Taky nemáte rádi, když vám někdo kecá do vašich věcí? Jo, já taky ne. Snažim se to sám nedělat. Přesto dneska udělám výjimku. Ze všeho nejdřív – jak jste na tom se čtením? Vsadil bych se, že většina z vás, čte leda tak popisky pod fotkama na Instagramu. A zbytek si občas přečte nějakej ten článek s nadpisem: JAK ZHUBNOUT 20 KG ZA 14 DNÍ. Nemám pravdu? Chtěli byste si něco přečíst, jenže netušíte co, povinná četba vás nudí a knihovnám se obloukem vyhýbáte? Nebo vám přijde, že ,,klasická“ literatura je moc těžká na pochopení, a proto poslední, co jste četli, bylo od Petra Soukupa? Blbost. I klasikové píšou bez přetvářky, pózy a uměleckejch kudrlinek. Že jo Houellebecqu? Já vám přinášim seznam autorů, jejichž dílo a život vás buďto nase.. naštve a zhnusí, nebo vás kompletně nadchne. Jestli máte vodvahu, čtěte. A pokud jste češtináři, třeba se zamyslíte nad tim, zdali není na čase, abyste upravili seznamy povinných četeb.
Proč nečtete?
Víte, já se ani nedivim, že poslední knížkou, kterou jste přečetli, byla Honzíkova cesta. Ve škole nám tvrděj, že čteme proto, abychom si rozšířili slovní zásobu. To je blábol, co? Všimli jste si někdy, jak se literatura na základce a střední vůbec vyučuje? Místo toho, aby s námi rozebírali text; naučili nás číst mezi řádky, nebo nás naučili pochopit význami jednotlivých vět a spojení, abychom byli schopni si sami text interpretovat, cpou do nás bezvýznamný data a informace. Mácha o tom ví svoje. Všichni si pamatujete, že chodil s nějakou Lori – ale o čem je Máj, to už vysvětlit neumíte. (O tom, že Vilém zabije svýho otce, je popraven a Jarmila z toho skočí do Mácháče, Máj fakt není). Když se zeptáte, proč to tak je, odpovědí bude něco jako: To víš, málo času, dodržuju osnovy. Dobře, dejme tomu – co nám teda škola nabízí? Znáte někdo středoškoláka, kterej by dobrovolně četl Babičku, Jiráska nebo Vrchlickýho? Já ne. A to je ten problém – pokud nebudete (resp. vás k tomu škola nedovede) číst to, co vás baví a k čemu máte vztah, literatura vás unudí k smrti a čtení se vám zprotiví. Divíte se ještě, češtináři, proč vaši studenti skoro nečtou? A tady se vracíme k otázce ,,Proč číst?“ – přes literaturu přece poznávate sami sebe a svoje okolí, vyhraňujete si svoje názory, rozšiřujete si obzory, dokážete rozpoznat různé úrovně textu, poznáváte z čeho jako člověk vycházíte… – těch důvodů je spoustu. To už zní líp než rozšiřování slovní zásoby, viďte? Věřim, že následující autoři vás nudit nebudou, naopak! Třeba pak na literaturu změníte názor.
Svět undergroundu
Tento článek věnuju Martinu Machovcovi, který nedávno (30. listopadu) oslavil 64. narozeniny. Jo, vy nemáte ani páru o tom, kdo je Martin Machovec, že? A pomohlo by, kdybych napsal, že je to syn filosofa Milana Machovce? Asi ne. Martin Machovec je editor, redaktor a překladatel z angličtiny. Dlouhodobě se věnuje redigování díla spisovatelů, kteří spadají do tzv. undergroundu. Jo, já vim – co je to ten underground? To je umělecký postoj a životní styl, kterým označujeme umělce, kteří kvůli politickým perzekucím za normalizace (tj. 70. a 80. léta) nemohli svobodně psát a publikovat svoje texty. Mohli tak psát do šuplíku nebo v tzv. samizdatu (opisy knih, nahrávky) ilegálně šířit svoji práci. Všichni autoři se navzájem znali, takže dostat se do undergroundu, to bylo náramně složitý. Nejsme na hodině dějepisu. Na zbytek se zeptejte svýho dějepisáře nebo češtináře. O čem teda psali, že je museli zakázat? No hlavně psali o tom, co si doopravdy mysleli – odtud ta autenticita – nepracovali a žili nezávazně. Takže tematicky je to od takový tý klasiky, jakou je existenciální úzkost a absurdnost vlastního života – až po sex, ironii, sarkasmus, křesťanský spiritualismus, různý odchylky a úchylky, (ne)normální život za normalizace, kritiku establishmentu – a to všecko formou pseudoprimitivních říkánek. Jo, už teď to zní skvělě. A jaké autory teda do undergroundu řadíme?
