historie

Pravda a láska vítězí aneb Rok 1989

27. 6. 2021 by Matyáš Sahula Leave a Comment

Jak všichni víme československé dějiny obsahují spoustu smutných a bolestivých momentů, proto jsem rád, že dnes můžu psát i o mnohem radostnější události naší historie. Již je to více jak třicet let, co jsme si vybojovali svobodu. Boj to rozhodně nebyl lehký, což vám dnes popíšu a vysvětlím.

Kontext a dění v zahraničí

Asi je každému jasné, že k nám známým listopadovým událostem nedošlo z ničeho nic. Je velmi podstatné si představit, že listopad roku 1989 byl výsledkem složitého procesu, který neměl kořeny pouze zde. K podobným změnám totiž docházelo napříč celým východním blokem. Na počátku všeho byla postupná demokratizace, perestrojka a glasnosť v Sovětském svazu, jež souviseli s nástupem Michaila Gorbačova do čela SSSR. Právě dění v této zemi spustilo dominový efekt a dalo ostatním socialistickým státům větší volnost v jejich politice a přístupu ke změnám ve společnosti.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je unknown-1.png.

Sled události v Československu

Jako počátek dění, který vyústil v 17. listopad, v Československu můžeme pokládat tzv. Svíčkovou demonstraci v Bratislavě na Hviezdoslavovom náměstí (25.3 1988), které se zúčastnilo zhruba dva tisíce osob. Manifestace nevyjadřovala pouze požadavek na dodržování občanských práv, ale i těch náboženských. Její organizátoři byli předem zadrženi a celá manifestace byla Veřejnou bezpečností rozehnána. 21.srpna 1988 se k 20. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pořádá na Václavském náměstí demonstrace, jíž se zúčastnily čtyři tisíce oso, z nichž významná část byla zadržena StB a VB. 28.října (výročí vzniku Československa) se opět schází na Václavském náměstí disidenti, kteří jsou obušky veřejné bezpečnosti rozehnáni. 11. prosince se na Škroupově náměstí koná jedna z mála režimem povolených demonstrací (výročí přijetí všeobecné deklarace lidských práv). Shovívavost režimu toho dne nejspíše souvisela s návštěvou francouzského prezidenta Françoise Mitterranda s nímž se dokonce den před demonstrací sešel Václav Havel, aby s ním debatoval o situaci v Československu a lidských právech. Dalším významným milníkem byl konec rušení zahraničních rozhlasů na československém území 16. prosince. Prvním pořádným signálem toho, co se bude na československém území dít, byla série demonstrací dnes známé jako Palachův týden, která se odehrávala 15. až 20. ledna 1989. Organizátoři žádali alespoň o krátkou vzpomínku na Jana Palacha, nicméně ze strany úřadů jim nebylo vyhověno, proto nezbývalo nežli vzít věci do vlastních rukou a i přes zákaz pietní akci uspořádat. Tyto poklidné pietní akce a demonstrace byly veřejnou bezpečností a lidovými milicemi násilně potlačeny a bylo zde zadrženo okolo 1400 účastníků (zatčen byl i Václav Havel).

