Být básníkem je strašlivej úděl. Nad hlavou vám krouží zákeřnej stín osudu, brodíte se slizkym hnisem vlastní duše, neustále se potácíte někde mezi oběšením se na klice a nirvánou, v noci vás dopalujou hvězdy a přes den popíjíte v tý nejodpornější špeluňce ve městě… Ale občas, přes všechnu tu žluč unavenejch dnů, přes všechnu navršenou špínu a prach, z vás vytryskne kužel světla… Píšete, psací stroj vám vrčí pod prstama, ze vzduchu lapáte slova a s rozechvělou netrpělivostí je skládáte na papír. Občas nějaká ta holka, nějaká ta rvačka, pitky a vši. Někdy to ve vás praská jak v rezavejch kamnech, řvete, až vám není rozumět, někdy jen hluše vejráte… Co naplat, na konci vždycky číhá oprátka.
Vítejte u poslední TMY A ŠÍLENSTVÍ. V předešlých vydání jsme se věnovali pouze českým autorům, jejichž tvorba dosahovala vrcholu v 60. letech. Autoři to byli různorodí a nezaměnitelní, originální osobnosti s jedinečným stylem psaní… Přesto měli něco společného, a to právě pevný a absolutní postoj k životu i k tvorbě… Z některých jejich básní na vás vyje šílenství, z jiných zase zírá tma. I dnes zůstaneme v 60. letech, leč to nebyl můj záměr, zkrátka to tak vyšlo… Je to možná tím, že 60. léta jsou opravdovým semeništěm kulturního rozkvětu, samozřejmě nejen v našem malém rybníčku, ale takřka ve všech západních kulturách. Beatles, Hendrix, hippies, avatgarda a alternativní žánry v populárním umění (a to dokonce i v tom hodně mainstreamovém), zrod postmoderního chápání, to všecko je záležitostí 60. let. Vydejme se mimo naši republiku, abychom zjistili, jak to vypadalo ve stejné době v jiné národní literatuře. Překročíme naše hranice a vydáme se na východ, do polského židovského městečka Mikulov, které je od našich hranic vzdáleno asi jenom šedesát kilometrů. Právě v něm se narodil básník, který nám svým dílem a životem uzavře celou TMU A ŠÍLENSTVÍ. Nutno podotknout, že u nás je takřka neznámý, ale v Polsku jde o kultovní postavu!
Rafał Wojaczek, dekatentní stín polského maloměšťáctví, autor šokujících básní, enfant terrible, piják a později pacient psychistrické léčebny s diagnostikovanou schizofrenií. V blázinci si našel manželku, byla to sestřička, měl s ní dítě, následně se rozvedli… Pak to pověsil na hřebík – doslova.
Totální alkoholik Rafał Wojaczek
Narodil se ve Slezsku v roce 1945, v oblasti hornické a dělnické, jde vlastně o sudety, kam se po válce vraceli lidé z východu (tzv. repatrianti) a kde všudypřítomná komunistická propaganda s láskou pečovala o smýšlení tamnějších obyvatel. Na střední začal chodit v Mikulově, jenže po problémech s učiteli a rozvodu rodičů se přestěhoval do Kędzierzyna. Měl rád jachting, chodil do skautu, rád fotil. Na střední začíná psát své první básně, hodně čte (Ch. Beaudelaire, A. Rimbaud, F. Kafka, T. Mann, F. Dostojevskij, F. Nietzsche), má výbornou fotografickou paměť. Po střední začal studovat polonistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově, tu však, kvůli neúspěšné zkoušce z latiny, opustil po prvním semestru. V Krakově si ale mladý básník stihl udělat první literární známosti.
KONEC SVĚTA Mohlo to být v úterý nebo v pátek Není vyloučeno že taky v pondělí nebo ve středu A zrovna tak ve čtvrtek sobotu nebo neděli V lednu ale taky v červenci řekněme si Že to přece není tak důležité V roce tisíc devět set šedesát A něco zdá se - ráno nebo v podvečer V pravé poledne nebo o půlnoci Za jasného dne či v dešti nebo v době vánic Oběsil se na vlastním opasku Na něčem vhodném třeba na trubce od bojleru Dvacetianěcoletý totální alkoholik Rafał Wojaczek syn Edwarda a Alžběty rozené Sobecké
(přeložil J. A. Pitínský)
Z Krakova odešel do Vratislavi, kde byl donucen živit se různýmí dělnickými profesemi, finanančně mu vypomáhali rodiče a bratr, občas dostal nějaké peníze za publikované básně. V této době se začíná horšit jeho psychické zdraví. Trpí dlouhými depresemi, které vydatně léčí koňskými dávkami vodky. (Známá je příhoda, kdy Wojaczek v bytě svého známého opustil láhev vodky na zem, ta se roztříštila, on zaklekl a vodku slízaval ze země. Následně mu jeho známý řekl, ať vypadne, Wojaczek na nic nečekal a proskočil oknem, zlámal si polovinu těla.) Několikrát se neúspěšně pokouší o sebevraždu, střídá zaměstnání a podnájmy, hledá místo, kde by mohl svobodně žít. Jeho život ve Vratislavi je plný výstřelků a skandálů, rád se účastní pouličních rvaček, rozervaně balancuje na hraně a sám sebe pokládá za prokletého básníka.
