Life sucks.
Tohle moje psaní je možná trochu unáhlený a neuspořádaný, jenže ono v poslední době nic nedává smysl. Všechno šlo do kopru, úplně všechno…
Je 5. 1. a já ještě ani neslavila Vánoce, protože covid. Budu chybět půlku praxí, protože covid. A chce se mi brečet. Ne jenom protože covid. Protože úplně všechno. Sype se to ze všech stran, dělá se z toho obří koule a já ji tlačím před sebou. Jenže ona je těžší a těžší. A já mám míň a míň sil. Už nevím, kudy kam. Kam na vejšku? Kdy se začít učit na maturu? Já. Nevím. Nic.
Každou noc a každý ráno se probouzím se sebou a jsem jediná, na koho se můžu spolehnout. Je to hrozně dospělácký, víte? Uvědomit si některý věci. Nebát se některých věcí a jít do nich po hlavě. Jenže já tohle prostě neumím. I když bych šíleně chtěla, nedokážu to. Chtěla bych umět opouštět lidi s lehkostí. Nechávat je na místech, kam patří, a ne si je silou cpát do života. Je to proti silám ves-míru. Chtěla bych se dostat na vysokou a žít studentskej život. Večírky, noční procházky, psaní bakalářek (pohlavek od mýho budoucího já), chození na kafíčka a tak. Nelitovat a žít. Neškatulkovat, sny snít. Být.
B.
Napsat komentář