irma Geisslová, autorka z konce 19. století, která zapadla do propadliště dějin. Od té jsem ale opustil, protože texty z 19. století nám mohou být již vzdálenější. Pak pár zahraničních autorek (Emily Dickinsonová, Sylvia Plathová), ale chtěl jsem zůstat u české autorky, protože s překlady poezie je to někdy složité. Teodora Žurková, víceméně současná autorka, která před několika lety po dlouhé nemoci spáchala sebevraždu. Její poetika je velmi křehká a citlivá, některé její básně doporučuju. Šárka Smazalová, beatnická básnířka, která ve třiadvaceti taky spáchala sebevraždu. Bohužel, nenašel jsem dostatek jejích textů. Přes Šárku Smazalovou jsem se dostal k autorce, která mi nakonec přišla nejvhodnější – nejtmavější a nejšílenější. Autorka, která je v některých kruzích vnímána skoro jako kultovní. Často se o ní mluví jako o beatnické femme fatale, o neřízené střele. Spojovacím prvkem s Karlem Šebkem a Ladislavem Landou je i to, že jádro její tvorby vzniklo v 60. letech, tudíž stojíme ve stejné době. Kdo je to?
Vladímíra Čerepková, divoký zjev české poezie, žila na doraz, na hraně… Dětství měla rozházené po dětských domovech, už jako puberťačka se stala v Praze známou básnířkou, její intenzivní život se odehrával mezi dlouhými mejdany a hledáním milující náruče. Nakonec emigrovala do Francie.
Rimbaud v sukni
Vladimíra Čerepková se narodila v roce 1946. Otce nikdy nepoznala, její matka jí ani nechtěla prozradit, kdo jejím otcem byl. Dětství bylo poznamenáno hrozným vztahem s matkou. Když bylo Vladimíře dvanáct let, její matka ji pro nezvladatelné chování umístila do dětského domova a dělala vše pro to, aby v něm její dcera na dlouhou dobu zůstala. Vladimíra později prošla mnohými výchovnými zařízeními, kde o ní mluvili jako o ,,nezdrženlivé psychopatce s hysterickou reaktivitou v pubertě“.
Vzhledem k tomu že nikomu nerozumím a že se celý čas stydím promluvit svým nakřáplým hlasem Vzhledem k tomu tu stojím já níže i výše podepsaná Já Vladimíra odjakživa podle křestního listu a podle jiných psaných pravidel Moje matka Lydie Já deset úžasných ptáků Jdu dál nemohu tu zůstat musím dál
Právě zde začíná psát první básně, které nejsou žádnými pubertálními veršovánkami, ale vyspělou a svébytnou poezií. Čirou náhou její básně v jednom dětském domově objevili dva studenti FAMU, kteří je přinesli českému básníkovi Františku Hrubínovi, ten byl jejími básněmi nadšen, poznal její talent a byl rozhodnutý jí poskytnout pomocnou ruku. V roce 1963 jsou její básně publikovány v několika časopisech. Občas se jí podařilo z děcáku utéct, to se pak toulala po hřbitovech, po lesích a městech, po hospodách… Život po nápravných zařízeních má samozřejmě i svou stinnou stránku. Čerepková se několikrát demonstrativně pokusila o sebevraždu. Byla to forma, kterou vzdorovala proti svému okolí. Nějaký čas strávila v Bohnicích. Po pokusech o sebevraždu se o Vladimíru opětovně začala zajímat její matka. Zakrátko jí byla Ustavní výchova zrušena.
Až Až ozvěna zavolá stín anděla jako by vyhledávala mrtvé oni tam nejsou chodí v kruhu a kruhy umřely Na jevišti je ještě mlha a tma a když se rozhrne opona pomalu začne svítat je vidět jak z knih ubývá
V létě roku 1963 byla otevřena Poetická vinárna Viola, která se stala působištěm tehdejší bohémy. Čerepková se zde seznámila mimo jiné s básnířkou Inkou Machulkovou a Václavem Hrabětem. Jako sedmnáctiletá začala zářit, střídala muže, pila a její básně byly přednášeny v hudebně-recitačních pásmech. Čerepková se začala dostávat do podvědomí tehdejší klubové scény. Když do Prahy přiletěl Allen Ginsberg, vzala ho na svíčkovou a poté, co byl Ginsberg z ČSSR vyhoštěn, ji vyslýchala policie. (Vzpomeňte, že s Ginsbergem se potkal i Ladislav Landa.) Nikdy nevykonávala manuální zaměstnání, v průběhu 60. let se tak tajně vdala a dobrovolně se přihlásila do Bohnic, aby nebyla obviněna z příživnictví. V roce 1968 (krátce po okupaci) se svým druhým manželem emigrovala do Francie. Proč tam? Později řekla, že před francouzským velvyslanectvím byla nejmenší fronta. Krátce po emigraci pracovala jako ošetřovatelka katolického spisovatele Jana Čepa a pomáhala s domácností básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi. Rozvedla se, žila v komunitě hippies, experimentovala s LSD, stále pila a stále střídala muže. Horečnatě z ní tryskaly básně, malovala, psala scénáře a před velkomětem se jezdila ukrývat na venkov. Ačkoliv se francouzsky nikdy pořádně nenaučila, do Čech se odmítala vrátit. Ve Francii zrovna šťastná nebyla, trpěla úzkostmi a strachem. Až do úplného konce života hledala, jak má vlastně žít. Zemřela před osmi lety.
