Čtyřicet dní, tak dlouho po připlutí do přístavu byla izolována lodní posádka bez možnosti vstoupit na břeh. V Itálii, odkud se tento postup dostal i do jiných zemí, tomu říkali quarantino (okolo čtyřiceti). Odtud naše slovíčko karanténa. Dle Písma svatého by měla postní doba trvat čtyřicet dní. Čtyřicet dní totiž bloudil Ježíš Kristus na poušti, než začal veřejně kázat. Vůbec, podíváme-li se do Bible, čtyřícítku najdeme na mnoha místech: Čtyřicetidenní potopa, čtyřicetidenní putování, čtyřicetidenní pobývání na hoře a tak dále… Z Itálie a z biblických příběhu se ovšem vraťme k nám. Okolo čtyřiceti dní žil Karel Hynek Mácha v Litoměřicích. Jeho pobyt zde začal v září roku 1836…
Nepovedený útěk
Ona ta čtyřicítka na začátku není uvedena náhodně. Samo číslo čtyřicet je v Bibli často spojeno s dobou radikální proměny, během níž „staré“ mizí a objevuje se něco „nového“. Na proměnu a nový začátek nejspíše pomýšlel i pětadvacetiletý básník Karel Hynek Mácha, když na sklonku léta 1836 vyšel z Prahy do Litoměřic. Chtěl se před Prahou tak trochu ukrýt. Zároveň však ukázat, že se dokáže osamostatnit. V tu dobu to Mácha jednoduché neměl. S herečkou Eleonorou Šomkovou čekal nemanželské dítě. Proto museli spěchat se svatebním termínem. Ten byl stanoven na 8. listopad. Svatbě však nebyli nakloněni Eleonořini rodiče, kteří Máchu neměli rádi, a ani Máchova matka, které vadila Lori. Mácha za sebou měl také již první veřejné negativní ohlasy na svoji nedávno vydanou básnickou skladbu Máj. Jedna recenze, uveřejněna v České včele J. S. Tomíčkem (spisovatel a novinář), zněla takto:
„…jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla. Ve květinách můžeme míti a máme zalíbení, nikoli ale v chladném mrtvém meteoru, který z rozervaných útrob vyvržen byl. V tomto nenalézáme nic krásného, oživujícího, nic básnického v přísném toho slova smyslu..." Do Litoměřic Mácha dorazil 17. září s šedesáti krejcary v kapse. To nebyl příliš velkný obnos. Podobnou částku si vydělal zednický mistr za jeden den. Měl ovšem zajištěnou práci v Dlouhé ulici 175 u advokáta Josefa Filipa Durase i bydlení v domě Na Vikárce. Pracoval jako advokátní koncipient. Když měl peníze, zašel si na jídlo do nedalekého zájezdního hostince Kocanda. Tak plynul jeho život v Litomeřicích. Bouřlivák, tulák, žárlivec a zasněný romantik v dvou místnůstkách v domě Na Vikárce upravoval svoje básně, psal dopisy do Prahy rodičům, bratrovi, přátelům i Lori. Zamyšleně zde také pozoroval v dáli tyčící se hrad Házmburk, který velmi obdivoval, dále pak Říp, zříceninu Košťálov a Radobýl. Právě po přečtení dopisu od Lori, ve kterém stálo, že jeho syn Ludvík onemocněl, se v noci z 15. na 16. října rozeběhl do Prahy, kde právě propukla epidemie cholery. Poté, co se z Prahy vrátil, se necítil dobře a odpočíval. 23. října se již se zhoršeným zdravím vydal na vrchol Radobýlu. Zde přepisoval svoji báseň Cesta z Čech, jejíž konec by měl znít takto:
…Teď, vlasť, se dobře měj! Již jest meze překročena, za mnou leží česká zem — — V zříceninách rozvalen tamo leží hrad ten starý! V modré roucho zahalen pod ním stojí lesík jarý, černá věž ční z něho jen. Taký hrad — to vlasť je tvá! hrdé stavby sešlé rumy; pohleď na ni z daleka, snad tvé žalující dumy z tuhého ji zbudí sna!
