Ve Francii je považován za jednoho z nejvýznamnějších hudebníků 20. století. Skandalista a provokatér, opravdový enfant terrible, geniální skladatel a básník, hudební chamaleon, herec… V soukromí zajatec ostýchavosti a deprese, ze které si pomáhal alkoholem. Mimo jiné i autor nejznámnějšího frankofonního duetu Je t’aime moi non plus. Seznamme se s jeho hudebním dílem a s jeho největšími skandály, které mu vynesly pověst bouřliváka.
A začněme hned s písní Je t’aime moi non plus. Tu Gainsbourg napsal už v roce 1967. První verzi nazpíval s francouzskou herečekou a sexsymbolem 60. let Brigitte Bardotovou. Poté, co se dostalo několik nahrávek na veřejnost, francouzští novináři začali spekulovat o tom, že píseň Je t’aime moi non plus je autentickou nahrávkou pohlavního styku, což se samozřejmě nelíbilo Gunterovi Sachsovi, milionáři a manželovi BB, který okamžitě zakročil proti jejímu vydání. A když si Brigitte vzpomněla, že má manžela, od vydání ustoupila také. Ničemu nepomohly ani Gainsbourgovy prosby. Tato první verze tak oficiálně vyšla až v roce 1986.
Gainsbourg se ale nahrání nevzdal. V roce 1968 se seznámil s mladou anglickou herečkou Jane Birkinovou. Poprvé se setkali při natáčení filmu Slogan. Režisér tohoto filmu měl dojem, že se nemají příliš v lásce, a tak jim zařídil společnou večeři v restauraci. Z ní Birkinová utekla. Později se do sebe však zamilovali. Jane byla mladší takměř o dvacet let. Je t’aime moi non plus spolu nahráli v roce 1969. Píseň se stala světovým hitem. Text a milostné vzdechy prolínající celou skladbu byly hlavními důvody, proč byla skladba zakázaná např. ve Švédsku, ve Španělsku, v Británii, v Itálii, v Portugalsku i v Československu. Do večerních hodin se nesměla objevit na obrazovce ani ve Francii nebo ve Státech.
Text, který má představovat hovor mezi milenci během sexu, však vůbec není takto jednoznačný. Na „je t’aime“ odpovídá Gainsbourg „moi non plus“, tedy „já taky ne“. A aby byl posluchač zmaten dokonale, zpěvák dodává, že „l’amour physique est sans issue“, tedy že fyzická láska je bezvýchodná. Gainsbourg řekl, že text nepojednává o sexu, ale že je to píseň o zoufalství a o neschopnosti fyzické lásky.
Když se Je t’aime moi non plus stala světově známou, Gainsbourg pochopitelně velmi zbohatnul. Neměl řidičák, ale pořídil si Rolls Royce jen proto, aby do něj mohl chodit kouřit, pochopitelně cigarety značky Gitanese. I nadměrná konzumace alkoholu a cigaret byla jednou z příčin toho, že první infarkt prodělal už v roce 1973, tedy ve svých 45 letech. Když jej po infarktu chtěla odvézt sanitka, trval na tom, že může být přikryt jen svou kašmírovou dekou od Hermèse. Během svého pobytu v nemocnici svolal tzv. Tiskovou konferenci z nemocničního lůžka, během níž novinářům vysvětloval, že sníží riziko dalšího infarktu ,,zvýšeným příjmem alkoholu a cigaret“.
Gainsbourgovy eskapády mají jedno společné: alkohol. Pití mu pomáhalo překonat hluboko zakořeněné komplexy. Přestože vystupoval před tisícovými davy, byl Gainsbourg bojácný člověk, kterému se ve společnosti nervozitou často třásly ruce. Až po pár skleničkách se stal dandym, jemuž ležely ženy u nohou.
Postupně však nad pitím ztrácel kontrolu a v posledních letech života byl stínem sebe samého. S oblíbenou whisky nepřestal, ani když přišel o polovinu jater. Naopak, nutkání provokovat a hnát situace do excesu v něm spíš ještě narostlo. Tak třeba v roce 1975 vydal album Rock Around the Bunker, které s černým humorem vypráví příběh jeho rodiny za časů holokaustu. Říká se, že třináctiletý Lucien (Gainsbourgovo původní jméno) si sám přišel na policejní velitelství vyzvednout nášivku ve tvaru šesticípé hvězdy, se kterou se poté hrdě procházel okupovanou Paříží. Židovský původ mu byl ovšem vyčítán i o desítky let později, zejména když v roce 1979 natočil pod titulem „Aux Armes et cætera“ reggae verzi Marseillaisy. Dostával výhrůžky smrtí a v pravicových médiích se na něj snesla tvrdá kritika, která se neštítila antisemitských narážek a nadávek.
