7.2.
Dobré ráno. Je 7:46 a já jsem už od 5:43 vzhůru. Usínám v 21h. Dnes je venku sníh, zrovna sedím v posteli a když otočím hlavu vpravo, vidím zasněženou střechu protějšího baráku. Já vím, co bych zas dnes mohla psát, vždyť každej den sem doma, každej den dělám stejný věci. Vstanu, vyvenčím psa, snídám, jdu dělat něco do školy, obědvám, jsem na mobilu, cvičím, večeřím. Myslím, že každej jede na něčem podobným. Teď mě zrovna sere máma, protože se balí na vejlet a já nemůžu v klidu psát. Všechno se zdá být tak stejný. A přitom není. Nemusí být. Už jsem přišla na to, co jsem včera chtěla napsat. Když mi někdo z internetu, okolí, nevím čeho všeho, chce poradit, abych byla pozitivní, abych zkusila to a tamto, nevěřím jim. A stejně takhle se vidím z pohledu druhých, když vám chci předat něco hezkého nebo poradit. Přijde mi to jako hrst keců, který mi bez toho pozadí nikdo nebude věřit. Možná proto bych vám chtěla o knížce říct víc, nebo je možná na čase začít věřit sama sobě. Věřit tomu, že když mě někdo bude chtít doopravdy poslouchat, tak mě prostě bude slyšet i bez toho aniž by věděl, jak jsem k tomu přišla.
Napsat komentář