Egon Bondy
Básník, marxista, filosof a prozaik, vlastním jménem Zbyňek Fišer (pseudonym si zvolil na protest proti pronásledování židů v Sovětském svazu na konci 40. let). Pod pseudonymem poprvé publikoval ve sborníku Židovská jména (samizdatově 1949) – právě ten je chápán jako prapočátek alternativní kultury v Československu. Do konce 50. let pak Bondy žil mezi společenskou spodinou – kradl, žebral, pil, páchal neúspěšné sebevraždy a pašoval nylonky z Rakouska. (Tohle období popsal v próze Prvních deset let.) Následně si dodědal maturitu a vystudoval fildu na Univerzitě Karlově. Na začátku 60. let se Bondymu narodil syn, o kterého se nikdy nestaral. Na konci 60. let mu bylo dovoleno pod vlatsním jménem publikovat několik filozofických textů (Útěcha z ontologie aj.). Na začátku 70. let se v psychiatrické léčebně (kde jinde) seznámil s kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem. Bondy se okamžitě stal iniciátorem, ikonou a guruem českého undergroundu. Mladší básníci znovuobjevovali jeho texty z 50. let a hudební skupina Plastic People of the Universe je zhudebňovala.
NĚKOLIK UKÁZEK:
Z VLASŮ TVÝCH UPLETU STRUNY protáhnu je do srpečku luny a zatímco kolem nás padá sníh a tuhne mráz budu něhyplný Tenhle svět je jenom jeden takhle mizerný tenhle svět je jenom jeden i ten život titěrný i ty hvězdy které hrozí že jsou na nich doma bozi jsou prázdné jak vyteklé cisterny Nemusíš se o ně starat zvlášť když se mnou jsi tak ne nemusíš se o ně starat nám už se nic nestane kdo jen by se toho lekl vždyť to všechno papundekl je – a nic jiného ne Nám se nestane už nic Když to víme už nemůžem vědět víc Když je svět jen z překližek a stínu nemůžem si uhnat žádnou vinu nejvýš zápal plic Vymyšleno – uděláno Brzo po zápalu plic k nám přišlo ráno Tu po posteli nás štěnice přivítati běžely (Zbyky eposu, 1954) Když jsem to dělala u plotu ztratila jsem v rozrušení botu Jen kopřivy co tam rostly mne líbaly chlapi mě jenom mrdali Dlouho jsem pak hledala tu botu u toho plotu (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971) Muchomůrky bílé Ze zoufalství snadno člověk pomate se Muchomůrky bílé budu sbírat v lese Muchomůrky bílé bělejší než sněhy sním je k ukojení své potřeby něhy Neprocitnu tady leč na jiném světě muchomůrky bílé budu sbírat v létě (Mirka, 1975)
Poslední báseň Muchomůrky bílé je věnována Mirce Kochové, manželce básníka Milana Kocha. Milan Koch tragicky zemřel v roce 1974 - spadl pod jedoucí tramvaj. Mirka opsala všechny jeho básně, uspořádala je do tří svazků, a (v roce 1975) spáchala sebevraždu - pustila si plyn. Co by na tom mohlo být ještě speciálnějšího? V roce 1977 báseň Muchomůrky bílé zhudebnil frontman Plastic People of the Universe - Mirčin bývalý přítel - Mejla Hlavsa! Poslechňete si je:
Ivan Magor Jirous
Vlastním jménem Ivan Martin Jirous, známý pod zkratkou Magor, byl básník první generace českého undergroundu, bouřlivák, alkoholik, publicista a vůdčí duch undergroundu. Je známý hlavně svojí spoluprácí s Plastic People of the Universe – ve skupině měl funkci tzv. uměleckého vedoucího (něco jako manažer). Vystudoval historii umění na Univerzitě Karlově. Pro jeho postoje k totalitnímu režimu mu nebylo umožněno publikovat a živit se psaním. Pracoval tedy jako noční hlídač, zahradník, případně byl bez zaměstnání a pil od rána do večera. Důležítá je jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, kterou lze považovat za manifest undergroundu. Obsah by se dal stručně popsat jako:
- Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku
- Zřeknutí se závazného uměleckého programu
- Zdůrazňování autentičnosti v životě a v umělecké tvorbě
- Vymezení vůči totalitnímu režimu
Od roku 1973 do roku 1989 strávil dohromady přes osm let ve vězení (jenom za pitomý básničky a pořádání koncertů!). Nějakou dobu seděl i v Litoměřicích. Texty z této doby – vězeňská poezie s kresťanskou symbolikou – jsou považovány za to nejlepší, co Magor napsal.