Předpoklad, že se veřejnost dále nebude pokoušet o protesty proti režimu, byl mylný. Naopak společnost ihned na násilnosti reagovala. 29.června je zveřejněna petice Několik vět, jež odsuzuje vládní kroky při těchto událostech a obecně se dá říct, že vyzývá k celkové demokratizaci státu. Do konce podzimu 1989 sesbírala okolo čtyřiceti tisíc podpisů. Tento projekt je přisuzován Chartě 77 (občanská iniciativa, jež poukazovala na nedodržování lidských práv v tehdejším Československu). Mezi významné signatáře patřili např. Václav Havel a Alexandr Vondra (jeden ze spoluzakladatelů občanského fóra a pozdější senátor za Litoměřicko). 21. července přední osobnosti českého protirežimního proudu (např. Václav Havel, Alexandr Dubček, kardinál Tomášek a další) přivítali na našem území zástupce polské solidarity (polské občanské hnutí, které se výrazně podílelo na pádu tamního režimu). Tato návštěva byla podporou pro celou Československou společnost, neboť právě Polsko nastoupilo na cestu demokratizace a liberalizace dříve nežli my (narážím hlavně na fakt, že první svobodné volby se v Polsku pořádali již 4. června, ty samozřejmě skončili jasným vítězstvím opozice) a bylo jistým úkazem toho, že snažení našich disidentů není zbytečné. 12. srpna Rudé právo odmítá dialog s občanskými iniciativami, k němuž vyzval Jiří Dienstbier (rovněž známá osobnost OF), o kterých píše jako o protistátních a ilegálních strukturách. 21. srpna se koná na Václavském náměstí demonstrace, již opět rozežene veřejná bezpečnost. Jinak tomu nebude ani při výročí úmrtí svatého Václava 28. září. 12. listopadu 1989 dochází ve Vatikánu za přítomnosti papeže Jana Pavla II. a našeho kardinála Františka Tomáška ke svatořečení sv. Anežky České, jež je odvysíláno dokonce v televizi. To bylo nepochybně dalším silným signálem toho, že komunistické vedení pomalu ztrácí kontrolu nejen nad médii, ale i nad společností. 17. listopad 1989 organizují nejrůznější studentské a protirežimní iniciativy v Praze manifestaci (zajímavé je, že do akce se částečně zapojuje i socialistický svaz mládeže), jež se zapíše do dějin jako velmi zásadní datum. Z původně pietního pochodu za Jana Opletala se stala asi nejvíce obecně známá událost roku 1989. Násilnostmi, které působila na studentech VB a StB na Národní třídě podnítili lidi ještě k většímu odporu. 20. listopadu dochází ke stávce vysokých škol a demonstraci kde se sejde 150 tisíc lidí, kteří protestují proti postupu bezpečnostních složek vůči studentům. Situace je opravdu napjatá a už teď je zřejmé, že režim dojde svého konce. Člen ústředního výboru KSČ Jan Fojtík sám tyto události údajně okomentoval slovy: „Tak to je konec! To už žádnou naší kontrademonstrací nepřebijem.” 21. listopadu již dochází k dialogu mezi premiérem federální vlády Ladislavem Adamcem a OF (v čele s Václavem Havlem). 24. listopadu Miloš Jakeš (dnes známý zejména díky svému slavnému projevu na Červeném Hrádku) rezignuje na post generálního tajemníka komunistické strany. Na podporu Občanského fóra se na Letenské pláni konaly dne 25. a 26. listopadu doposud největší manifestace v československých dějinách (první den se zúčastnilo okolo 800 tisíc lidí a v druhý den půl milionu). 3. prosince sestavuje Ladislav Adamec, jak pár dní předtím avizoval, novou vládu. Nicméně složení bylo pro OF neakceptovatelné, neboť tato vláda se skládala z drtivé většiny z členů KSČ. Vláda den poté vyhlásila demisi. Pořád se ale zdálo, že komunisté situaci dostatečně nepochopili. 7. prosince je sestavením vlády pověřen Marián Čalfa. 8. prosince prezident Husák vyhlašuje amnestii politických vězňů. 10. prosince už Gustav Husák jmenuje Čalfovu novou vládu, kterou poprvé od roku 1948 netvoří většina komunistů a poté abdikuje. 29. prosince je Federálním shromážděním stanoven prezidentem Václav Havel. Čímž je u nás nastolena cesta ke změně stavů. O necelý rok později (8. – 9. června 1990) se pořádají demokratické volby do Federálního shromáždění, které s velkým náskokem vyhrává Občanské fórum (výsledek 36%).

Když jsme si v roce 2019 připomínali 30. výročí od listopadu 1989

Zdroje

Líbil se vám článek? A jaký máte názor na události roku 1989 vy? Napište nám do komentářů.

400 let od nejslavnější popravy

21. 6. 2021 by Klára Fabianová Leave a Comment

21. června 1621 se na Staroměstkém náměstí uskutečnila jedna z nejslavnějších poprav u nás – Staroměstká exekuce, také známá jako ,,poprava 27 českých pánů“. Tato poprava představovala tečku za událostmi, které započaly třetí pražskou defenestrací, hrozila se nad ní celá Evropa a my se jí v dnešním článku společně podíváme na zoubek.

Plamen války

Už od počátku 17. století se střední Evropou nesl rozpor mezi katolickou a protestantskou vírou. Plamen této války zažehlo protihabsburské povstávní českých stavů (23. 5. 1618), které započalo druhou pražskou defenestrací. Evropa byla ponořena do mocensko-náboženského konfliktu a naděje českých stavů vyhasla o dva roky později (8. 11. 1620) na Bílé hoře, kde zvítězila vojska císaře Ferdinanda II. spolu s katolíky.

