Tak, jsou tu Vánoce. A cos udělal ty? Těmito slovy začíná slavná Lennonova píseň Happy Xmas. Pokaždé, když je slyším, přemítám nad tím, jestli jsem se v uplynulém roce ke svému okolí choval dobře a zdali jsem udělal alespoň jednu doopravdy užitečnou věc. Položit si tu otázku dnes je na místě více než kdykoliv jindy. Jakými slovy zrekapitulovat letošní uplynulý rok? Kdybych se o to pokoušel, nevyhnul bych se slovům jako zvláštní, frustrující, nečekaný nebo nešťastný. Proto se o to pokoušet nebudu. Na všechno nešťastné a frustrující v tyto dny zapomeňme. Každý z vás ví, co mu rok 2020 dal, v čem jste se posunuli, a naopak, co vám vzal a o co jste přišli. Nechci sklouznout k sentimentu, nemívám to v povaze. Vánoce jsou svátky rodinného štěstí, proto předtím, než budete na Instagram fotit řízek se salátem nebo rozbalování dárků, zamyslete se nad tím, jestli není lepší sdílet radost s rodiči a příbuznými, kteří sedí vedle vás. Kdy jindy, když ne dnes. My si přes vánoční svátky dáme pauzu, společne se uvidíme opět po Novém roce – máme pro vás spoustu nových článků, těšte se. Co závěrem? Věřím, že rok 2021 bude o poznání lepší, a kdyby ne, nevzdávejte se. Jménem celé redakce vám přeji kouzelně prožité Vánoce a senzačně šťastný nový rok.
Souhrn toho nejzajímavějšího z naší školy. Pokud vás nezajímá, co se zrovna děje, čtěte dál - máme toho mnohem víc! Jak vypracovat čtenářák? Jak si napsat omluvenku? Jak okecat každý ústní? Pro nás žádný problém! Jen nikomu neříkejte, kde jste k tomu přišli... rozumíme si?
Průvodce Litoměřicemi
Když jsme LItoměřičtí STudenti, rozumí se, že budem psát o Litoměřicích. Menší vánoční speciál, ve kterém vám připomeneme, proč jsou Litoměřice neobyčejným městem. Jste v prváku. Noví lidé, nové zvyky a nové město. To, co z Litoměřic znáte, se vám docela zamlouvá. Chtěli byste je prozkoumat, poznat všechny zapadlý dvorky, temný a romantický zákoutí nebo těsný uličky. Že jich tady je. Jste ve čtvrťáku. Liťák vás prudí, protože v noci tu chcíp pes, můžete max. do Shakeru nebo do Luny. Je na čase podívat se na Litoměřice trochu jinak. Zkuste si s naším průvodcem projít všechna zajímavá a malebná místa v Litoměřicích. Kde sehnat nejchutnější oběd? Kde prodávají nejlepší kafe? Kam si jít zaběhat? Ať už jste v prváku, máte spoustu nadějí a očekávání, nebo jste ve čtvráku a máte tady toho plný zuby, zjistěte, proč jsou Litoměřice jedním z nejhezčích měst na severu Čech.
V Českém středohoří, v Ústeckém kraji u Lovosic a Terezína, na soutoku řek Labe a Ohře, leží na úrodné půdě královské a okresní město Litoměřice. Královským se stalo díky panovníkovi Karlu IV.
Začneme náměstím
Centrum všeho dění, naše krásné Mírové náměstí. Zhruba uprostřed stojí morový sloup, který je obklopený lavičkami a lidmi, co na nich popijí lahváče. Do kašen (Horní a Dolní) děti hází koruny… jiní je zase loví ven.
Vy, Litoměřičáci, si určitě vzpomenete na info-eletrickou mluvící tabuli a na mačkání kódu na veřejné záchody.
Dále stará radnice, dnešní Městské muzeum. V roce 1916 se v důsledku působení spodní vody zřítila střední část stěny, ale věžička zůstala na svém místě.
Naproti muzeu stojí gotický Kostel Všech Svatých (Bílý kostel), v něm se nachází nejstarší dochované zdivo ve městě. Je součástí Dlouhé ulice, která je vystavěná ve stejném poměru délky a šířky jako Václavské náměstí v Praze. Mimochodem vy, co dojíždíte, Dlouhá ulice je ta dlouhá ulice z náměstí, kterou chodíte na ,,dolňák“.
