Už je to skoro rok. Nemůžu tomu uvěřit, jako by to bylo včera, kdy nám řekli, že máme jít domů a všichni předpokládali týdenní volno… Kéž by! Za tu dobu jsme se museli naučit novým dovednostem a popasovat se se vším, co nám situace přinesla. Pojďme si zavzpomínat na události, které bychom jako předloňští studenti nejraději neměli, ale dnes bychom nic nenamítali (teda, vždy se někdo najde).
Je září 2018 a všichni se vítají po dlouhých (tehdy) letních prázdninách, dvoumetrové rozestupy jsou maximálně v rozcvičce v tělesné výchově a pokrývku obličeje mají většinou zloději v bance. Přesuneme se v čase a letošní prváci jedou na adaptační kurz, kde se jako třída mají stmelit, ještě prezenčně. Tam nehrozí zákaz vycházení či povinně zabalená dezinfekce. Prváci jsou zpátky ve škole a všichni jedou svůj zvyklý režim. Ve škole funguje klub mladého diváka a pro většinu je návštěva divadla obvyklým, samozřejmým a příjemným zážitkem. Sbor Máj (dnes Sunflowers) se intenzivně připravuje na vánoční koncerty. Tenkrát jsme mohli ještě zpívat…
Postupem času, třídy řeší zásadní otázku, která ovlivní vztahy ve třídě na pěkně dlouhou dobu, a to… co budeme dělat na pódiovkách?Pro ty, co neví, pódiovky (neboli pódiové skladby) je vánoční událost, kde každá třída v naší škole předvede nacvičené vystoupení. Mělo by zahrnovat výtvarnou, tělesnou a dramatickou oblast. Po pěti hádkách, dvou vylomených zubech a jedné zlomenině se všichni domluví, a pak se domluví ještě jednou a možná občas i ještě jednou. Já osobně jsem si pódiovky vždy užila. Ale teď se zamyslete, dokážete si teď představit celou školu namačkanou v tělocvičně, bez roušek či dvoumetrových rozestupu? Divné, že?
Po odpočatých vánočních prázdninách se vracíme do školy a máme možnost se zúčastnit tříkrálové sbírky. Tenkrát jsme mohli chodit ještě ve třech, kde jsou ty časy.Je únor a blíží se termíny maturitních plesů našich čtvťáků. Opět užité dny plné hudby, zábavy, tance a lidí. Naše životy jsou nadále v zaběhlém režimu. Blíží se přijímačky na naši školu, tudíž je potřeba klid. Studenti se účastní volejbalového turnaje, někteří hrají, někteří fandí a někteří si přejí, aby konečně šli domů. Je po všem a poslední zvonění čtvrťáků přichází. Na odhalené tváře se otírá rtěnka a všichni mají zatím čich, tudíž ten octový odér není tak nenápadný. Pasují se třeťáci a všude se line smích a dobrá nálada. Poslední zvonění odzvonilo, to znamená jediné…MATURITA. Vyklepaní čtvrťáci stojí na chodbách, ostatní kolemjdoucí cítí velké napětí a děsí se stejné situace, ve které se také jednou ocitnou.
Škola vyzívá studenty, aby na Základní škole Boženy Němcové uplatnili svůj talent ve zpívání či hraní na hudební nástroj a předvedli se v plném světle. Opět se připravuje vystoupení sboru Máj a všichni se loučíme se čtvrťáky. Přejeme si to nejlepší (asi ne dostatečně) do nového školního roku. Čtvrťáci se nadšeně vrhají do nové etapy svého života, třeťáci nechtějí pomyslet na to, co je čeká a ostatní jsou v chillu, protože nějaká maturita je za hrozně dlouhou dobu. Spoiler – není.
Lidi si stěžují na počasí, spoje v dopravě a jídlo ve školní jídelně (jo, kde jsou ty časy).
Na závěr chci jen naivně dodat, že doufám, že tahle celá situace v roce 2021 skončí a do budoucna nám v prezenční výuce vlije velkou dávku nové energie, motivace a zážitků. Uděláme to, co jsme vždycky chtěli, ale rozmysleli jsme si to, protože na to je ještě čas. Zúčastníme se akcí, u kterých jsme váhali, zda jít. Usmějete se na člověka, jen tak, protože víte, že by dřív nikdo váš úsměv přes roušku nezaregistroval. Doufám, že tahle situace vlije novou energii do školní výuky, vlije nové nápady na zpestření času spolu ve škole a vzniknou nové zájmové skupiny.
Zkrátka a dobře, pevně věřím, že si vezmeme své životy do svých rukou a začneme žít, jako bychom věděli, že příští měsíc je další karanténa na pěkně dlouhou dobu.
Napsat komentář