NĚKOLIK UKÁZEK:
Zas pruty mříží na oknech a ruce v pouta dané to abych aspoň v těchto zdech sepjaté měl je, Pane. (Magorovy labutí písně, 1985) Z téhle noci mě nezachrání ani kohoutí kokrhání Modré krajiny tetování rozezněly se ostrým tónem Šustí pytlíky s acetonem mlaskají pederastů ústa Venku za mříží tma je hustá (Magorovy labutí písně, 1985) Špatně se skládá elegie když kolem cucají si pyje a každý rým je na to chudý popsat jak kouří si zde údy Abych zas nepsal výtržnicky zaznamenám jen sporadicky jak jeden odsouzený přelíz druhému zločincovi penis (Magorovy labutí písně, 1985)
Jáchym Topol
Jáchym Topol, představitel druhé generace čekého undergroundu, je básník, prozaik a novinář. Jeho otcem byl dramatik Josef Topol, jeho bratrem Filip Topol – pianista a frontman legendární kapely Psí vojáci. Někdy ve věku patnácti let Jáchym četl Rimbauda, Joyceho, Ginsberga, Kerouaka, Salingera, Jakuba Demla, Ladislava Klímu, v šestnácti začal psát své první básně. Do poloviny 80. let psal texty pro Psí vojáky. V roce 1981 složil maturitu, tudíž se přiblížila hrozba vojny. Kvůli tomu v letech 1981-1983 studoval Střední školu sociálně právní, dvouletou nástavbu, kterou však povětšinou strávil po hospodách. Měsíc před koncem Jáchym nástavbu opustil a šel hákovat do kotelny. Z kotelny vyrazil rovnou do blázince – z něj po nějaký době vylezl s modrou knížkou a s invalidním důchodem na hlavu. Dál tak mohl žít svůj život v chaosu, poflakovat se Prahou, chodit po hospodách, po mejdanech, na bytové semináře, nebo vyjet na vandr do Rumunska. Poezii přestal psát v roce 1992, od té doby píše výhradně prózu. Známé jsou jeho romány Sestra a Anděl (90. léta). V roce 2017 obdržel za román Citlivý člověk Státní cenu za literaturu.