Na náměstí poskytuje ubytování Dům u černého orla, známý mezi litoměřičáky jako Salva Guarda. Jeho hlavní průčelí je zdobené sgrafity s biblickými motivy.
Dál, směrem k Infocentru a městskému úřadu v podloubí, míjíme několik restaurací a kavárniček, které jsou plné sedících lidí, jež na nás nechávají pohled. Zastavíme se u výlohy knihkupectví Jonáš, protože všichni přeci milujeme knížky a čtení, že ano. „Dobře, dobře už jdu.“ Kdybychom šli pořád rovně, narazili bychom na galerii, ale my zahýbáme doprava a jdeme okolo Gurmánie. Restaurace s venkovním posezením. Vaří tam výbornou Tomatovou polévku. Můžu doporučit! (Já taky, pozn. korektora.) Jo a berou tam stravenky.
Dostáváme se k Lidické ulici, kde sídlí lokální pražírna kávy Zoban. Pro kávové labužníky je to litoměřická oáza. Až vás omrzí náš školní automat, tak si tam zajděte. Nejen, že mají výbornou kávu a další speciality, ale také si můžete vzít kávu s sebou do porcelánového hrníčku (který můžete, ale nemusíte vracet) a myslet tím na ekologii!
Po romantickém básníkovi toho zbylo
Každý z Litoměřic zná Máchův příběh, kdy z kopce Radobýl, byv zahleděn na Litoměřice, uviděl z nich stoupat plameny – neváhal a závratnou rychlostí se řítil z kopce do města. Jsou různé verze, ale všechny končí stejně… Máchovou smrtí. Máme po něm pojmenované pitoreskní divadlo, jemně rozbité Máchovy schody a naši užasnou knihovnu.
Mácha pár měsíců v Litoměřicích žil. Jeho ,,světnička“ je (překvapivě) v Máchově ulici – je jedním z turistických cílů.
Jeho dvě litoměřické sochy nás stále hlídají, abychom nezapomněli na to, že literatura je k životu potřebná.
Pro milovníky umění
• Divadlo Karla Hynka Máchy je divadlo plné hudby, nejen dialogů, příběhů a tance.
• Kulturní dům v sobě skrývá jak vážnou kulturní stránku, tak i novodobé festivaly
• Litoměřická Severočeská galerie výtvarného umění vám ukáže výtvarná díla od známých i neznámých autorů.
• Kino Máj. Jeho podlahy pokryté rozsypaným popkornem voní až ven. Jdete okolo výlohy, koukáte se na program fimů nebo se nenápadně upravujete v odrazu.
O Dómském pahorku, povím vám historku (ze vzpomínek obyvatelky)
Jdu domů. Konečně jdu zase domů na Dóm. Procházím skrz Dómské náměstí zády ke katedrále sv. Štěpána a vzpomínám si, jak tu každou neděli lidé tančili na položeném tanečním parketu pod stromy a pan biskup Gross, jim hrál s orchestrem na housle. U kanovnických domků, na tom největším trávníku, blíž u kamínkové cesty, vlastě stávala malá kaplička. A támhle, na trávníku pod stromy, bývala studna. Uvědomila jsem si, že cestou z Mírového náměstí jsem šla okolo domu s obchůdkem, kde prodávala paní Srnková překrásné kroje. Ten dům je strašně maličký, byla jsem v něm jen jednou, ale přeci jsem si na něj vzpomněla. Pamatuju si dřevěné okenice. Na ně si ta paní psala všechno zboží, co nabízí. Přijdu k našemu domu. Je to ten naproti kostelu (biskupská konzistoř). Odemknu a když konečně vyšlapu těch nekonečně mnoho schodů, přijdu do svého pokoje a vykouknu z okna přímo na náměstí. Všímám si snad všech schovek, tajných skrýší a uliček, kde jsme si jako děti hrály. Bylo to hezké dětství.
Trocha přírody …
Střelecký ostrov, kde se už nestřílí, ale sportuje. Lidé tam jezdí na kolech, kolečkových bruslích, skateboardech a děti si tam vybíjí energii hraním na babu nebo lezením po prolézačkách.
