2.3
Koukám teď na jednu odpověď z Instagramu od barca.capkova, která odpovídala na otázku, jaký články se čtenářům líbí nejvíc. Poslal mi ji Saša, protože na Instagram teď moc nechodím, chtěl mi dat nějakou motivaci. Napsala, že miluje moje sloupky. Možná jsem se asi kvůli tobě, Baru, dneska odhodlala něco napsat, i když se, mám pocit, neznáme.
Co bych vám napsala? Upřímně, vůbec netuším. Nemám chuť si s někým psát, nemám chuť cokoliv psát. Většinu dní trávím venku, ať je zima, ať byla online hodina. Většinou jsem potichu a jenom dýchám. Před pár dny jsem takhle seděla u nás ve městě u sila. Je tam takovej přístřešek s něčím jako sypací trubice, ze které přesypávají písek do lodí. Venku hodně pršelo, ale já jsem věděla, že prostě musím jít ven. Takovej ten pocit, když uvnitř sebe ani v tom bytě už prostě nemůžete bejt ani minutu, tak musíte jinam. A tak jsem šla a sedla si pod ten přístřešek se sypací trubicí. Rozhostilo se ve mně ticho. Na pár okamžiků jsem nebyla středem svého zamotaného vesmíru, byla jsem jen malá součást toho všeho kolem nás. Kapky dopadaly na řeku, kachny si dělaly to svoje a já tam mohla jenom tak sedět. Nikdo na mě nemluvil, nikdo se mě na nic neptal a i když mi tekly slzy, byl to jeden z momentů, kdy mi bylo fajn.
Věnováno Barče, která napsala, že miluje moje sloupky.
Děkuju
Napsat komentář