Proces

17. 11. 1620 se Karel I. stal královským místodržitelem, na začátku únoru roku 1621 obdržel císařské psaní se soupisem zhruba 90 osob, které měli být zatčeny. Obžalovaní během února a března naplnili vězení a žalář v Bílé věži na Pražském hradě.

Proces byl oficionálně zahájen 29. 3. 1621, kdy si obžalovaní vyslechli obecnou žalobu, která je vynila ze zločinu urážky královského majestátu. Návrhy rozsudků posílal tribunál císařské komisi, která je potvrzovala nebo upravovala. K trestu smrti bylo nakonec odsouzeno 28 předních účastníků povstání.

Krvavé divadlo

Smrt protestantských vůdců měla být na staletí poselstvím pro všechny, kteří se chtěli postavit habsburskému rodu a církvi. Původně měli být všichni rozčtvrceni zaživa, ale to už císař odmítl akceptovat.

Popravy začaly 21. 6. 1621 již v pět hodin ráno a skončily až v devět hodin dopoledne. Vedením exekuce byl pověřen nejslavnější český kat Jan Mydlář. Na pódiu byl kříž, aby se mohli na smrt jdoucí obžalovaní před smrtí pomodlit, ale špalek zde nebyl. Kat stínal hlavy klečícím odsouzencům jednou ranou mečem, který vážil přes dva kilogramy, tudíž bylo potřeba velké síly a přesnosti. Pokud se kat netrefil, tak s trochou štěstí odsouzenci zlomil vaz. Mydlář byl v jednu chvíli tak unavený, že musel několik lidí dát oběsit, aby mezitím nabral síly. Jednomu šťastlivci se dokonce podařilo před soudem utéct. Byl jím Martin Kulweit, který si před popravou vyžádal návštěvu toalety, kde se protáhl vikýřem, skočil ze střechy a byl na místě mrtvý.

Nejhůře dopadl lékař Jan Jessenius, který byl považován za hlavního mluvčího povstalců, nejprve mu byl vyříznut jazyk, posléze mu kat uťal hlavu a aby toho nebylo málo, tak ho ještě dal rozčtvrtit.

Na staroměstkém náměstí na místě popravy naleznete 27 bílých křížů v dlažbě, které připomínají 27 popravených.

Ostatky českých pánů nečekalo nic dobrého. Jejich hlavy putovaly po popravě v koších na Staroměstskou mosteckou věž, kde byly nabodnuty na bidla s tím, že se jich nikdo nedotkne dalších deset let.

V listopadu 1631 obsadilo Prahu vojsko Jana Jiřího, jeho zásluhou byly hlavy sejmuty, přemístěny v rakvi do Týnského chrámu a tam i náležitě pohřbeny. Od té doby lebky už nikdo neviděl.

Zdroje

Jindřich Francek, Navzdory závisti, Havran, Praha 2007

Tak co, zhrozili jste se? Doufám, že jsem vám přiblížila kousek naší historie a přinesla vám nějaké nové informace. Budu moc ráda za sdílení a komentář!

„Vítězný“ únor 1948

26. 3. 2021 by Matyáš Sahula 1 Comment

Vítám vás u dalšího okénka do naší historie. Text je věnován události, která velmi významně formovala osudy našich předků a našeho státu. Byť samozřejmě vím, že média informují společnost o tomto tématu, řekl bych dostatečně, není nad to zopakovat si klíčové body této etapy našich dějin a připomenout si její kontext.

