3.3
A pak tam jen tak sedíte v tom nerušeným klidu, když se vám to podaří, uklidnit všechny ty myšlenky a jenom vnímáte zvuky. Slyšíte jak holubice vrkají, jak projíždějící kluci na kole mluví o tom, že si jedou pro kebab. Jak se auta rozjíždějí nebo ujíždějí dál, jak projíždí vlak, jak někdo splachuje záchod, jak se dveře otvírají, aby si někdo došel pro pivo tak jako já. Někdy se necítím sama, i když sama jsem. Všude kolem mě je teď mlha a tma. Je 19:28, takže mám ještě čas. Jakoby se nic nezměnilo a přitom je všechno jinak. Teď mnou i kolem mě proběhlo děsivý ticho, asi jenom na pár minut, ale bylo tu. Možná to byl jenom očekávaný příchod sousedky od nás z baráku, která nás z nevysvětlitelnýho důvodu nezdraví a já ji podezřívám z toho, že i nesnáší, a která se teď vracela z večerní návštěvy větnamců.
Teď pozoruju venčení psa, kterýho potkávám většinou ráno, když venčím toho svýho, akorát teď ho vede holka. Asi by ji přišlo dost divný, kdybych ji řekla „hej asi tvůj frajer, pokud to tvůj frajer je, mě každý ráno zkoukne“. Ach, představte si, že jsem teď venku sama, píšu tohle a sama se rozesmívám.
Já už jsem teď doma v teple. Drbu toho našeho psa, smrdí mu z držky, ale mně to nevadí, protože jemu taky každý ráno nevadí, když mu říkám „dobrý ráno“. Vím, že až jednou umře, pořídím si zlatýho retrívra a budu mu taky říkat „dobrý ráno“. Nebojte, s tím našim psem to takhle máme dohodnutý, je s tím v poho.
Napsat komentář