Již se stmívalo, na okolní kopce padala tma, když v tom Mácha svrchu Radobýlu zpozoroval, že v Litoměřicích na několika místech vypukl požár. Vzchopiv se, řítil se rovnou do města, kde pomáhal s hašením požáru. Zde se pravděpodobně napil vody, která byla určena pouze k hašení, ne k pití. Druhého dne v dopise rodičům popsal celou údálost takto:
Byl to však oheň! Jedenácte stodol, plných obilí, hořelo najednou a vítr do toho foukal až hrůza. Takovou jasnosť a horkosť jsem jaktěživ neviděl. Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes ni; žádný nechtěl přeběhnout a přece tam v zadu nikoho nebylo.
Čtyři z nás se tedy odvážili. Já svlekl kabát a odhodil klobouk; jeden mi polil hlavu vodou, aby vlasy nechytily. Běžel jsem okolo třech, po každé straně hořících stodol, a za mnou ještě tři muži.
Byl právě nejvyšší čas. Mezi dvěma stodolama je krátká zídka a v té jsou vrata. Jedna stodola hořela, druhá ne; ale vrata mezi nimi již stály v plameni; kdyby byly dohořely až na druhý konec, byla by od nich ta druhá stodola chytila.
Přelezu tedy s kominíkem hořící vrata, které zavřeny byly, roztluku závory, aby se ony na silnici zvrátit daly, leza pak na stodolu až k hřebenu sedl jsem si jako na koně a druzí mi podávali vodu. Já jsem ustavičně střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždy, nežli jsem vodu vylil, musil jsem si obličej natřít a napít se.
Tak jsme tu stodolu a celou tu řadu za ní zachránili. Potom teprve přišly stříkačky, když oheň již slabší byl, protože by jim koně dříve nebyli po silnici pro plamen přeběhli.
Dnes v pondělí ještě pořád tam hoří.
Následující dny se mu velmi přitížilo. S podvrtnutým kotníkem a horečkami ještě chodil do práce. 2. listopadu, už značně oslabený a možná v horečkách blouznící Mácha, napsal poslední, německy psaný dopis. Lori totiž uměla česky velmi špatně. Tento dopis se stal zcela posledním textem, který Karel Hynek Mácha napsal. Stálo v něm:
Proč jsi se opovážila jednat proti mému příkazu a šla jsi ke svému otci? Chceš všecko nakonec pokazit? Pro mne je to snadná věc - vezmu svoje šaty a odejdu z Litoměřic. Kam? Nikdy se nedozvíš, zachováš-li se ještě jednou proti mému rozkazu - rozkazu pravím! - nikdy mne už nespatříš. Poroučím Ti tedy, přísně Ti poroučím, aby ses nehnula z našeho domu, nikam, pod žádnou, docela žádnou záminkou, ani na mši, ani ke zpovědi, ani na katechismus, nikam; - nebo --- jako že žije Bůh a má duše, a při svém životě Ti přísahám, nikdy mne už neuvidíš. Opovážíš-li se jít z domu k svému otci, nebo dokonce na faru nebo jinam, jako že je Bůh nad námi, odejdu od oltáře. Zůstaneš tedy stále a stále u Ludvíka, a kdyby Tě někam zvali, řekneš, že jsi nemocná - zrovna tak nesmí nikdo k Tobě - třesu se ještě vzteky, pomyslím-li si, že tam byl někdo z Vašich, a viděl hocha! - Obelžeš-li mne, až přijdu do Prahy, jen jedním slovem, přísahám Ti, že mne ztratíš na věky věkův. Přijdu v pondělí sedmého do Prahy, v úterý bude svatba a ve čtvrtek odjedeme z Prahy do Litoměřic. Nikdo nebude zván na svatbu, koho nepozvu já. Bude-li kromě Tvého otce v kostele někdo z Tvých příbuzných, odejdu od oltáře.