Vývoj politiky v Československu

Po Mnichovské dohodě a odjezdu do Londýna (odkud vede exilovou vládu) se postupně Edvard Beneš snaží o větší integraci vztahů se Sovětským svazem. Jeho rozhodnutí bylo učiněno na základě předešlých událostí a zkušeností viz. dřívější článek o mnichovské dohodě, kdy nám naši spojenci (Francie a Velká Británie), bohužel nedokázali zajistit pomoc. Dalším důvodem pro zlepšování vztahů byl nepochybně společný nepřítel v podobě nacismu, proti němuž pospolu bojovali vojáci československého odboje a rudé armády (asi nejvýznamnějším příkladem spolupráce byla Karpatsko-dukelská operace v roce 1944) a následná role SSSR jakožto osvoboditele velké části Československa. Také rozpuštění třetí internacionály 15.května 1943 se v očích našich politiků, ale i západních států, jevilo jako vlídný krok a snaha Moskvy ke spolupráci s ostatními spojenci. Vřelé vztahy Sovětského svazu a naší exilové vlády vedly dokonce 12.prosince 1943 k podepsání smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci (jejími signatáři byli sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov a československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger). Původní idea Jana Masaryka o mostu mezi Východem a Západem se pomalu ale jistě rozpadá a dostáváme se do sféry vlivu SSSR. On sám se později od této myšlenky distancuje se slovy: „Po mostech se chodí, a to nám zrovna nekonvenuje.“ 5.dubna 1945 je vládou schválen Košický vládní program (podepsán již v březnu v Moskvě), který měl byl programem činnosti budoucí vlády (jeho součástí bylo hlavně znárodňování bank, pojišťoven a velké části průmyslu).

Po druhé světové válce

Po ukončení nejkrvavějšího konfliktu v dějinách (8.května 1945-konec války v Evropě), který si vyžádal okolo šedesáti milionů obětí, přichází na řadu vypořádání se s poraženými a to často dost nevybíravě. V rámci takzvaných Benešových dekretů se z našeho území muselo odsunout zhruba 3 miliony Němců, kterým je krom toho odebrán i jejich vlastní majetek, nicméně kdo by tvrdil, že prezident Beneš toto učinil z čistě vlastní iniciativy, neměl by úplnou pravdu, protože těmto odsunům nahrávala Postupimská dohoda a samozřejmě i tehdejší protiněmecké nálady ve společnosti. Taktéž se to týkalo okolo 150 tisíců příslušníků maďarské menšiny (avšak tentokrát na rozdíl od vyhnání německé menšiny, bez záštity vítězných mocností). Co se týká hranic, Československo se jejich předválečné podoby nedočkalo, neboť byla Sovětským svazem bez většího odporu zabrána Podkarpatská Rus.

Období 1946-1948

Vzhledem k tomu, že prezident Edvard Beneš zakazuje stranu agrární, ve volbách smí kandidovat tedy pouze strany tzv. Národní fronty (komunisté, národní socialisté, lidovci, sociální demokraté a demokraté), rovněž šlo vhodit do urny bílý lístek na znamení protestu proti politice Národní fronty. Volby s náskokem vyhrávají komunisté a Klement Gottwald dává dohromady jeho první vládu. Na sestavení vlády se opět podílí všechny strany Národní fronty. Volby dne 26.května 1946, které daly vzniknout této vládě se ukáží poté jako poslední demokratické po dobu více jak čtyřicet let, ale o tom později. Se zvýšeným vlivem komunistů jsme se čím dál více upínali k východu. Utopická vize některých tehdejších politiků o demokratickém Československu, které je za dobře se Stalinem, ale zároveň i západem, se postupně rozplývá. Roku 1947 je už Československo natolik pod vlivem Sovětů, že odmítá americký Marshallův plán (nebo také plán evropské obnovy byl programem, který měl ekonomicky pomoct válkou zasaženým zemím v Evropě). Plán je u nás najednou prezentován jako ohrožení národní svrchovanosti a ekonomické nezávislosti. Komunisté své silné pozice ve vládě začínají zneužívat a na začátku února 1948 ministr vnitra Václav Nosek dosazený do vlády za KSČ, odvolává z funkce osm velitelů SNB (sboru národní bezpečnosti). Za své funkční období Nosek v podstatě naruší apolitičnost SNB a armády a dlouhodobě na posty těchto organizací dosazuje lidi inklinující ke komunismu, ale toto je pro některé demokratické členy vlády poslední kapka. 13.února ministři národně socialistické, demokratické a lidové strany prosazují usnesení, které zakazuje ministru Noskovi tyto personální změny. Ministr vnitra toho, ale nedbá a odstartuje krizi. Dvanáct demokratických ministrů z již zmíněných stran na protest podává demisi ve víře, že prezident vládu rozpustí a nastanou nové volby. Naproti tomu Klement Gottwald navrhuje sestavení jeho nové vlády složené hlavně z komunistů. Prezident Beneš je pod tlakem ze všech stran. 23.února se vydává průvod 10 tisíc studentů k Pražskému hradu na podporu prezidenta. Zde je pětičlenné delegaci v čele s mladým poslancem Josefem Lesákem (za národní socialisty) slíbeno, že řešení krize proběhne v souladu s ústavou. 24.února dochází ke generální stávce, které se zúčastní zhruba 2,5 milionu, v podstatě dotlačených pracujících. 25.února Edvard Beneš demisi přijal a Klement Gottwald pronáší svůj proslov:

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Na odpor se tehdy postavilo pět tisíc studentů, kteří opět pochodovali na Hradčany. Tentokrát ale bylo SNB a lidové milice nekompromisní. Část studentů je v Nerudově ulici zastaveno a dochází k násilí. Ve finále je tak sto studentů zadrženo a jeden student je dokonce zraněn palnou zbraní. Mnoho studentů je po protestu vyhozeno ze škol.

Den po záhadné smrti Jana Masaryka 10.března 1948 už byla druhé vládě Klementa Gottwalda vyslovena důvěra. 30.května proběhly volby do Národního shromáždění, které už jenom stvrdili výhru komunistů. Prezident Beneš odmítá podepsat novou ústavu a nedlouho na to odchází (7.června) z úřadu, ve kterém jej nenahradí nikdo jiný než Klement Gottwald a na post předsedy vlády je dosazen Antonín Zápotocký.

Tak a došli jsme až ke konci další smutné etapy našich dějin. Zamlouval se vám článek? Přiblížil vám události této doby? Napište nám do komentářů!

zdroje

Den žen

8. 3. 2021 by Lucie Jurášová Leave a Comment

Je Den žen! Ne, to není kalendářní upozornění, je to den k oslavě a připomenutí důležitosti více než poloviny lidí na planetě. Ženy! Všechno nejlepší!

Poslední dobou neustále kolem sebe narážím na téma rovnoprávnost žen a mužů. Jsem ráda, že se takové téma řeší, společnost by si některé otázky měla připomínat. V mé ideální společnosti nenastane věta: kéž bych se narodil/a jako kluk/holka. Člověk by neměl litovat toho, jak, kde a kdy se narodil. Zabrouzdáme do minulosti.

Co si taková pravěká žena říkala? Kéž bych byla muž. Muž si s chlapami tramdá po lovech (Bohové vědí, jestli lov na mamuta nebo sousedku od vedlejší skály) a já mám na krku deset dětí, to znamená deset porodů. Po těch všech krcích musím mít nádobí, které jsem předtím vyrobila. Bohové pomozte, zařiďte, aby ženy byly na stejné úrovni jako muži.

Žena v Antice… Můj muž opět filozofuje nad nesmrtelností brouka, ale filozofovat nad máchání prádla nebo ingrediencemi v polévce, to nee. Nesmím do divadla, to je nefér…ale zase.. takové drama, co se hraje u nás doma, nikde nebude – racionalita nade vše. Doufám jen, že se to někdy změní.

Žena ve středověku… Chytrá žena je prej čarodějnice, to určitě vymyslel nějaký egoistický muž, který si myslí, že je nejchytřejší. Tím dávají jasně najevo, jak se nás bojí. Ale až tak… zabíjet? kdyby jsme ženy měly zabíjet chytré může, moc poprav by se nekonalo. Žena se má podřizovat muži a být ve všem zticha… snad se to někdy změní.

Francie – 1789 – Velká francouzská revoluce, Olympe de Goudes… Chci volit, mít stejná práva. Proč ve vládě sedí poloviční ženy? Ženy rozumí politice! budu za to bojovat. …. I když mě zabili gilotinou, jak prase na porážce, tak i přesto mám své ideály a pevně doufám, že se budoucím generacím podaří vybojovat rovnoprávnost žen.

Žena za 1.republiky v ČSR… Bože pomoc! Asi jsem těhotná,to ne… sama s dítětem, všichni by mnou opovrhovali. Nemanželské dítě, chudák, měl by to v životě těžké. Ale co mám dělat? Potrat je zakázaný. Já to dítě, taky nechci zabít, ale než aby žil jako nemanželské dítě, radši ho zabiju sama. Proč lidé neodsoudí toho může, který mi způsobil tuto situaci, kdy se mám rozhodovat o životě svého dítěte? Věřím tomu, že jednou nastane doba, kdy nemanželské děti budou žít takový život, aby nepřemýšlely nad stejnou volbou jako já.