Peďákem známý, často navštěvovaný park Václava Havla (rybníčkový park). Studenti se tam schází před odpoledkou a probírají velice „vážná“ témata. Děcka házejí do rybníčků šutry a ryby se jim snaží vyhnout… chudáci. Hmmm, chybí mi tam stromy, mohlo by jich tam být víc.
Ve vyšší nadmořské výšce se nachází Jiráskovy sady. Vy, co jste z Liťáku, pamatujete si ještě starou verzi parku? Ty kůly vzadu, byly jako hradby, po kterých jste určitě taky, jako malí, nachodili kilometry. A ta hnusná obří modrá fontána!
Když půjdete kolem čajovny po levé straně nahoru, tak projdete vilovou čtvrtí. Pořád pokračujete rovně do toho kopce – ten vás zavede na Mostnou horu. Z té je výhled skoro na celé Litoměřice. U restaurace, co tam je, nikdy nevím, zdali je otevřená, nebo ne. Takže se pro jistotu nejdřív koukněte na internet.
A ještě pro zajímavost: pod celým městem jsou podzemní sklepy a chodby (katakomby). Jejich původní délka je odhadována na 24 kilometrů! To jen kdybyste si chtěli udělat delší procházku.
AŤ UŽ JSTE V LIŤÁKU NOVÝ NEBO TU ŽIJETE, DEJTE NÁM DO KOMENTU VĚDĚT, CO MÁTE NA LITOMĚŘICÍCH RÁDI A KAM SE PO ŠKOLE ZAŠÍVÁTE.
ROZHOVOR: Kdo prodává v bufetu
Mekka hladových a žíznivých. Chodíte kolem, chodíte dovnitř a ven… jdete tam kdykoliv, když něco potřebujete. O čem je řeč? Přece o našem bufetu. Nemusíte být zrovna jeho pravidelným návštěvníkem, ale zaručeně jste ho alespoň jednou navštívili. Bufet je taková naše záchrana, najdete v něm totiž všecko, co potřebujete k úspěšnému přežití… od propisek a dámskejch tampónů až po minerálky nebo pečivo. Ale napadlo vás někdy, kdo je ten chlápek, co tam prodává? Jak se k tomu asi dostal? Jak dlouho se tim živí? Nikdy jste nad tím nepřemýšleli a říkáte si: Ne, koho by to, proboha, zajímalo? Nás ano. A vás teď určitě taky. Přinášíme vám rozhovor, ve kterém zjistíte, kdo vám vlastně prodává vaše milovaný kuřecí bagety.
Další ze slíbených retro rozhovorů. Byl červen 2019 a já jsem, společeně s Fandou Šudřichem, měl připravený první vydaní našeho školního časopisu. Tušim, že jsme pro něj vybrali jméno PP – což je zkratka pro Pedagogické právo (ach, jak originální… zlatej List). Měli jsme svolení od ředitelky a chystali jsme se do tiskárny. Jenže pořád tomu něco chybělo… něco zvláštního, jedinečnýho a možná i divnýho. Co ale takhle narychlo? Rozhovor? No dobře, s kým? Opírali jsme se o zeď naproti bufetu. Ta myšlenka udeřila jak blesk. ,,Jó, to je vono!“ zařechtali jsme se. Šli jsme dovnitř. On nám, za neustálýho markování a počítání peněz, protože měl narváno, odpovídal na naše improvizovaný dotazy. Zjistěte, kdo je vlastně ten bufeťák (nepřál si být jmenovanej, tak mu říkejme alespoň takhle). Chtěli jsme vám trochu příblížit život někoho jinýho než učitele… vždyť o těch, vy drbny, víte všecko. O čem jsme si povídali?
Jak dlouho tady pracujete?
Já osobně druhym rokem, předtím jsem tu měl paní prodavačku.
A jak jste se k tomu dostal?
Tak já jsem začínal s večerkou, to už pak ale nešlo. Teď mám jednu kantýnu tady, jednu na gymnáziu, další ve věznici… dá se říct, že sedím na více místech.
Takže vy máte více poboček?
Jo, přesně tak (směje se).
