konflikt

Krátký úvod

Kolik litrů krve bylo již na karabašské půdě prolito? Kam až sahají kořeny nenávisti

mezi Armény a Ázerbájdžánci? A jak svět reaguje na tamní události?

To vše a ještě více se dozvíte v tomto článku.

Něco málo z dějepisu

Tento konflikt není v post-sovětském prostoru nijak ojedinělým, avšak na rozdíl od většiny ostatních, má dlouhou historii, která sahá před začátek první světové války. První drobné střety Arménů a Azerů datujeme mezi lety 1905-1907 (oba národy jsou pod kontrolou Ruského impéria). Nedlouhou dobu po Říjnové revoluci (1917) ucítí oba národy šanci na vlastní státy, ovšem nastává otázka, jak rozdělit sporná území (Náhorní Karabach, Nachičevan a provincie Sjunik). V roce 1918 vzplály boje o tyto oblasti, které byly o dva roky později ukončeny bez jasného vítěze. Ázerbájdžánu připadají první dvě zmíněné oblasti a Arménii provincie Sjunik. Roku 1920 získávají bolševici pod kontrolu některé Jihokavkazské země (Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii). Krásně se zde nabízí přísloví: Když se dva přou, třetí se směje. Sověti nejdřív přislíbí Náhorní Karabach Arménii. Jenže brzy obrací – Karabach bude součástí Ázerbájdžánské SSR. To problém neřeší, protože Arméni mají na území demograficky většinu a berou rozhodnutí jako křivdu. I po dlouhých desetiletích sovětské nadvlády zůstává rána čerstvá.

Karabaští Arméni se cítí být utlačováni, bojí se o svou národní identitu. Roku 1988 dají Arméni návrh na připojení sporného Karabachu k Arménské SSR. To tehdejší generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) odmítá a nechtěně zatlouká další hřebík do rakve. I když byly obě země součástí SSSR, nezabránilo to propuknutí další války (22.únor 1988-12.květen 1994), která si vyžádá na 30 000 životů a zhruba milion lidí muselo uprchnout ze země. 12. května 1994 byl signován Biškekský protokol oběma stranami, čímž se ukončily boje a zrodila se samostatná Náhorněkarabašská republika. To znamená vojenské vítězství Arménie (z toho důvodu, že je populace tvořena z 95% obyvateli arménského původu a nelze popřít velký vliv).

Současnost

Tak šel s černou zahradou čas, a až na pár menších pohraničních potyček, mohli lidé spokojeně a bezstarostně žít. Klid zbraní je 27.září 2020 opět narušen (nevyšetřeno z čí strany pocházely první výstřely). Od začátku mají Azerové navrch. Arméni se nemohou dostatečně efektivně postupu nepřátel bránit. Příčinou toho je početní, ale hlavně materiální a technická převaha. Ne, že by byl počet vojáků na bojišti zbytečnou statistikou, nicméně za poslední desetiletí se neukázala být rozhodující. Je také dobré si všimnout, že vedle zastaralé techniky z dob Sovětského svazu, se objevují moderní turecké a izraelské drony. Představitelé Francie a Ruska vyzývají turecké vedení k zastavení podpory Ázerbájdžánu, uvádí případy politické i vojenské (oba státy členy speciální tzv. Minské skupiny v rámci OBSE, která má na starosti mírová vyjednávání v tomto regionu). Minimálně podpora politická je neoddiskutovatelná, je pochopitelné, že dvě země podobné kultury, vyznání, etnika a historie mají vřelý vztah. I sám prezident Turecké republiky Erdoğan prohlašuje svou zemi a Ázerbájdžán za bratrské národy, ale je to neslučitelné s tím, aby se Turci stali prostředníkem v tomto konfliktu, jak dnes prosazují. Vojenská stránka věci je poněkud složitější. Agentura Reuters a magazín Foreign Policy zveřejňují výpovědi syrských žoldnéřů – podle nichž je má údajně platit turecká vláda, mají být mezi nimi i lidé se zkušenostmi z libyjské a syrské občanské války, což později uvede i syrský prezident Bašár Asad, ale přes to všechno je obtížné určit, na jaké straně je pravda. Na konci října Kreml hlásí, že zde už položilo život okolo 5 tisíc lidí. V tom případě je konflikt enormním způsobem intenzivnější – za 44 dní bylo tolik obětí, co za průměrný rok předešlého konfliktu! Po obtížném rozhodování arménský premiér s těžkým srdcem podepisuje mírovou dohodu. V této dohodě je podmínka: předání většiny území Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu – včetně dobytého druhého největšího města Karabachu Šuša.

Důsledky a analýza

Končí to všechno happy endem pro Ázerbájdžán? Jak se to vezme. Jedna část společnosti na hřbitovech zapaluje svíčky, vzlyká do dlaní a naříká. Na druhé straně jsou emoce docela jiné. Kromě lidí, kteří také oplakávají své padlé, se také najde názorový proud, který požaduje pokračování v konfliktu. Protestující, kteří před dvěma lety současného premiéra podporovali, dnes stojí proti němu, požadují jeho rezignaci a anulování dohody o míru. Překažen byl dokonce státní převrat a pokus o atentát na premiéra. Mnoho obyvatel Náhorního Karabachu mezitím ze strachu prchá do Arménie a při svém odchodu využívají taktiku spálené země: zapalují svá obydlí a berou sebou všechno, co by nepřítel mohl ocenit. Co si vzít nemohou jsou historické památky, kostely a nádhernou horami posetou krajinu. Ztratili vše, co měli rádi a co patřilo do jejich srdcí. Jedním pozitivním jevem je, že jsou v regionu umístěny mírové jednotky, které by mohly rychle zastavit případnou budoucí eskalaci. Patriotismus a hrdost ke svému národu jsou správné věci. Ale pouze do té míry, než se přelije v nenávist k dalšímu národu!

Na závěr výstižný citát

Zdroje:

Odkaz na video
Konflikt v Náhorním Karabachu má už přes pět tisíc obětí, uvedl Putin
Arménští civilisté opouštějí domovy na ztracených územích, která připadnou Ázerům
Prchající Arméni nechávají Azerům jen spálenou zemi
Rozzuření Arméni vyšli do ulic, nesouhlasí s mírovou dohodou o Náhorním Karabachu
Syrští žoldáci
Ztráty syrských žoldáků
Výpovědi syrských žoldáků
Prohlášení syrského prezidenta
Turecko blahopřálo Ázerbájdžánu k vítězství ve válce, přitom chce dohlížet na mír
Wikipedie-válka o Náhorní Karabach
Nastal čas dronů. Nebe nad Karabachem ukazuje budoucnost války