Žena v současnosti v ČR… Děkuji všem v minulosti, kdo prosazoval, bojoval a doufal v sílu ženství. Vybojovali jste nám právo volit, mít podmínky, kdy neprovdaná matka nezvažuje potrat, a když náhodou ano, tak má tu možnost volby. Máme ženy v politice, i když mohlo by jich být i více. Máme ženy spisovatelky, kosmonautky, političky, herečky, doktorky i právničky. Děkuji vám z celého srdce. Máme možnost svobodně vyznávat jakoukoliv víru, nestydět se za jinou sexuální orientaci než heterosexuální, svobodně se vyjadřovat, nabarvit si vlasy na duhovo, nemít do konce života dítě a manžela.

Vždycky se najdou nějaké připomínky, ale pokud vám některá z nich připadá důležitá, pojďme za ni bojovat, protože těch připominek v minulosti bylo a vidíte, kam až jsme to s naší cílevědomostí a odhodlaností dostali. Je v naší společnosti povzdech – kéž bych byl/a muž/žena?

Vážení, v dnešní době máte svobodu i pohlaví, pokud litujete, můžete jít na operativní zákrok, a poté vést spokojený život. Máme svobodu, děkujme za ni a bojujme dál za naše ideály. Co by asi napsala žena o 100let později? Návrhy házejte do komentářů.

Jak to bylo s Mnichovskou dohodou

26. 1. 2021 by Matyáš Sahula 1 Comment

Ptáte se proč byste měli číst tento článek, když jste slyšeli o tomhle tématu v hodinách dějepisu a častokrát i na jiných místech? Proč je vlastně nutné dokola připomínat tuto stokrát omílanou věc? Nebylo snad vše řečeno? Pravděpodobně si otázky podobného typu teď klade i vy. Asi nikoho nepřekvapím tvrzením, že žijeme v poměrně zmatené informační době a vybrat si mezi zdroji informací není zrovna lehké. Média leckdy vypouštějí do světa neúplné a zmatené informace, polopravdy či dokonce nepravdy. Ani téma Mnichovské dohody není v tomto ohledu čisté jako křišťál, ba naopak. Mimo to věřím, že většina čtenářů doplní své stávající představy o této problematice, o několik nových zajímavých faktů, pakliže ne, nezbude mi než se odkázat na známé přísloví: Opakování matka moudrosti.

Mezi světovými válkami

Po skončení první světové války a Pařížské mírové konference začalo v Evropě období relativního klidu a míru. Ve většině států panovala euforie z konce tohoto krvavého konfliktu, nicméně i frustrace z hrůz válečného dění. Nejvíce zřetelná byla u poražených centrálních mocností. Výsledkem bojů bylo 8 milionů obětí a zánik několika státních celků (Rakousko-Uherska, Osmanské říše, Německého císařství aj.). Rozpad těchto monarchií dal vzniknout mnoha zemím včetně Československa (28.října 1918). Z jednání dále vyplývalo, že Německo musí platit reparace ve výši 132 miliard zlatých marek (v přepočtu 33 miliard dolarů), což se zdálo téměř nemožné i bez faktu, že Německo čelilo ekonomickým problémům a obrovské hyperinflaci (čistě pro představu v roce 1922 stál bochník chleba 163 marek, v listopadu následujícího roku ten samý bochník zdražil na jen těžko uvěřitelných 200 miliard marek). Němci také nesměli přehnaně zbrojit a byli povinni zaručit demilitarizaci Porýní, k jejich nespokojenosti nemálo přispívala pozdější světová hospodářská krize. Jedním z nelibých plodů krize bylo velké propouštění (např. v Československu bylo okolo jednoho milionu lidí nezaměstnaných, v Německu pak 6 milionů). A jak to tak v krizi bývá objevují se zázrační „mesiášové“, kteří nabízejí alternativní řešení a to nejen v Německu. Všechny tyto okolnosti dopomohli k popularitě těchto „mesiášů“ v podání fašistů, nacistů a komunistů napříč světem. Německo se stalo nešťastným bojištěm jak nacistů, tak komunistů. V roce 1919 byla tato země svědkem povstání tzv. spartakovců (ultralevicoví revolucionáři), které bylo potlačeno. Avšak v roce 1933 se k moci dostali nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. To se později ukáže být osudným pro Československo i celý svět.