Slova jsou nevybíravá a ostrá jako břitva. Mácha se s Lori ani nerozloučil, ani se nepodepsal, na konec napsal pouze ,,Igz", což je zkratka německého jména Ignaz, které Mácha už během studií vyměnil za jméno Hynek. 4. listopadu se Mácha omluvil v zaměstnaní. Chtěl si pořádně odpočinout a svůj těžký stav vyležet. V noci z 5. na 6. listopadu 1836 však Karel Hynek Mácha, zakladatel české moderní poezie, umírá. Lori zastihla zpráva o Máchově úmrtí uprostřed svatebních příprav. Hned po smrti vyklidili jeho ,,světničku". Nábytek, který patřil Lori, se prodal, aby z utržených peněz vdova s nemocným dítětem mohla nějakou dobu žít, a jeho slavný červenobílý kabát byl prodán Máchovým bratrem. Pohřben byl na litoměřickém hřbitově. Dodnes se neví, na co Mácha vlastně zemřel. V úřední zprávě je jako oficiální příčina úmrtí napsán zápal plic. Pravděpodobnější ovšem je, že zemřel na choleru, kterou se nakazil již v Praze při poslední návštěve, nebo na cholerinu, což je mírnější podoba cholery, kterou se mohl nakazit, když se napil splašek určených k zhášení ohně. Máchův syn Ludvík, kvůli kterému se Mácha do Prahy rozeběhl, přežil svého otce pouze o osm měsíců. Eleonora Šomková žila až do roku 1891.
Máchův odkaz
Tak skončil život zakladatele moderní české poezie a pravděpodobně nejznámnějšího českého básníka. Dále se nechci věnovat tomu, co nastalo po Máchově smrti (přihlášení se k jeho odkazu májovci), ani nechci rozebírat vztah s Lori či jeho šifrované deníky, protože myslím, že o těchto událostech a věcech slyšel každý z nás už alespoň jednou v životě. Ovšem rád bych se podíval na to, zdali je v Litoměřicích stále přítomen duch Karla Hynka Máchy a zdali po něm v úzkých uličkách a zapadlých dvorcích zbyla trocha romantické atmosféry. I když Mácha žil v Litoměřicích zhruba čtyřicet dní, což je v jeho životě zanedbatelný časový úsek, město žije jeho odkazem dodnes. Sem jezdí lidé, když si připomínají výročí Máchovy smrti či narození. Litoměřicím už zkrátka nikdo neuzme, že je to město pětadvacetiletého romantického básníka. Připomeňme si, že dům Na Vikárce, ve kterém Mácha bydlel a který se nachází v dnešní Máchově ulici, byl postaven roku 1806 a jedná se o nejstarší funkční vinárnu ve městě. Můžeme zmíňit i Máchovy schody, které byly postaveny až padesát let po Máchově úmrtí. Nad Máchovými schody se nachází Máchova socha (náhledový obrázek), kterou zhotovil Václav Blažek ke stému výročí básníkova úmrtí. Od sochy je to pár kroků k Divadlu K. H. Máchy, což je jedno z nejstarších městských kamenných divadel u nás. Po Máchovi se jmenuje od roku 1945. Namátkou ještě Knihovna Karla Hynka Máchy, Kino Máj nebo jeho socha pod Mostnou horu, která je odlitkem ze stejné sádrové formy, jako slavná petřínská socha J. V. Myslbeka. Na místě stojí od roku 2010.
Ale znamená to něco? Že je po Máchovy pojmenována půlka města? Možná to, že obyvatelé Litomeřic na slavného básníka nezapomněli a jeho odkaz si nadále připomínají. Vždy si ale vzpomenu na osobu Jaroslava Vrchlického, po kterém je pojmenované kdejaké náměstí či instituce (školy, divadla… ), ale kdo dneska Vrchlického čte? Kdo se zajímá o jeho osobnost a život? Literární vědci… Možná? Já sám (bohužel/ bohudíky?) z Litoměřic nejsem, a tak nevím, jestli je Máchův odkaz skutečně živý. Chybí mi zkrátka pohled rodáka. Samozřejmě, obdivuji Máchovo dílo, imponuje mi jeho neuchopitelná osobnost, a vůbec jsem vždy tíhnul k rozervané povaze romantismu. Často jsem na Máchu myslel, procházeje se starou částí Litoměřic a jejími pitoreskními uličkami a zastrčenými dvorky. A abych byl upřímný, nejednou jsem prišel na hodinu pozdě, protože jsem se zapomněl někde na parkánech nebo nahoře u biskupství s hlavou ponořenou do ranních úvah. No jo, ale ukažte mi někoho, kdo to má podobně… Zkrátka, neboť znám Litoměřice zvenčí, ale neznám je zevnitř, zeptal jsem se několika studentů naší školy (a zároveň rodáků), zdali si myslí, že Máchův odkaz je v Litoměřících stále patrný a živý. Tady jsou jejich odpovědi. Posuďte sami.