Dá se to stíhat?
Jako, vidíte (smích)… je to těžký.
A báví vás takhle pracovat?
Víceméně jo, člověk je svým pánem, mně to takhle vyhovuje.
Máte nějakou zajímavou historku z práce? Z večerky třeba?
Těch mám. Někdy mě udivovalo, jaký jsou ty lidi blbci. Jediný, co je zajímalo, bylo, když jsem na něco napsal slevu… ale vůbec u toho nákupu nepřemýšleli. Celý máslo stálo asi 32 korun a poloviční asi 25. A mně už to poloviční začalo procházet, tak jsem ho zlevnil na 18. Přišla paní, koupila si dvě poloviční a říká: Tyjo, vy máte máslo ve slevě, to je výborný. Když odešla, tak kamarád, kterýho jsem tam měl na výpomoc říká: Proč si koupila dvě poloviční másla, který jí zítra projdou, když mohla mít celý, který projde až za dlouho, ještě o 4 koruny levněji? Takže asi tak.
Jak dlouho takhle podnikáte?
Hele, asi od roku 2002.
A co jste studoval?
Já mám gympl. Pak jsme měl takový umělecký období, nojo, ale tam mi to nevyšlo. Nakonec jsem se uchytil takhle. Od tý doby tak ňák přežívám (smích).
Budete tady dál, nebo si bálíte kufry?
To je votázka. Někdy mě to unavuje, je to taky práce s lidma, ta je vždycky náročná. Teď v tom červnu už melu z posledního. Má to svý stinný stránky – máte různý vyhlášky, třeba pamlskový a tak. Takže otázkou je, jestli mi vydržej nervy (směje se).
Tak dneska bufeťák. Koho zpovídáme příště? Kuchařku, knihovnici, uklízečku nebo snad školníka. Možná vrátnici? Ne, tu ne, ta plive oheň jak drak. Dejte nám vědět, s kým byste chtěli, abychom po prázdninách natočili rozhovor!
ROZHOVOR: Na chmelnici s pí uč. Polákovou
Tak trochu retro záležitost. Schválně, kolik z vás bylo na chmelu? Blíží se nám Vánoce, každý z nás má svých starostí nad hlavu. I my běháme po nákupácích a sháníme dárky. Vítr kvílí, je zima, celej den se vám chce spát. Máte raděj teplo a slunce? Přenesme se společně na chmelovou brigádu, kde jsem s pí uč. Janou Polákovou rozebíral (v té době) aktuální téma. Pamětníci si zavzpomínaj a ostatní zjistí, jaké učitelské postoje pančelka Poláková zastává
Slunce vysí vysoko na nebi. V hrdle vyschlo a hlava v ohni – naposled jsem pil někdy nadránem… rum. Záda mi, od věčnýho ohejbání se nad řádkem, vržou jak zrezlý panty. V orvaný flanelový košili je ukrutný vedro. V kapse děravejch kalhot zpocenou dlaní svírám poloprázdnou krabičku spartek ,,Kam si zalízt, aby mě nikdo neviděl?“ Tak asi takhle vypadalo moje působení na chmelový brigádě… nojo, pracant jsme nikdy nebyl. Jednou dopoledne, když jsem – jako obvykle – předstíral, že pracuju, mě napadlo, že bych mohl natočit rozhovor do právě vznikajícího školního časopisu, pro který jsme v té době neměli ještě ani jméno, měli jsme jen pár rozhovorů, článků a nadšení. Z té doby se dochovaly jenom tři rozhovory, které postupně zveřejníme. Pro první, který jsme natočili na konci května 2019, jsem si vybral stále se smějící a zářící paní učitelku Polákovou – právě jí maturovala třída, sociální činnost. Téma tak bylo jasný. O čem jsme si povídali?
Jak budete na ty čtyři roky vzpomínat?
Vzpomínat? No tak já už jsem jim to říkala, když jsme se spolu loučili. Ta třída vznikla v druhým ročníku spojením 1. B a 1. C, takže druhej ročník byl takovej těžší. Ale ve třeťáku už to klapalo, no a čtvrťáku se většina snažila, aby zdárně odmaturovala. Je to třída na kterou určitě nezapomenu, protože tam bylo dost starostí, který jsme nakonec společnými silami překonali, zkrátka mi přirostli k srdci.