Mnichovská dohoda

Po nástupu Adolfa Hitlera a jeho NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) k moci, Německo začíná opět se svou agresivní politiku. Po remilitarizaci Porýní, španělské občanské válce a anšlusu Rakouska nacistickým Německem, zachází Hitler ještě dál a upírá svůj zrak k Československu. Zdejším Hitlerovým vazalům z Henleinovské SdP (sudetoněmecká partaj) se poměrně úspěšně daří fanatizace německé menšiny v našem pohraničí (zhruba 24,3% československé populace bylo německého původu). Tato strana ve volbách v roce 1935 dostává lehce přes 15%, nicméně síla Henleinovců nebyla vůbec zanedbatelná, protože byli odhodláni docílit svých plánů i velmi radikálními a nedemokratickými praktikami. Sudetoněmecká strana 24. dubna 1938 sepisuje 8 národnostních požadavků tzv. Karlovarský program. Ač je tento program prezidentem Benešem téměř celý přijat, ke spokojenosti jim to nestačí. Po proslovu Adolfa Hitlera v Norimberku (12. září 1938), situace vygraduje až v ozbrojené povstání vyburcovaných sudetských Němců, které je velmi rychle potlačeno, to vede mimo jiné i k zákazu SdP. Pokus o vnitřní konflikt se tedy nezdařil, proto musel Hitler začít vyjednávat se západními mocnostmi a vyvíjet na ně nátlak. Britský premiér Chamberlain přijíždí do 15. září 1938 za říšským kancléřem, jenž ho přesvědčí, že československé pohraničí je jeho posledním územním požadavkem. I když měla Francie s Československem spojeneckou smlouvu, nechala se také oklamat – obě země opět praktikovaly svou politiku appeasementu. Československý prezident zahajuje 23. září mobilizaci. Milion a čtvrt našich statečných a odhodlaných vojáků tehdy čekalo na další vývoj situace. Ovšem následující dění bylo pro tyto muže (a vůbec pro všechny Čechoslováky) velmi trpkým. V Mnichově 29. září 1938 byla dojednána a příštího dne podepsána smlouva, která rozhodla o osudu naší země. V jejím textu se jednalo o podstoupení hranic Československa. Podepsáni zde byli: Adolf Hitler (Německá říše), Neville Chamberlain (Velká Británie), Benito Mussolini (Itálie), Édouard Daladier (Francie). Celé jednání probíhalo bez přítomnosti československé delegace. Té byl po skončení jednání pouze sdělen výsledek. Nejen nacistické Německo z této smlouvy profitovalo, nýbrž i Polsko (získané Těšínsko) a Maďarsko (ukořistěná jižní část Slovenska). V minulosti jsme se již s Polskem (1919 – sedmidenní válka) a Maďarskem (1918-1919) utkali o zmíněné oblasti. V obou případech jsme de facto zvítězili.

Text Mnichovské dohody

Co by Kdyby?

A přichází otázka: Co by se stalo pakliže by jsme se bránili? Bez jakýchkoli iluzí odpovím, že s největší pravděpodobností bychom prohráli. S tímto názorem se ztotožňuje většina odborníků a historiků. Sice jsme měli (na naše poměry) poměrně velkou armádu, ale je nutné si uvědomit, že by našimi nepřáteli byli Němci, Poláci a Maďaři, naši vojáci by byli proto vystaveni obrovské přesile na velkém úseku hranic. Na hranicích jsme měli dobrý systém opevnění, ale na společné hranici s Rakouskem chyběl, což se ukázalo po anšlusu chybou. Také se nedá přehlédnout, že Československo bylo zbrojením vyčerpáno. Zbrojení představovalo enormní finanční zátěž. A co se týče spojenců, Československo jich mělo na papíře spoustu, ale těch opravdových…

Československo mělo spojeneckou smlouvu s Francií a v rámci tzv. malé dohody s Rumunskem a Jugoslávií, dále Sovětský svaz přislíbil v případě potřeby svou pomoc, avšak ta byla podmíněna pomocí francouzskou. Ale přesto všechno se nabízí ještě jiná otázka: Bylo správné, že jsme nebojovali? Je výrok otce vlasti Tomáše Garrigua Masaryka ,,O hranice se nejedná, o hranice se střílí“ pravdivým? Tyto otázky si každý z nás musí nechat projít hlavou sám.

zdroje

Doufám, že vás tohle malé okénko do české historie obohatilo. Přijde vám naše historie zajímavá? Myslíte si, že bychom se měli k historii neustále vracet a poučovat se z ní, nebo nikoliv, protože je nám to k ničemu – přeci jen každá doba je specifická, ne? Dejte nám vědět!