PÍSNIČKA O BÁSNÍKOVI Protože je dál bitý jako dítě, Básník, jenž neví, co je poezie, Svírá pěst básně a pořádně bije. A bije ženu, že se myje dole, Mačká si uhry a pak maluje se. Svou ženu bije za to, že je žena. A za to samé bije svoji matku, A otce bije za to, že s ní žije. Drsnými verši plive i na vládu. Rozbíjí okna rýmem a kopancem Přízvuku zdeformuje hlavu plodu V děloze tak, že matka pozná syna Podle debility, s níž se narodí. Básník dělá jistě i jiné věci, Ale to jím pak už přestává být.
(přeložil Norbert Holub)
S horšujícím se zdravím se na vlastní žádost dostal do psychiatrické léčebny. Tam také poznal svou nastávající ženu, zdravotní sestru Hannu, která mu ještě před rozvodem porodila dceru. Malé honoráře nemohly pokrýt náklady, které vyžadoval jeho společenský život. Rafał Wojaczek se propadal stále hlouběji do alkoholového deliria. Poté, co několikrát proskočil výlohami různých klubů a hospod, ho už nikam nechtějí pustit a on ztrácí kontakt s vratislavskými umělci, kteří se scházejí právě tady. V noci z 10. na 11. května 1971 se nejdříve pokoušel oběsit, ale nejspíše byl tak na opilý, že to nesvedl. Následně požil smrtelnou dávku léků. Ráno ho našli mrtvého.
BYL JSEM, JSEM
Tereze
I.
Byl jsem Ježíšem jsem Tvým bratrem
- znovu Židem.
Tys koupila moje tělo a smrt
v něm vzdutou - přežila jsi.
II.
Jsem. Umím svoje oči.
Měřím sluch. Střevům naslouchám.
Má báseň víří a končí ptákem.
Má nesmrtelnost je krátká ale jistá.
Poslední Kristus je lícem mého srdce.
Mým měsícem - hvězdou.
Je velkou dávkou znetvořený.
Je již jen dlouhořadým smyslem
určujícím póly.
III.
Jsem. Lásku
slízávám ze Tvých rtů.
(přeložil Jan Faber a Radek Malý)
Několik poznámek k poetice Rafała Wojaczeka
Literárně debutoval v roce 1965. V prvním vydání měsíčníku Poezja mu otiskli sedm básní. Mezi mladými polskými básníky si ihned udělal renomé. Připravil k vydání čtyři básnické sbírky, za jeho života však vyšly pouze dvě Sezóna (1969) a Jiná pohádka (1970). Bouřlivý život mladého umělce, poznamenán alkoholismem, skandály a končící sebevraždou, přispěl k vytvoření mýtu o „prokletém básníkovi“. Takové označení stále přispívá k enormnímu zájmu o jeho poezii, zakrývá to však význam a bohatství jeho veršů, které tak úplně nespadají do schématu rebelského umělce. Wojaczek je skutečně básník vzpoury, odcizení, obsedantního strachu a fascinace smrtí. Jeho verše jsou prodchnuty erotickými motivy a touhou po lásce. Virtuozita těchto básní, jejich absolutně vlastní tón a zároveň ukotvenost v tradici, která se projevuje množstvím literárních aluzí a intertextualitou, stále umožňuje nové způsoby interpretace.
PROSBA Dejte mi smeták abych zametl náměstí Nebo ženu abych ji miloval a oplodňoval Dejte mi vlast abych opěvoval Krajinu či tupil zřízení nebo chválil vládu Představte mi člověka abych poznal jeho velikost Nebo ubohost a popsal je zajímavými slovy Ukažte mi zamilované abych se vzrušil Pošlete mě do špitálu na obecní hřbitov Zařiďte pro mě divadlo sportovní hry Válku vesnické žně městskou slavnost Nebo mě naučte řídit auto psát na stroji Donuťte mě učit se jazyky a číst noviny A nakonec mi dejte aspoň vodku abych pil A potom blil Na to se básnící hodí
(přeložil J.A. Pitínský)
Wojaczek používá nejčastěji volný verš, nerýmuje, ale občas použije asonanci. Stejně jako u všech minulých autorů, je jeho poezie charakteristická tenkou a skoro neznatelnou hranicí mezi světem lyrického subjektu a skutečným světem, mezi dílem a autorovým životem. Jeho poezie pramení z jeho života, ovšem platí to i naopak. Jsou v ní patrné motivy sebedestrukce, temné erotické touhy, (sebe)pohrdaní, možná i touha šokovat a zaskočit. Jeho poezie se především snaží vyslovit to, co je mnohdy nevyslovitelné, poznat nové možnosti a obzory básnické výpovědi, k tomu mu slouží i formální stránka veršů, častá intertextualita a vědomá návaznost na jiné básnické individuality.
EROTIK Neumím napsat báseň Aby byla taková jak to tělo tělo Nedovedu myslet Tělo je černé Tělo smrdí Já nejsem malíř Umím jenom kopnout do břicha Na ulici honí psy Rasové Sdírají ze mě kůži
(J. A. Pitínský)
Pokud vás zaujal Wojaczekův život, podívejte se na film Wojaczek z roku 1999, je i na Youtube. S životem a dílem polského básníka Rafała Wojaczeka jsem zakončil TMU A ŠÍLENSTVÍ, ve které, doufám, jsem vás seznámil se čtyřmi originálními básníky, a to nejen svým dílem, ale i životem. Těším se na vás u dalších článků.
Napsat komentář