Jak to bylo s Mnichovskou dohodou

Ptáte se proč byste měli číst tento článek, když jste slyšeli o tomhle tématu v hodinách dějepisu a častokrát i na jiných místech? Proč je vlastně nutné dokola připomínat tuto stokrát omílanou věc? Nebylo snad vše řečeno? Pravděpodobně si otázky podobného typu teď klade i vy. Asi nikoho nepřekvapím tvrzením, že žijeme v poměrně zmatené informační době a vybrat si mezi zdroji informací není zrovna lehké. Média leckdy vypouštějí do světa neúplné a zmatené informace, polopravdy či dokonce nepravdy. Ani téma Mnichovské dohody není v tomto ohledu čisté jako křišťál, ba naopak. Mimo to věřím, že většina čtenářů doplní své stávající představy o této problematice, o několik nových zajímavých faktů, pakliže ne, nezbude mi než se odkázat na známé přísloví: Opakování matka moudrosti.

Mezi světovými válkami

Po skončení první světové války a Pařížské mírové konference začalo v Evropě období relativního klidu a míru. Ve většině států panovala euforie z konce tohoto krvavého konfliktu, nicméně i frustrace z hrůz válečného dění. Nejvíce zřetelná byla u poražených centrálních mocností. Výsledkem bojů bylo 8 milionů obětí a zánik několika státních celků (Rakousko-Uherska, Osmanské říše, Německého císařství aj.). Rozpad těchto monarchií dal vzniknout mnoha zemím včetně Československa (28.října 1918). Z jednání dále vyplývalo, že Německo musí platit reparace ve výši 132 miliard zlatých marek (v přepočtu 33 miliard dolarů), což se zdálo téměř nemožné i bez faktu, že Německo čelilo ekonomickým problémům a obrovské hyperinflaci (čistě pro představu v roce 1922 stál bochník chleba 163 marek, v listopadu následujícího roku ten samý bochník zdražil na jen těžko uvěřitelných 200 miliard marek). Němci také nesměli přehnaně zbrojit a byli povinni zaručit demilitarizaci Porýní, k jejich nespokojenosti nemálo přispívala pozdější světová hospodářská krize. Jedním z nelibých plodů krize bylo velké propouštění (např. v Československu bylo okolo jednoho milionu lidí nezaměstnaných, v Německu pak 6 milionů). A jak to tak v krizi bývá objevují se zázrační „mesiášové“, kteří nabízejí alternativní řešení a to nejen v Německu. Všechny tyto okolnosti dopomohli k popularitě těchto „mesiášů“ v podání fašistů, nacistů a komunistů napříč světem. Německo se stalo nešťastným bojištěm jak nacistů, tak komunistů. V roce 1919 byla tato země svědkem povstání tzv. spartakovců (ultralevicoví revolucionáři), které bylo potlačeno. Avšak v roce 1933 se k moci dostali nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. To se později  ukáže být osudným pro Československo i celý svět.

Mnichovská dohoda

Po nástupu Adolfa Hitlera a jeho NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) k moci, Německo začíná opět se svou agresivní politiku. Po remilitarizaci Porýní, španělské občanské válce a anšlusu Rakouska nacistickým Německem, zachází Hitler ještě dál a upírá svůj zrak k Československu. Zdejším Hitlerovým vazalům z Henleinovské SdP (sudetoněmecká partaj) se poměrně úspěšně daří fanatizace německé menšiny v našem pohraničí (zhruba 24,3% československé populace bylo německého původu). Tato strana ve volbách v roce 1935 dostává lehce přes 15%, nicméně síla Henleinovců nebyla vůbec zanedbatelná, protože byli odhodláni docílit svých plánů i velmi radikálními a nedemokratickými praktikami. Sudetoněmecká strana 24. dubna 1938 sepisuje 8 národnostních požadavků tzv. Karlovarský program. Ač je tento program prezidentem Benešem téměř celý přijat, ke spokojenosti jim to nestačí. Po proslovu Adolfa Hitlera v Norimberku (12. září 1938), situace vygraduje až v ozbrojené povstání vyburcovaných sudetských Němců, které je velmi rychle potlačeno, to vede mimo jiné i k zákazu SdP. Pokus o vnitřní konflikt se tedy nezdařil, proto musel Hitler začít vyjednávat se západními mocnostmi a vyvíjet na ně nátlak. Britský premiér Chamberlain přijíždí do 15. září 1938 za říšským kancléřem, jenž ho přesvědčí, že československé pohraničí je jeho posledním územním požadavkem. I když měla Francie s Československem spojeneckou smlouvu, nechala se také oklamat – obě země opět praktikovaly svou politiku appeasementu. Československý prezident zahajuje 23. září mobilizaci. Milion a čtvrt našich statečných a odhodlaných vojáků tehdy čekalo na další vývoj situace. Ovšem následující dění bylo pro tyto muže (a vůbec pro všechny Čechoslováky) velmi trpkým. V Mnichově 29. září 1938 byla dojednána a příštího dne podepsána smlouva, která rozhodla o osudu naší země. V jejím textu se jednalo o podstoupení hranic Československa. Podepsáni zde byli: Adolf Hitler (Německá říše), Neville Chamberlain (Velká Británie), Benito Mussolini (Itálie), Édouard Daladier (Francie). Celé jednání probíhalo bez přítomnosti československé delegace. Té byl po skončení jednání pouze sdělen výsledek. Nejen nacistické Německo z této smlouvy profitovalo, nýbrž i Polsko (získané Těšínsko) a Maďarsko (ukořistěná jižní část Slovenska). V minulosti jsme se již s Polskem (1919 – sedmidenní válka) a Maďarskem (1918-1919) utkali o zmíněné oblasti. V obou případech jsme de facto zvítězili.

Co by Kdyby?

A přichází otázka: Co by se stalo pakliže by jsme se bránili? Bez jakýchkoli iluzí odpovím, že s největší pravděpodobností bychom prohráli. S tímto názorem se ztotožňuje většina odborníků a historiků. Sice jsme měli (na naše poměry) poměrně velkou armádu, ale je nutné si uvědomit, že by našimi nepřáteli byli Němci, Poláci a Maďaři, naši vojáci by byli proto vystaveni obrovské přesile na velkém úseku hranic. Na hranicích jsme měli dobrý systém opevnění, ale na společné hranici s Rakouskem chyběl, což se ukázalo po anšlusu chybou. Také se nedá přehlédnout, že Československo bylo zbrojením vyčerpáno. Zbrojení představovalo enormní finanční zátěž. A co se týče spojenců, Československo jich mělo na papíře spoustu, ale těch opravdových…

Československo mělo spojeneckou smlouvu s Francií a v rámci tzv. malé dohody s Rumunskem a Jugoslávií, dále Sovětský svaz přislíbil v případě potřeby svou pomoc, avšak ta byla podmíněna pomocí francouzskou. Ale přesto všechno se nabízí ještě jiná otázka: Bylo správné, že jsme nebojovali? Je výrok otce vlasti Tomáše Garrigua Masaryka ,,O hranice se nejedná, o hranice se střílí“ pravdivým? Tyto otázky si každý z nás musí nechat projít hlavou sám.

Doufám, že vás tohle malé okénko do české historie obohatilo. Přijde vám naše historie zajímavá? Myslíte si, že bychom se měli k historii neustále vracet a poučovat se z ní, nebo nikoliv, protože je nám to k ničemu – přeci jen každá doba je specifická, ne? Dejte nám vědět!