Chléb aneb Víte, co máte v kuchyni?

11. 1. 2021 by vikistachova Leave a Comment

Léto. Vůně teplé hlíny a pšeničných polí. Už jste se někdy zamysleli nad chlebem? Jo, já vím, říkáte si, že jsem se zbláznila… proč se nad ním zamýšlet? Chleba – základní surovina, mají ho v každém obchodu a obchůdku, něco tak každodenního a obyčejného. Univerzální příloha. Jak chutnalo vaše první sousto? Vzpomínáte? A kdy jste ho jedli naposled? Nechcete si pořád kupovat nezdravé bílé pečivo? Hledáte alternativu? Věřte mi, dá se upéct z pohodlí domova. Tento článek je na míru pro kuchaře z Dlouhé. Jak starý je chléb? Dalo by se říct, že jako lidstvo samo… Jak působí na vaše zdraví? Přečtěte si více! A na konci článku bude i recept na výborný a rychlý chléb.

Počátky chleba spadají do období neolitu, tedy přibližně 10 000 let př. n. l. Člověk nejprve sbíral a jedl zrna, pak si je díky ohni mohl i opražit. Následovalo drcení obilných zrn v hmoždíři a primitivních mlýncích, z čehož se připravila kaše.
Nejstarší pec v ČR byla objevena v Bylanech u Olomouce. Předpokládá se, že pochází z období 4 800 – 4 600 př. n. l.

Podle křesťanství slovo chléb znamená: „chléb je živý Kristus“. Krásně to ilustruje freska z 16. století v moldovitském klášteře v Rumunsku – na paténě místo hostie leží Kristus v lidské podobě. V minulosti byl v rámci výměnného obchodu chléb používán jako lokální platidlo univerzálního charakteru.

Jaký vliv má chléb na naše zdraví?

Dnes můžete potkat spoustu lidí, kteří omezili nebo úplně vynechali potraviny s pšeničným lepkem a dočkali se často až neuvěřitelných změn k lepšímu. Jejich zdravotní potíže včetně psychických postupně mizely, vypouklé břicho splasklo a narůstala kondice…..Změny v každém případě nešlo přehlédnout.
Problémem zpravidla není samotný pšeničný lepek, ale jeho množství a také forma, ve které ho většina z nás konzumuje – tedy hlavně v průmyslově vyráběném bílém pečivu.
Každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného pečiva z bílé pšeničné mouky, které bylo kynuté droždím a nikoli kváskem, může mít nepříznivý vliv na zdraví člověka. První problém tkví v nerozloženém, a tedy nestravitelném, lepku.
Nerozložený pšeničný lepek, zejména při časté konzumaci, doslova zalepuje sliznici tenkého střeva – tím nepřímo způsobuje zácpu, nadýmání, akné, zahlenění a záněty.

Jak získat chléb prospěšný zdraví?

Pečení chleba v domácím prostředí se za současných podmínek zdá jako jediné řešení.
Domácí pečení chleba bývá pro spoustu lidí zpočátku nepředstavitelně náročné. Jakmile ale zjistíte jak na to, uvidíte, že je to vlastně docela jednoduché. Domácí chléb s různou chutí a druhem mouky přináší tolik výhod, že jen málokdo lituje trochy té počáteční námahy.

Domácí chléb je navíc levnější, vydrží mnohem déle čerstvý a lépe chutná! Kdo jednou ochutnal pravý domácí chléb, nikdy nezapomene na ten rozdíl , chuť a úžasnou vůni.
Tak neváhejte a zkuste si ho upéct!

Recept na dobrý chléb

Suroviny:
500g ………. hladká mouka (špaldová dle libosti)
1x …………..sáček sušeného droždí
10g………….cukr krystal
10g …………sole
1 ……………lžíce kmínu
1…………….lžička chlebového koření (není podmínkou)
300ml………teplé vody

Postup:

Všechny suroviny smícháme a necháme kynout. Po vykynutí dáme na pečící papír. Potřeme mlékem a dáme do trouby péct na 240 °C 15-30 min. Vše záleží na troubě. Chléb musí být do zlatova upečený.