No upřímně, Máj jsem nečetl, teda jako ty nejznámější úryvky zná asi každý, nicméně samozřejmě, tak nějak vím, že je pro Litoměřice hodně významným a že je tu po něm pojmenováno skoro všechno, divadlem počínaje, kinem Máj končeje. Ale tak nějak nevím no, jeho tvorba stejně asi není můj šálek kávy. Samozřejmě jsme se oněm učili na základce. Příhodu s Radobýlem taky znám. Jako základy bych řekl, že o něm vím. Kdyby ses zeptal kohokoliv z Litoměřic na Máchu, tak je víc než pravděpodobné, že ti o něm aspoň něco poví nebo bude minimálně vědět, kdo to byl. Takže ten význam pro Litoměřice je veliký. Z míst, kde působil, je cítit taková ta historie. Vůbec my, jako Litoměřice, máme docela dost hezkých míst, ze kterých ta historie přímo čiší.
Student 1. ročníku, pedagogické lyceum
Skvělá otázka. Zrovna dneska jsem se byla projít na Mostku k jeho soše, protože 1. květen, že ano. Karel Hynek Mácha je pro mě vlastně takovou srdcovou záležitostí. Když jsem byla mladší, tak mi to bylo úplně šumák, ale čím starší jsem tím víc si uvědomuji, jak jsem ráda, že žiju ve městě, kde působil takový velikán. Jsem na to zkrátka pyšná. Kamkoliv jedu, tak se tak trošku vlastně chlubím tím, kde žiju. Nejlepší na tom je, že lidi znají Litoměřice, i když jsme poměrně maličké město. No a Vikárka, knihovna, divadlo... To jsou má nejoblíbenější místa tady. Hlavně divadlo, vždycky mi to přijde jako obrovská čest v něm hrát. Nejraději přemýšlím nad tím, jak se tady Máchovi asi žilo a jak bych si přála ho poznat, vědět, co se mu honilo hlavou, když procházel uličkami. Měla jsem možnost vidět fotografie starých Litoměřic, a to bylo něco opravdu kouzelného. Takže Mácha je pro mě opravdu důležitou osobností.
Studentka 2. ročníku, sociální činnost
Máchu moc nemusím. Myslím si, že je důležitou součástí města a její historie. Vlastně městem proplouvá jakoby stále nádech jeho díla a života, ale je to především tím, jak se město stará o to, abychom tu atmosféru cítili. Podle mě jsou mnohem lepší díla českých autorů, ale i tento autor má něco do sebe. Každý nám, hlavně tedy ve školách, vštěpuje tuhle část historie našeho města, a proto i každý, kdo zde žije či sem chodí jen na školu o Máchovi něco ví. Osobně se mi líbí ta atmosféra královského města kolem nás, i když některým lidem to už může lézt na nervy.
Studentka 3. ročníku, pedagogické lyceum
Hele, asi to na mě nijak nepůsobí... Uvědomuju si to, hlavně proto, že celou základku nás tím "očkovali" - hodně kladli důraz na to, ať známe dílo a život Máchy, tak možná z toho důvodu, no... Ale jinak k tomu nemám moc vztah, krom vzpomínek na základku. Je to pro mě prostě Mácha tak, jak ho zná asi každej jinej člověk. Jsou pro mě zajímavější autoři... Pozitivně mě ovlivnila možná tak Vikárka, protože tam dobře vařej.
Studentka 4. ročníku, pedagogické lyceum
Pakliže jste si nevzpomněli na K. H. Máchu 1. května, kdy jsme slavili svátek všech zamilovaných, zkuste to pozítří 7. května, kdy uplyne 82 let od chvíle, kdy byl Karel Hynek Mácha po druhé pohřben na Vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal protinacistickou manifestací. Zůčastnil se ho např. generál Rudolf Medek nebo básník Josef Hora (mj. roudnický rodák a autor sbírky Máchovské variace). Já se na vás budu těšit u dalšího článku!
Nejnovější komentáře