NĚKOLIK UKÁZEK:
Nedělní chvilka poezie jsem tak děsně inteligentní a šíleně sečtělej že ti vůbec nerozumim letištní hajzl je míň frekventovanej než můj mozek navštěvovanej démony měla bys mě vidět jsem opravdový básník když tiše a skromně močím z postele a těším se na další vavříny mám pocity vesmírný hrůzy když zakouším za celý lidstvo a tak se nezlob ale vůbec nerozumim tomu že mi nechceš vykouřit péro v neděli večer když je mi blbě (Miluju tě k zbláznění, 1988) Válečná lyrika Co se dá v téhle díře dělat? Zabíjet mravence? mouchy? moly? srát na hvězdy? Sejít do sklepa a vést válku proti potkanům? To ne, jistě by si mě ochočili, tak onanovat? Už zas? Všechno ostatní je zakázáno. To je domov? Konečně! Onanovat a pořád psát. Z obrazů civí mrtvoly cizí hříšní lidé. Po okapu pochodují stíny do přízemí holubi nelítaj. Když sereš na hvězdy padá ti to na hlavu. Má žena žije dole ve městě život ji omrzel. Žije beze mne jako já žiju bez sebe. A ležim. Ale občas vstanu oblíknu se vstanu a du řvu láskou potichu trpim a du. (Miluju tě k zbláznění, 1988) Psí vojáci Jaký to tu padlo na nás soužení je to ňáká nová víra nebo nový víry uzření Co si to tu na nás lehlo je to snad nový snový peklo nebo nový hvězdy uzření Pro absolutní naplnění pro únik duše bez těla pro tvý druhý narození a pro vizi anděla Neustálý golgoty těl mozků srdcí krása, která chyběla ke světlu v noci ker ke světlu v hladině děr V hodině nad stoly pomilujem mrtvoly mrtvoly to nebolí jenom teskně zírají dělaj věnce z orobince Národ Psích vojáků přešel řeku národ Psích vojáků překročil hranici světlo se chvěje na koňských šíjích vlhké tětivy v zpocených dlaních ostny oštěpů na slunci Národ Psích vojáků přešel řeku (1979)
Poslední text byl napsán pro kapelu Psí vojáci. Filip Topol ji bravurně zhudebnil a nazpíval - v té době mu bylo pouhých 14 let! Poslechněte si skladbu Psí vojáci:
J.H. Krchovský
Vlastním jménem Jiří Hásek. Básník, hudebník a autor, který vypadá jako by přilezl z 19. století. V samizdatu publikoval poprvé v 19 letech. V mládí byl ovlivněn osobností Egona Bondyho (kruh se nám uzavírá). V 70. letech chodil na učňák – mezi učně však nezapadal. Už v 16 skončil v Kateřinkách, pozdějš, s diagnostikovanou schizofrenií, dostal invalidní důchod. Takže co dělat jinýho, něž chodit po hospodách a – v případě Krchovskýho – po krchově? Jeho poetika se často nazývá neodekadentní – obsahuje motivy smutku, prolínání snů a reality, nudy, sexu, smrti a úzkosti. Narozdíl od drtivé většiny dnešních básníků, Krchovský pracuje s melodikou a pravidelným rytmem verše. Jeho dílo je plné aluzí a odkazů na jiné básníky (Rimbaud, Trakl, Neruda, Klíma aj.) – on sám je mistrem zkratky a pointy. Pro zájemce – rozhovor o šílenství (a dalších obyčejných věcech): https://magazin-legalizace.cz/1989-jh-krchovsky-ziju-v-celibatu
NĚKOLIK UKÁZEK:
,,Je šťasten ten, kdo v bludu žije a nedozví se ani v stáří že svět se točí kolem pyje a MÍSTO SLUNCE KUNDA ZÁŘÍ" Mlčela, lehce rumělá, podle mě česky uměla. Udělal jsem jí z kundy prejt, blaženě vzdychla: "It was great!" (Dvojité dno, 2010) ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM... všem ženám, – jablkům, žehnám Pax vobiscum a dál se točí svět, theatrum Dei a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat když ani v myšlenkách nemám klid od poupat... a dál se točí svět, theatrum mundi a dál se točí svět okolo kundy (Všechno je jako dřív, 1995/96) UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát předstírám spánek, tvář mne bolí vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád Jak se mi zdá, nic se mi nezdá už nemám o čem dát si zdát na nebi bledne moje hvězda vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád (Chci ještě chvíli, 1992/94) JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí a stísňující, neodbytný pocit viny – já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný (Chci ještě chvíli, 1992/94) DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě na klíně chovám týden mrtvé kotě - zemřelo steskem, asi dva dny po mně (Mé lebky stín, 1989/91)
Tak – a to je všecko! Doufám, že alespoň jeden autor vás zaujal. Co si myslíte o poesii teď? Zvolíte si Bondyho, Topola – nebo snad Krchovského? Dejte mi vědet! Věřim, že se teď na ,,klasickou” literaturu budete dívat jinak. I ta může bejt dobrodružstvím na několik osamělejch večerů. Budu se na vás těšit u dalšího článku – vyjde již brzy!
Moc dobré čtení. Přikládám na valník literatury pár jmen, která mě stále baví: Ivan Wernisch: zvláš´t mě pobavily Kominické lodě (v knihovně v LTm je mají i v mp3), Ladislav Klíma, zejména jeho Velký román, Vít Kremlička, Aleš Palán, ze zahraničí třeba Peter May,..