31.1
Vůbec nevím jestli zvládnu napsat na tento týden nějaký text do Barbořina sloupku. Sedím tu s prsty na klávesnici a chvílemi cvakám a chvílemi mažu. Ráda bych psala, moc bych si přála psát a poslouchat to cvakání prstů na klávesnici, uklidňuje mě to. Přesto nevím co. Většinou píšu hlavně ty špatné okamžiky, nebo okamžiky pro mě zlomové. Dnes? Dnes píšu, protože cítím změnu. Změnu uvnitř sebe, možná je to znát i z klidnějšího toku vět.
Kolik toho hlava zmůže? Emoce, pudy, myšlenky. Přijde mi, že koukám shora. Shora sama na sebe. Jenom sedím a nedokážu ze sebe dostat nic. Je pro mě vlastně těžké něco dělat. Snažím se chytit nějaké myšlenky, ale žádná tam není. Je tenhle okamžik pocit klidu? Znám ho jen zřídka, většinou jsem ho brala za něco špatného, protože je neznámý. Opravdu tu sedím a lámu vše, co by se uvnitř mě mohlo zlomit, ale vše je tak nějak spojené a pružné. Asi mi začíná docházet, že ty nejvíce zlomové chvíle jsou v životě těmi nejdůležitějšími.
Nejnovější komentáře