Bude vám 4.B chybět?
Určitě. Zvykli jsme si na sebe. Všichni dobře věděli, co od nich očekávám, ale taky věděli, kde jsem schopna přivřít oči (směje se). Splnili si, co měli, takže to bylo v pohodě.
Je něco, co vám chybět nebude?
Asi nic, oni byli fakt v pohodě. Tak vždycky jsou momenty, který se musí řešit. Ale to je do jistý míry otázka praxe. Člověk si pak řekne: Jéé, to už jsem řešila v jiný třídě, tak vím jak na to! Když pracuješ s lidma, hodně se toho prolíná, vždycky se ti v hlavě vytvoří nějaký asociace.
V čem byla 4.B výjimečná?
Sociální praxe. Ve škole to hodněkrát dřelo, ale oni si to všechno vynahradili praxí. Hodně učitelů je chválilo, tam šlapali opravdu všichni. V tom nebyl žádný problém, a to jsou praxe u některých průserová záležitost. Ježiš, teď jsem řekla sprostý slovo (smějeme se).
Takže jste s nimi měla dobrý vztah?
Já si myslím, že ano. V druháku se to urovnalo, tam byl problém v tom, že jsem dostala cizí třídu, kterou zaváděl pan učitel Loskot – každý třídní má nastavená jiná pravidla, a já když v prvním ročníku dostanu třídu, popasuju se nimi během prvního měsíce, pak je to v pořádku. Když dostaneš třídu, která je zavedená trochu jinak, může to skřípat. Po studentech chci, aby byli samostatní, nehodlám za ně dělat jejich práci. Oni to pochopili, protože jsou chytrý.
Něměnila byste?
Neměnila. Dopadlo to líp, než jsem doufala.
Co byste jim popřála do budoucna?
Víc životní energie, aby nebyli takový chcíplotiny, to tam napiš přesně takhle (směje se). Hlavně hodně zdraví, taky aby v životě využili zkušenosti ze střední školy, budou se jim hodit.
Chybí vám teplo, slunce a chmelové brigády? Doufáme, že aspoň maličko jsme vám přiblížili vztah paní učitelky k její bývalé třídě. S kým byste chtěli, abychom natočili další rozhovor? Máte nějaké tipy? Napište nám do komentářů!
Literární soutěž o cenu časopisu List
Redakce časopisu List vyhlašuje 0. ročník Literární soutěže o cenu časopisu List! Píšete texty, básňe, povídky, úvahy nebo eseje? Chtěli byste dostat zpětnou vazbu? Chtěli byste vědět v čem se zlepšit a jakým směrem pokračovat? Chcete poznat lidi se stejným zájmem? Napište nám! Zúčastnit se může kdokoliv (z naší školy). Pravidla nejsou žádná – můžete poslat kolik textů chcete (tzn. že do jedné kategorie můžete poslat více textů), na jakékoliv téma, a je jedno, zdali jste text napsali včera či před rokem! Věříme, že do soutěže se vás přihlásí mnoho a že my budeme mít z čeho vybírat!
VYPSALI JSME KATEGORIE:
- kategorie: BÁSEŇ
- kategorie: POVÍDKA
- kategorie: ESEJ, SLOHOVÁ PRÁCE, ÚVAHA
(Jeden soutěžící se může přihlásit do více kategorií.)
Úprava práce: Každá práce by měla obasahovat plné jméno autora.
Uzávěrka soutěže: Soutěž začíná dnešním dnem, tj. 6.12. 2020. Do soutěže budou přijaty práce, které budou nejpozději do 20.1. 2021 poslány na e-mailovou adresu: casak.list@seznam.cz (do předmětu napište: Soutěž – kategorie do které/ých se hlásíte). Kvalitu prací bude posuzovat porota, která bude utvořena z členů redakce.
Vyhlášení vítězů: Na přelomu ledna a února budou vítězové jednotlivých kategorií vyhlášeni a oceněni přímo ve škole (a samozřejmě na našem Instagramu). Vítězné práce také zveřejníme v časopisu!
CENY: Každý výherce své kategorie obdrží 1000 Kč a originální diplom.