Tak jsme se líbali jaká to byla noc a jaké milování jaký měsíc na nás svítil nechci na tebe více myslet jen kvůli tobě chci ztratit paměť jen kvůli tobě chci oslepnout Neptej se na počasí když ti je stejně jedno bude-li zítra pršet neptej se jak jsem celý den plakala a proč nesbírej mé vlasy z koberce neskákej z okna neblázni jdi pryč
Několik poznámek k poetice Vladimíry Čerepkové
Vladimíra Čerepková bývá, stejně jako zmiňovaný Ladislav Landa, řezena do české vlny beat generation. V článku o Landovi jsem napsal, že si myslím, že u nás žádná samostatná česká variace beat generetion nikdy nebyla, nicméně vliv beatníků je v poetice Čerepkové, a to hlavně ve starších textech, patrný (stejně jako právě u Hraběte, Machulkové nebo Kocha).
V tenhle moment moje kamarádko ti vyhasla slova v ústech to jenom jedna zrádná slina Půjde se koukat na měsíc a bude výt na měsíc křikem bláznivých sluncí řekneš mně koberče hrubý koberče Řeknu ti moste šlapu na tebe a všechny mosty se usmívají Odpovíš Jsme přece ryby
Poezie Vladimíry Čerepkové je poskládána z velmi intimních a niterních zpovědí, která vycházejí z prosté potřeby vyjádřit se, poodkrýt jak myšlenky a pocity, tak i celý život. Zkrátka jde poznat, že je psala uvnitř křehká a zranitelná žena. Verše nejsou uzavřené do sebe, reagují na okolní svět a odkrývají hloubku toho, co na první pohled nelze spatřit. Básně jsou jako autorka sama, pokaždé trochu jiné, překvapující, ale i očekávané. Jsou plné rozporů, paradoxů a protikladů.
Dám ti světlo svých rukou mé ruce prožrali moli všechno to prožrané to jsou ta světla půjdu do noci hledat druhé takové ruce k neštěstí zblázněné ponesu svou hlavu v dlaních oči mají hlavy v dlaních ponesu hlavu
Celé nebe bude hořet
všechno zapálím
ponesu svou hlavu
světelnýma rukama
Prožrali je moli
na světě existují
moli
kteří prožírají ruce do světel
Používá nerýmovaný volný verš , který je mnohdy rozsekán na jednotlivá slova. Většinou je však v podobě až prozaické celistvosti, kdy nejvýraznějším impulsem, že jde o báseň, je pouze její grafická podoba. Interpunkční znaménka autorka převážně nepoužívá, objevují se spíše výjimečně. Básně mají tak rychlý spád a jsou úsečné. Nejvýraznějšími motivy její poetiky, které se časem prohlubovaly a prostupovaly, jsou ztráta důvěry k lidem, bezprostřední reflexe reality, láska k přírodě, zvířatům a tichým místům, stejně tak k vodnímu světu nebo ke snové realitě. Důležité je téma nenaplněné lidské komunikace a nedůvěra ke slovům a jejich významu. Její pozdější tvorba byla zčásti ovlivněna i taoismem nebo zen-buddhismem.
Podívej plavu v zelené vodě štěstí nepromluvím budu číst z tvých očí dopis z výčitek neodepíšu ti mé oči nemají na známku Bála jsem se některých krás nevadí ti to a já ti ztratím všechny vzpomínky když mě nebudeš poslouchat kdybys dělala to co nikdo dnes bys od samého rána stála s rukama vztaženýma k nebi Nedám to znát když se mé oči stydí do bloku jsem ti napsala že jsi vůl a nejsi mé oči se styděly už mockrát tak co ty rybo poznala bys to Od ticha k tichu nesl se můj křik a porušil tvé ticho jak jsi se ty rybo němá zlobila
Vladimíra Čerepková byla komplikovaná osobnost. Na jednu stranu drzá holka z děcáku, na druhou básnířka s křehkým vnímaním okolního světa. Na jednu stranu excetrická holka, která milovala pozornost, alkohol a muže; na druhou osoba sevřená do konce života ve strachu a úzkosti. Nojo, ale co taky dělat s jednoduchými básníky? Doufám, že se vás zaujala jako osobnost, nebo že vás zaujaly její verše. Dejte jim šanci, stojí za to. Budu se na vás těšit u posledního vydaní TMY A ŠÍLENSTVÍ.
Nejnovější komentáře