Jednou dokonce hrozilo, že bude muset zrušit koncert, když do publika vtrhli francouzští váleční veteráni. „Skutečný význam naší hymny je ale revoluční,“ prohlásil Gainsbourg na pódiu a začal hymnu zpívat, načež se přidali i přítomní vojáci. O nedlouho později koupil původní manuskript Marseillaisy, kde se v poznámce pro sbor skutečně píše „Aux armes et cætera“, tedy „Do zbraně a tak dále“. Mimochodem, další reggae album, které natočil o tři roky později s podobnou sestavou jamajských hudebníků, zase rozčílilo Boba Marleyho. V jedné písničce totiž nechal Gainsbourg zpívat jeho ženu Ritu Marleyovou erotické texty.
V roce 1984 nahrál se svojí třináctiletou dcerou Charlotte Gainsbourgovou píseň Lemon Incest. Název je založen, jak už to u Gainsbourga bývá, na jazykové hříčce, přesněji na podobné výslovnosti slov une zest (francouzsky kůra) a incest.
Ve videoklipu leží polonazí na posteli a zpívájí o ,,lásce, která mezi námi nikdy nebude“. Píseň vyvolala ve Francii obrovský rozruch a dokonce se dostala na titulní stránky ve Velké Británii. V tom samém roce vydává Gainsbourg album Love On The Beat. Další slovní hríčka, tentokrát založená na podobné výslovnosti slov bite (v hovorové francouzštině penis) a beat.
A Gainsbourg v televizi? Například si v přímém televizním přenosu na prostest proti vysokým daním zapálil cigaretu pětisetfrankovou bankovkou nebo se v rozhovoru s Whitney Houstonovou naštval, že moderátor nepřesně překládá jeho slova, a anglicky ho zvoláním opravil: „I said, I want to fuck her“.
Všechny skandály, které Gainsbourg rád způsoboval, mu přinesly ohromnou slávu. Nicméně to je podružná věc. Gainsbourgovi nikdo nevezme, že byl geniální hudebník a básník, nehledě na slávu nebo pověst. Jedna z nejdůležitějších postav francouzské hudby 20. století, která má vliv na (nejen francouzskou) hudbu dodnes. Gainsbourg byl člověk s přirozenou inteligencí, šarmantní a citlivý…, orientoval se v úmění (v mladí chtěl být malířem), znal velmi dobře francouzskou poezii… A to je to nejdůležitější: zaměřme se na melodickou hudbu a citlivé texty. Příkladem může být píseň Je suis venu te dire que je m’en vais, jejíž text jsem před nějakou dobou přeložil:
Přišel jsem ti říct, že už odcházím Přišel jsem ti říct, že už odcházím a tvé slzy tomu nezabrání. Jak řekl by Verlaine: jen s větrem zlým jsem ti přišel říct, že už odcházím. Přemítáš a pláčeš nad zašlými časy, když zvony zní, ztrácíš dech a pobledlá jsi. Sbohem, navždy stále. Promiň mi, že jsem řek, že musím jít dále. Miluju tě, ale… Přišel jsem ti říct, že už odcházím a dlouhý pláč tomu nezabrání. Jak řekl by Verlaine: jen s větrem zlým jsem ti přišel říct, že už odcházím. Přemítáš a pláčeš nad šťastnými časy, když zvony zní, ztrácíš dech a naříkáš si. Sbohem, navždy stále. Promiň mi, že jsem řek, že musím jít dále. Miluješ mě, ale…
Když v březnu 1991 zemřel Serge Gainsbourg ve spánku na infarkt, zastavil se ve Francii veškerý život. „Byl naším Baudelairem, naším Apollinairem… pozvedl chanson na rovinu umění,“ řekl prezident François Mitterrand. Jeho dům v Rue de Vernueil je shora dolů pomalován graffiti a na jeho hrob v židovské sekci hřbitova Montparnasse lidé dodnes nosí lahve whisky a cigarety.
Znali jste Serge Gainsbourga? Co říkáte na jeho život a jeho hudební tvorbu? Šokovalo vás něco? Napište nám do komentáře nebo na náš Instagram.
Napsat komentář