(Tímto děkujeme vedení školy za poskytnutí finanční částky, velmi si vážíme Vaší podpory.)
Kontakty: Případné dotazy směřujte na: alexandr.pech@seznam.cz – šéfredaktor, klarafabianovic@seznam.cz – Koutek (č)umění, Fajaja2002@seznam.cz – Zpravodajství
Na co ještě čekáte? Všecko, co je třeba vědět, už víte! Těšíme se, až se zatajeným dechem budeme pročítat vaše práce. Pro bližší info nám neváhejte napsat na Instagram nebo mail. Hodně invence vám přeje naše redakce!
MARATON PSANÍ DOPISŮ – zapoj se!
Od 7. do 18. 12. máš šanci zapojit se do celosvětové dopisové akce na podporu lidských práv. Je dobré vědět, že i ty můžeš něco změnit!
Jo, fakt můžeš – má to cenu. Už minulý rok jsme odesílali dopisy, které pomohly. Připoj se letos i ty k Maratonu psaní dopisů!
O co jde?
Lidé ze všech zemí posílají v prosinci dopisy s výzvami k osvobození konkrétních lidí, kteří se stali oběťmi bezpráví. Akce začíná 10. prosince, tedy v Den lidských práv. Přidávají se miliony lidí po celém světě. Například minulý rok bylo celosvětově napsáno přes 6 000 000 dopisů! Z toho jen v České republice bylo ručně napsáno celkem 17 357 – ty byly odeslány do 6 zemí světa.
Akci pořádá organizace Amnesty International, která každý rok vyhledává lidi nebo komunity z celého světa, kteří právě čelí bezpráví či porušování základních lidských práv. Vybere šest jednotlivých případů, jejichž příběhy Amnesty International rozšířila do celého světa.
Dopisy je možno poslat i emailem, ale ještě větší cenu má v digitální době ručně psaný dopis! Je to nástroj, který přispívá k tvorbě mezinárodního tlaku na politiky a úředníky v daných zemích. Zaplavením jejich kanceláří protestními dopisy se každoročně daří dosáhnout propuštění, nebo alespoň zlepšení podmínek, u více než třetiny vězněných. Dopisy a vzkazy nemusíte posílat jen vládním představitelům, ale přímo uvězněným a jejich rodinám. Za vaši podporu budou nevýslovně rádi.
,,Někdy dokáže obyčejný dopis změnit lidský život. Přidejte se k nám a napište svůj dopis.”
Tato akce se koná na naší škole už druhým rokem. Minulý rok jsme poslali přes desítku ručně napsaných dopisů do Číny, Běloruska, Egypta – ale třeba i do Iránu.
Letos pomáháme těmto osobám
Další informace naleznete na https://maraton.amnesty.cz/
Chceš se zapojit a napsat sám za sebe jeden (či více) dopis/ů?
- pročti si příběhy zde v LISTU nebo na webu Amnesty International – vyber si ten, který tě oslovuje nejvíc
- napiš dopis buď perzekvovanému člověku (na podporu) anebo premiérovi, prezidentovi či jinému mocnému (na protest) – vzory dopisů v angličtině i s příslušnými adresami najdeš na této stránce níže, stačí je jen přepsat
- Dopis vložíš do obálky a napíšeš adresu
- Dopis dones do školy a odevzdej spolu s 50,- Kč na poštovné buď p. uč. Klekerovi (kabinet v přízemí školy vedle vrátnice) anebo v kabinetu zástupkyň.
P.S: Pokud chceš pomoct, ale z nějakého důvodu nemůžeš napsat dopis ručně, je možné poslat email. Není nic jednoduššího: vzorový dopis prostě zkopíruješ do emailu a pošleš odpovědné osobě (adresy najdeš v jednotlivých příbězích).
Vzory dopisů:
Zajímavé info navíc:
ÚSPĚCHY MARATONU:
NEBUĎTE LHOSTEJNÍ IGNORANTI A NAPIŠTE DOPIS. POMŮŽETE TÍM TAK VYSVOBODIT NESPRAVEDLIVĚ VĚZNĚNÉ/ PRONÁSLEDOVANÉ LIDI.
Nejnovější komentáře