Je poslední dubnový den – filipojakubská noc (někdy také Valpuržina) neboli pálení čarodějnic. Tak si holky dávejte bacha, ať neskončíte na hranici. Ale než odletíte na nějakej sabat, tak si nezapomeňte přečíst další vydání vaší oblíbené rubriky – Uměleckého listí, kde publikujeme a komentujeme vaši tvorbu. Tak co nám vyčarovalo úšklebek na tváři tentokrát?
Novou přispěvatelkou je autorka s pseudonymem akesó. Ta nám přispěla svými dvěma básněmi. První báseň se nese v magické atmosféře s motivem známé bohyně Hekaté, druhá báseň je krásný recept na věčnou krásu (Je na předpis?). Druhou autorkou je K. Gideon, která nám přispěla další pochmurnou básní. A jelikož je dnešní vydání speciální, tak jsme se rozhodli přidat jeden obraz a úryvek i od (ne)známých zahraničních autorů, které dnešnímu vydání dodají ten ,,děsivý nádech“. Obraz je od španělského malíře Francisca Goyi, který je známý pro své děsuplné malby. A jako poslední je tu úryvek ze sbírky Zpěvy Maldororovy od francouzského spisovatele a básníka Comte de Lautréamonta. Přejeme vám příjemné čtení a (č)umění!
slyším, že voláš tvůj hlas tmou se nese. to, že se touláš se svící v ruce v lese ti štěstí nepřinese. hledat v úplňku Trojnou Bohyni a z Knihy stínů jí číst může tě svíst na druhou stranu. panna a matka se stařenou, klečí na kolenou a každá se symbolem luny v ruce vlekouce za sebou svůj vlastní stín do jejich srdcí vrazí klín akesó
nachová krev a havraní peří. mužský řev a kosti zvěří. v úplňku měsíc a houkání soví, černé krve dědic nejlíp ti poví že osvědčený lektvar na věčnou krásu je mrtvý milenec u tvého pasu. akesó
tvůj blížící se skon, krví plnící se grál. křik, co zní jako zvon - lásky umrlců chorál. pekelný plamen, jímž tělo budeš mýt. kosti budou ti čnít jako pochodně. K. Gideon
Saturn požírající jedno ze svých dětí
Francisco Goya
Zvedl jsem zděšená víčka výš, ještě výš, až jsem spatřil trůn z lidských výkalů a ze zlata; na něm se naparoval s pitomou pýchou, tělo zahalené do rubáše, ušitého ze špinavých nemocničních prostěradel, ten, jenž si sám říká Stvořitel! Držel v ruce shnilý trup mrtvého člověka a podával si ho postupně od očí k nosu a od nosu k ústům; když ho měl u úst, dalo se uhodnout, co s ním dělá. Nohy měl ponořeny do rozlehlé kaluže kypící krve, nad jejíž hladinu se náhle zvedaly jako tasemnice z obsahu nočníku dvě nebo tři opatrné hlavy a hned se zas bleskurychle potápěly: kopnutí umístěné přesně na nosní chrupavku bylo známou odplatou za porušení pořádku, způsobené potřebou těch lidí nadýchnout se vzduchu: vždyť to konečně nebyly ryby! Plavali nejvýše jako obojživelníci pod povrchem té nečisté tekutiny… tak dlouho, až Stvořitel, jenž už neměl nic v ruce, popadl za krk prvními dvěma spáry na noze jako kleštěmi dalšího potápěče a vytáhl ho z červeného bahna – výtečné omáčky – do výše! Potom s ním naložil stejně jako s prvním. Nejdřív mu sežral hlavu, nohy a ruce, a nakonec trup, až nezbylo vůbec nic, neboť zchroupal i kosti. Tak to pokračovalo i v dalších hodinách jeho věčnosti. Někdy zvolal: „Já vás stvořil; mám tedy právo dělat si s vámi, co chci. Nic jste mi neudělali, to uznávám. Způsobuji vám utrpení a je to pro můj požitek.“ A pokračoval v krutém hodování, hýbaje dolní čelistí, která zas hýbala vousy na jeho bradě, plnými mozku. Ó čtenáři, nedostáváš z této podrobnosti laskominy? To není pro každého, takový mozeček, tak dobrý, docela čerstvý, teprve před čtvrt hodinou vylovený z rybníku!
Comte de Lautréamont
Kdo je vaším dnešním favoritem? Dejte nám vědět do komentářů. Můžete nás také sdílet na instagramu. A nezapomeňte nás tam označit! My se na vás budeme těšit zase příští týden v dalším vydání.
Napsat komentář