Podzim se pomalu mění v zimu. Ufňukanej vítr skučí a rozhoupává spadaný listí do smutečního rytmu. A na nás padla melancholie končícího roku. Asi bychom se utopili ve vlastním splínu, kdyby se pár listů nedohoupalo až do naší redakce. Naštěstí se tak nestalo. Ano, hádáte správně – vítáme vás u druhého vydání Uměleckého listí. Jsme rádi, že jste nás vyslechli a doslova nás zahltili vaší tvorbou. Posíláte nám totiž spoustu textů, básní ale i obrázků, o kterých si myslíte, že jsou hodny publikace. Těm, kteří se ještě rozhodují, zdali má cenu nám něco poslat, chceme vzkázat: Jasně, že jo, posílejte! A příští týden tu třeba uvídíte svoji práci. Pojďme se tedy podívat na to nejlepší listí, které k nám vítr donesl tento týden.
Do druhého vydání Uměleckého listí se dostaly čtyři básně a jeden obrázek. Dvěma básněmi přispěla autorka pod pseudonymem zorka. (snad aspoň prozraďme, že je z druhého ročníku). První básneň je psaná volným veršem. Tematicky, jako všechny básně mladých básnířek, vychází z bolestivě nenaplněné lásky. Druhou báseň chválíme za pokus o vázaný verš a pravidelný rým. Báseň je delší a tematicky podobná té první – ale je tu rozdíl v konci. Zatímco v první básni je pro lyrický subjekt láska (v zastoupení muže) hořká jako 90% čokoláda, v básni druhé je láska (ať už si pod ní čtenář představí cokoliv) záchranou a vysvobozením. Další báseň je od autorky pod pseudonymem unknown autor . Tématem i motivy se podobá předešlým básním. Autorce bychom doporučili zaměřit se na práci s melodikou a významovou stránkou verše. Narozdíl od minulého vydaní tu dnes máme i jeden obrázek. Jedná se o černobílou kresbu od G. Sokolové z 4.D. Poznáte z jakého filmu je zobrazená scéna? Nejlepší na konec – posledním přispěvatetel se stal F. Šudřich z 3.B. Jeho ortenovsky laděná báseň s variujícím se refrénen je skvělým zakončením druhého podzimního vydání vaší oblíbené rubriky – Uměleckého listí.
tikot hodin na stole sklenice vína všude klid. tak by to mělo být..? atmosféra večera teď byla zvláštně jiná. nohu přes nohu si hodím, mezi prsty jemně sevřu hrdlo sklenky, vlasy si za ucho strčím, mlčím. hlas měla jsem v tu chvíli tenký, nervózní pocit mě svíral, hlava třeštila, rty rozkousala jsem si do krve. pocit viny seděl přímo nademnou a zíral. moje mysl vřeštila myšlenku, která mi uletěla nejprve. udělal to schválně? omylem? z lítosti? že slova mi z úst vzal nemorálně, že získal si mě promilem. to nebyla v něm ani špetka lidskosti? ne. ani. trocha. zorka.
Když růži odpadl poslední květ, nezbylo dívce už mnoho vět. Opatrně kvítky do ruky vzala, všechny je pomalu sesbírala. Tiskla je v dlaních, plakajíc tiše, cítila maličké motýlky v břiše. Všechen vzduch vydechla v tichém vzlyku a květy si přiložila ke hrudníku. Její srdce splašeně bilo, to se však květům moc nelíbilo. Pak jedna slza do rudých plátků spadla. A dívka zjišťuje, že... že růže nejspíš neuvadla? Zafoukal vítr, květy jí vyletěly z dlaní, plné života, plné odhodlání. Vanul je vítr přes louku, podél řeky, vedly dívku přes kameny pokryté mechy. K zemi spadly až v menší roklině, v úplně cizí, odhlehlé krajině. Květy ztěžkly, ztmavly, opustily svět, jakmile do trávy dopadl poslední květ. Dívka se znovu chtěla do pláče dát a květů začít litovat, ale... roklinou prohnal se tichý hlas, co vedl ji dál, zas a zas. Proto se vydala směrem tím, co vedly ji hlasy šepotem svým. Zastavila krok. Tam kde se roklina uzavřela, tam další nebohá růže mřela. Ihned si klekla do trávy k ní.. a viděla znovu svou lásku v ní! Slzy radosti smočily její tváře a dopadly na rudé květy, růži zahalila záře, zas v hlavě ji napadaly věty! Když záře pominula, slzy přestaly téct. Byla tam. Usmívala se. Už nebylo kam utéct. Dívka vykřikla jméno té, která z růže právě se zrodila. Všechny své vzpomínky najednou zazdila, když společně smála se v náručí své lásky. Už nebylo třeba dělat si vrásky. „Chyběla jsi mi..‘‘ „Omlouvám se..vím to.‘‘ „Řekni, že už neodejdeš! Slib to!‘‘ A tak dívka z růže dala druhé slib, že nikdy už nenechá se v růži proměnit. zorka.
Nesnáším tě jako růže, stejně jako mléčnou čokoládu. Nesnáším tě jako vyspělé muže, jako v horku studenou limonádu. Nesnáším tě jako bonbónky, stejně jako letní slunce západ. Nesnáším tě jako černé bálonky, jako snažit se správně lidi chápat. Nesnáším tě jako na romány koukat, stejně jako ostatní sebe sbližuji. Nesnáším tě jako slyšet kočičku mňoukat, a přesto všechny tyto věci miluji. unknown author
Gabriela Sokolová
PODZIM Vrátím se zemřít s podzimem - zbývá mi už jen málo času Procit jsem ve snu podivném nalézám infernální spásu ...přemýšlím zda je sen jen snem A sloupořadím filigránů vstříc kráčí osud s úsměvem než zasadí poslední ránu Snad poznám zda je sen jen snem Sním o tom co se nestalo - a to je na snech nejkrásnější Kéž aspoň trochu zůstalo (než opustím svět náš vezdejší) ze snů Když srdce přestalo tlouci a dech už na rtech ztichl tělo se zemi oddalo podzimní vítr lehce dýchl a listí na hrob padalo Ach příliš krátký čas jsem žil Tak velká byla moje touha že nikdy jsem se nesmířil (A zbývá už jen chvíle pouhá) s životem že byl jaký byl ...už nedá mi co nikdy nedal Ať prosil jsem či zápasil nenašel jsem to co jsem hledal A zbývá mi už jen pár chvil Fanda Šudřich (pozn. infernální - pekelský, ďábelský; filigrán - typ zlatnické ozdoby)
Jaký příspěvek se vám líbil nejvíce? Taky na vás padla podzimní melancholie? Nebo už se těšíte na Vánoce? Dejte nám vědět do komentářů!
Všechny mají své vlastní kouzlo. a kresba je výborná RK.